Flirtík v kanceláři 4

Máme tu pokračování...🔥

Letadlo právě křižovalo oblohu nad Tureckem a v kabině první třídy vládlo tlumené přítmí. Většina cestujících spala, ale mezi Viktorem a Elenou vibrace neutichaly. Šampaňské v křišťálových sklenkách jemně perlilo na stolku mezi jejich sedadly.
Viktor sledoval digitální mapu na obrazovce, ale jeho mysl byla jinde. „Víte, co je na tomhle nejlepší, Eleno? Že poprvé za těch pět let, co vedu firmu, mi nevadí, když se Wi-Fi na palubě odpojí.“
Elena si sundala brýle a položila je na rozečtený report. „To je od vás velmi nezodpovědné prohlášení, pane řediteli. Co když nám klienti z Emirates pošlou urgentní změnu v zadání?“
„Tak ji vyřídím zítra ráno u bazénu,“ usmál se Viktor a natáhl ruku, aby jí odhrnul pramen vlasů z čela. „Teď mě zajímá jen to, proč jste si na tuhle cestu vzala ty šaty, které na mě v kanceláři vždycky působily jako... tichá provokace.“
Elena se opřela hlouběji do polstrovaného sedadla a vyzývavě na něj pohlédla. „Protože jsem věděla, že v deseti tisících metrech nad zemí už nebudete moct utéct do své pracovny a zavřít dveře, Viktore. Tady jsme v uzavřeném prostoru.“
Viktor se naklonil blíž, jeho hlas klesl do hlubokého barytonu, který slyšela jen ona. „Věřte mi, že útěk je to poslední, na co myslím. Přemýšlím spíš o tom, jak dlouho potrvá, než nás stewardka přijde zkontrolovat, kdybych vás teď políbil tak, jak jsem chtěl už na tom vánočním večírku před dvěma lety.“
Elena na okamžik zatajila dech. „Dva roky? Vy jste tak dobrý herec, nebo já tak špatná pozorovatelka?“
„Byl jsem profesionál,“ opravil ji Viktor a jeho prsty teď jemně přejížděly po jejím zápěstí. „Ale profesionalita má své limity. A ty moje vypršely v momentě, kdy jste včera v té restauraci řekla, že nová pravidla za to stojí.“
V tu chvíli se letadlo lehce zachvělo v turbulenci. Elena instinktivně sevřela jeho ruku. Viktor její dlaň nepustil, naopak ji propletl se svou.
„Dubaj bude horká,“ zašeptala Elena, když se turbulence uklidnila, ale její tep zůstával zrychlený. „A nemyslím tím jen počasí.“
„V hotelu nás čeká limuzína,“ řekl Viktor a v očích mu plála neskrývaná touha. „A až se za námi zavřou dveře apartmá, slibuji vám jednu věc – o práci nepadne ani slovo. Minimálně do pondělí.“
Elena se usmála, dopila zbytek šampaňského a naklonila hlavu k jeho rameni. „V tom případě doufám, že máte dobrou výdrž, šéfe. Protože moje požadavky na 'mimopracovní aktivity' jsou velmi vysoké.“
Letadlo pokračovalo v letu vstříc vycházejícímu slunci nad Perským zálivem. Když o pár hodin později začali klesat k Mezinárodnímu letišti Dubaj (DXB), oba věděli, že tohle není jen další služební cesta. Byl to začátek riskantní, ale neodolatelné hry, ve které byly sázky mnohem vyšší než jen podpis nové smlouvy.

Limuzína je tiše unášela po Šejchově silnici, kde se mezi mrakodrapy odráželo ostré dubajské slunce. Uvnitř vozu vládlo chladivé mikroklima a vůně kůže. Viktor sledoval Elenu, jak fascinovaně pozoruje siluetu Burj Khalifa, a na moment si uvědomil, že ji poprvé vidí bez mobilu u ucha nebo bloku v ruce.
„Jsme tu,“ oznámil Viktor, když vůz zastavil před ikonickou plachtou hotelu Burj Al Arab.
Při check-inu v 25. patře se Elena snažila zachovat profesionální dekórum, ale když je osobní komorník uvedl do dvoupatrového apartmá, kde se zlaté detaily snoubily s nekonečným výhledem na tyrkysový Perský záliv, vydechla. „Viktore, tohle je... trochu víc než jen 'příprava na kreativitu'.“
Viktor počkal, až komorník odejde a dveře s tichým cvaknutím zapadnou. Odhodil klíče na mramorovou konzoli a přešel k ní. „Říkal jsem vám, že strategie skončila na letišti v Praze. Tady už hrajeme jinou ligu.“
Elena se otočila, zády se opřela o prosklenou stěnu a nechala se zalít sluncem. „A co je cílem téhle ligy? Protože jestli je to svádění vlastní sekretářky, tak musím podotknout, že máte značný náskok.“
Viktor se zastavil těsně před ní. Položil ruce na sklo po obou stranách její hlavy, čímž ji jemně uvěznil. „Cílem není vítězství, Eleno. Cílem je zjistit, jestli tenhle oheň mezi námi hoří jen díky adrenalinu v práci, nebo jestli je to něco, co přežije i bez excelových tabulek.“
Prsty jí vklouzly do jeho rozhalené košile. „A co když zjistíte, že je to obojí? Že mě chcete v pondělí ráno v kanceláři a v sobotu večer... tady?“
„Pak se budu muset naučit delegovat víc práce na ostatní, abych měl na vás víc času,“ zašeptal a konečně ji políbil. Tentokrát to nebyl ten rychlý polibek z letiště. Byl hluboký, náročný a voněl po moři a luxusu.
Elena se mu v náručí podvolila, ale po chvíli se s šibalským jiskřením v očích odtáhla. „Máme tři hodiny do první neformální schůzky s partnery v Skyview Baru. Navrhuji využít ten obrovský sprchový kout s výhledem na moře. Kvůli... úspoře času, samozřejmě.“
Viktor se uchechtl a rozepnul si první knoflík košile. „Vaše efektivita mě nepřestává fascinovat, Eleno. Jděte napřed, doženu vás za vteřinu.“
Když Elena zmizela v mramorové koupelně, Viktor se na moment podíval na svůj telefon. Svítila na něm notifikace o nové zprávě od správní rady, ale on ji jedním pohybem smazal. V Dubaji bylo 28 stupňů, v lednu 2026 se v Praze mrzlo, a on právě dělal to nejlepší rozhodnutí svého života. Šéf byl poprvé v životě připraven nechat se vést svou sekretářkou.