Lucie - Inventura škod

1. Ráno po bitvě

Lucie se probudila ztuhlá. Každý pohyb bolel. Když se posadila na postel, cítila tupou bolest v kříži a palčivou horkost v prsou. Přešla k zrcadlu. Pohled to byl žalostný i vzrušující. Její kdysi bezchybně pěstěná kůže hrála barvami. Na levém prsu se vyjímal jasný fialový otisk Markových prstů, jako cejch majitele. Zadek měla posety pruhy. „Jsem zničená,“ pomyslela si a přejela si rukou po bolavém podbřišku. „A chci to znovu.“

Čekala, že až otevře telefon, najde tam zprávu od Marka. Něco ve stylu: „Bylo to skvělé, jsi úžasná, kdy tě můžu vidět?“ Byla zvyklá, že chlapi po sexu s ní dolézali. Že děkovali Bohu za to, že si na ně sáhla.

Telefon byl prázdný. Žádná zpráva. Ticho.

2. Zpráva od Tomáše

Jediná zpráva, která tam svítila, byla od Tomáše. Odpověď na ty fotky, co mu včera v transu poslala.

Tomáš: Viděl jsem. Konečně to vypadá, že tě někdo vzal do parády. Upřímně? Bylo na čase. Poslední dobou jsi byla měkká jak bláto. Tohle ti prospěje. Dej vědět, jestli v tom budeš pokračovat, ať vím, jestli mám rušit tu víkendovou rezervaci pro Adélu nebo ne.

Lucie zrudla. Čekala žárlivost, čekala vztek, možná i trochu majetnického strachu. Místo toho? Chladný souhlas. „Měkká jak bláto?“ To ji bodlo. Vždyť se o sebe stará! Chodí na masáže, kosmetiku... Jenže pak si vzpomněla na Markova slova. „Líná. Rozmazlená.“ Najednou měla pocit, že se proti ní ti dva spikli, i když se ani neznají.

3. Žebrání o pozornost

Celý den to v ní hlodalo. Její „kunda“ převzala velení nad mozkem. Nemohla se soustředit na práci, na nic. Stále cítila ten Markovův drtivý stisk. Potřebovala potvrzení. Potřebovala slyšet, že v tom včerejším masakru byla dobrá.

Vzala telefon. Ruce se jí třásly, když psala Markovi. Dlouho to formulovala, mazala, přepisovala. Chtěla znít nad věcí, ale znělo to zoufale.

Lucie: Marku... včerejšek byl intenzivní. Pořád to cítím. Moje tělo na tebe reaguje tak, jak už dlouho ne. Kdy si to zopakujeme?

Odesláno. Minuta. Deset minut. Hodina. Marek si to přečetl (viděla ty dvě modré fajfky), ale neodpovídal. To ticho bylo mučení. Po dvou hodinách nevydržela a napsala znovu. Už nehrála Bohyni.

Lucie: Prosím, napiš mi něco. Cokoliv. Byla jsem... líbilo se ti to aspoň trochu? Udělala jsem něco špatně?

4. Studená sprcha

Odpověď pípla téměř okamžitě. Jako by čekal, až se poníží.

Marek: Líbilo? To není to správné slovo. Bylo to funkční. Ale upřímně, Lucie? Čekal jsem víc. Na to, jak se prezentuješ, jsi strašně zanedbaná.

Lucie vykulila oči. Zanedbaná? Ona? Vždyť utrácí tisíce za péči!

Lucie: Jak to myslíš? Vždyť se o sebe starám, cvičím...

Marek: Necvičíš tělo na zátěž. Cvičíš jen na vzhled. Tvoje svaly jsou povolené. Kůže nemá tonus. Při každém úderu se to klepe jako sulc. Jsi líná. Zvykla sis jen ležet a nechat se obdivovat. Včera jsi po deseti minutách nemohla popadnout dech. Uprostřed akce jsi mi skoro omdlela. To není výdrž pro subku, to je výdrž pro nafukovací pannu.

Ta slova bolela víc než ten pásek. Bylo to brutální, klinické hodnocení její výkonnosti. A nejhorší na tom bylo, že věděla, že má pravdu. Zadýchala se. Bolelo ji to víc, než mělo. Byla měkká.

Lucie: Promiň... máš pravdu. Zpohodlněla jsem. Tomáš na mě přestal mít čas a já jsem... zakrněla. Ale chci to změnit. Prosím, Marku. Řekni mi, že tam bylo aspoň něco dobrého. Aspoň jedna věc, která stála za to.

Byla to ubohá prosba o drobek ze stolu. Ale musela to vědět.

Marek: Máš dobrý práh bolesti. Nekřičíš zbytečně. A ty tvoje kozy... jsou monstrózní. Nepraktické, těžké, ale mají potenciál. Pokud se s nimi naučíš pracovat a ne je jen nosit jako melouny.

To malé, pokřivené uznání jí stačilo, aby se jí rozbušilo srdce. Mají potenciál.

Marek: Pokud chceš opakování, musíš si ho zasloužit. Nebudu marnit čas s někým, kdo nevydrží ani základní sadu. Dostaneš úkoly. Začneš na sobě makat. A ne ve fitku na pásu. Budeš trénovat odolnost. A poslušnost.

Lucie: Ano. Udělám cokoliv. Řekni mi, co mám dělat.

Marek: Fajn. Začneme hned. Dneska večer žádné víno, žádná televize. Klekneš si do kouta. Nahá. Jen v tom obojku, jestli ho ještě máš. A vydržíš tam hodinu. Bez hnutí. Srovnáš si v hlavě priority. A pošleš mi fotku kolen. Chci vidět otlačeniny. Chci vidět, že to myslíš vážně.

Lucie odhodila telefon na pohovku a zhluboka se nadechla. Byla uražená? Ano. Její ego trpělo. Ale její tělo? To se právě probudilo k životu. Konečně měla cíl. Konečně měla trenéra, který ji nebude šetřit. Vstala a začala se svlékat.