Kapitola 4: Křest krví a ohněm

Bouře venku nabrala na síle. Provazce deště bičovaly střechu chalupy a hromy se valily údolím jako rány do bubnů, ale uvnitř kuchyně se zastavil čas. Jakub vnímal jen Arielovu blízkost. Hypnotický opar, kterým ho upír obestřel, byl jako teplá deka, která tlumila všechny racionální výstrahy v jeho mozku. Cítil se lehký, zbavený tíhy vlastního svědomí.
„Pojď se mnou,“ zašeptal Ariel. Nebyla to prosba.
Vedl Jakuba do obývacího pokoje, kde v krbu dohořívaly poslední zbytky polen. Jediným zdrojem světla byly rudé uhlíky a občasný záblesk blesku, který na okamžik protal tmu skrze okno. Ariel se posadil na starou pohovku a jedním plynulým pohybem si Jakuba přitáhl mezi svá kolena. Jakub klesl na koberec, jeho dlaně spočinuly na Arielových stehnech. Přes látku džín cítil, že upírovy svaly jsou pevné jako kámen.
„Máš strach, Jakube?“ zeptal se Ariel a prsty mu prohrábl tmavé vlasy.
„Nevím,“ vydechl Jakub a vzhlédl k němu. V šeru vypadal Ariel jako vytesaný z mramoru. „Cítím jen... tebe.“
Ariel se sklonil a jeho rty se tentokrát setkaly s Jakubovými. Nebyl to polibek z lásky, byl to polibek plný majetnictví. Arielův jazyk byl horký, na rozdíl od jeho ledové kůže, a Jakub mu s tichým zasténáním vyšel vstříc. V tu chvíli se v něm všechno zlomilo. Chtěl víc. Chtěl tu mrazivou krásu cítit na každém kousku svého těla.
Upír se odtáhl, v jeho modrých očích teď plály dravé jiskry. „Potřebuji tě, Jakube. Nejen tvou poslušnost. Potřebuji tvůj život.“
Pomalu vyhrnul Jakubovo tričko a odhalil jeho hruď. Jakub se třásl, ale ne zimou. Arielovy studené prsty putovaly po jeho kůži a zanechávaly za sebou cestičku husí kůže. Pak upír sklonil hlavu k Jakubovu krku. Jakub cítil, jak se Arielovy rty jemně otřely o místo, kde mu nejprudčeji tepala krev.
„Bude to bolet jen chvíli,“ zašeptal Ariel. „Pak přijde extáze, o které se ti ani nesnilo.“
Jakub pocítil prudké píchnutí, jak se upírovy tesáky zaryly do jeho kůže. Vykřikl, ale Ariel ho pevně sevřel v náručí a jeho křik se změnil v hluboký vzdech. S každým douškem, který z něj Ariel sál, se Jakub propadal hlouběji do propasti neuvěřitelné rozkoše. Bylo to, jako by se jeho krev měnila v tekutý oheň. Svět kolem něj zmizel ...nebyla žádná vesnice, žádná mrtvá zvířata v lese, jen tenhle okamžik naprostého splynutí s predátorem.
Když se Ariel nakonec odtrhl, jeho rty byly rudé a oči temné jako noc sama. Olízl si rty a podíval se na Jakuba, který teď ležel ochable v jeho náručí, tváře v plamenech a oči rozostřené rozkoší.
„Teď jsi můj úplně,“ prohlásil Ariel.
Bez dalšího slova se Ariel zbavil svého trička a odhalil hruď, která byla dokonalá a děsivá zároveň. Přitáhl si Jakuba k sobě, tentokrát na pohovku. Jejich těla se propletla. Jakub cítil kontrast mezi svou horkou kůží a Arielovým mramorovým chladem. Sex s ním byl jiný než s kýmkoliv předtím byl intenzivní, dravý a naprosto pohlcující. Ariel se pohyboval s nadlidskou silou a rychlostí, bral si Jakuba s vášní, která hraničila s posedlostí. Jakub se pod ním prohýbal, jeho prsty se zarývaly do Arielových zad, zatímco se pokojem rozléhaly jen jejich zrychlené dechy a praskání deště venku.
V tu nejvypjatější chvíli, kdy Jakub cítil, že se jeho vědomí roztříští na tisíc kousků, se Ariel zastavil a podíval se mu přímo do duše. „Pamatuj si tuhle noc, Jakube. Protože odteď už nikdy nebudeš patřit sám sobě.“
Když se bouře nad ránem utišila a první šedé světlo proniklo mlhou, Jakub usnul vyčerpáním v Arielově náručí. Netušil však, že zatímco on prožíval nejintenzivnější noc svého života, jen pár set metrů od chalupy, na okraji lesa, přibylo další tělo. A tentokrát to nebylo zvíře.