Lucie - stín dokonalosti

1. Lekce anatomie

Lucie byla přivázaná k dřevěné koze. Hrudník měla přitisknutý na drsnou kůži, nohy roztažené, ruce spoutané vpředu. Nemohla se hnout. Marek stál za ní. Zatím neudeřil. Jen po ní přejížděl rukou. Studenou, mozolnatou dlaní kroužil po jejích bocích, po té měkké, bílé kůži, která se pod jeho dotekem třásla.

„Cítíš to?“ zeptal se klidně. „To chvění? To není strach, Lucie. To je nestabilita. Tvoje tělo neví, jak držet tvar. Je to jako rosol.“

Lucie zabořila tvář do kůže na koze. Chtěla protestovat. Chtěla říct, že její tělo muži milují, že za něj utrácí majlant. Ale v téhle studené garáži to znělo směšně.

Marek ji chytil za vlasy a donutil ji zaklonit hlavu a podívat se doprava. Tam, na ponku, opřel svůj telefon. Displej svítil do šera dílny.

2. Černá Mamba

Na fotce byla Ona. Naomi. Ta fotka působila v tom prostředí jako zjevení. Tmavá, ebenová kůže, která vypadala tvrdá jako kámen. Oči jako drahokamy. Žádný tuk. Žádná zbytečná hmota. Jen čistá, smrtící funkčnost.

„To je Naomi,“ představil ji Marek, jako by mluvil o novém modelu auta. „Studentka architektury tady v Praze. Je jí dvaadvacet.“

Lucie zírala na ten obraz. Byla nádherná. Byla děsivá. A byla naprostým opakem Lucie.

„Podívej se na ni,“ pokračoval Marek a prstem přejel Lucii po páteři. „Naomi nemá ‚faldíky‘. Naomi neheká, když ji ohnu přes stůl. Její tělo je ze šlach a ocele. Když ji udeřím, ozve se to jako prásknutí biče o kmen stromu. Když udeřím tebe...“ Plácl ji dlaní přes zadek. Plesk. „...ozve se to, jako když spadne těsto na zem.“

Lucie cítila, jak jí do očí vhrkly slzy. Tohle bolelo víc než ten pásek. „Proč... proč mi to ukazuješ?“ hlesla.

Marek se k ní naklonil. „Abych ti ukázal standard. Myslíš si, že jsi bohyně, protože máš velká prsa a zadek, za kterým se chlapi otáčí. Ale pro mě? Pro mě jsi polotovar. Naomi je hotový výrobek.“

3. Pozvánka do pekla

Marek obešel kozu a stoupl si před Lucii. Chytil ji za bradu a donutil ji podívat se mu do očí. „Ptal jsem se jí na tebe,“ řekl.

Lucie vytřeštila oči. „Ty jsi jí... o mně mluvil?“

„Ukázal jsem jí tvoje fotky. Ty ze včerejška. Ty, kde vypadáš jako zmlácená fena.“ Marek se pousmál. Byl to krutý úsměv. „Víš, co řekla?“

Lucie zavrtěla hlavou, neschopná slova. Srdce jí bušilo jako o závod.

„Řekla, že vypadáš ‚měkce‘. Že by tě ráda viděla naživo. Že by ráda viděla, jestli ten tvůj pověstný zadek vydrží to, co vydrží ona.“

Marek ji pustil a narovnal se. „Tak jsem ji pozval. Příště.“

V dílně se rozhostilo ticho. Lucie měla pocit, že se pod ní propadla zem. „Příště?“ zašeptala. „Ona... ona tu bude?“

„Ano,“ přikývl Marek a vzal do ruky jezdecký bičík. „Bude sedět tamhle na židli. A bude se dívat. Možná mi bude radit. A možná...“ švihl bičíkem do vzduchu, „...možná jí dovolím, aby ti ukázala, jak se to dělá. Nebo aby si na tebe sáhla.“

4. Luciino zhroucení (Vnitřní monolog)

V Lucii to bouchlo. Žárlivost. Čirá, horká, jedovatá žárlivost. Představa té dokonalé, mladé, svalnaté studentky, jak sedí v rohu, oblečená (nebo taky ne), a s pohrdáním sleduje její třesoucí se, "rosolovitou" nahotu... to bylo nesnesitelné. Lucie byla zvyklá být středem pozornosti. Byla zvyklá, že je v místnosti ta nejžádanější. A teď? Marek ji právě degradoval na "výukový materiál". Na odstrašující příklad.

„Ne,“ křičelo to v ní. „To nesmí vidět. Nesmí vidět, jak jsem slabá. Musím... musím být lepší. Musím to vydržet. Musím Markovi ukázat, že nejsem jen těsto. Že jsem lepší než ona.“

„Dělej si se mnou, co chceš,“ sykla Lucie najednou. Zvedla hlavu. V očích měla zoufalství smíchané s odhodláním. „Rozbij mě. Znič mě. Ale ať vidí... ať vidí, že něco vydržím.“

Marek se zastavil. Podíval se na ni. V očích se mu zalesklo uznání.

„Výborně,“ řekl tiše. „Konečně jsem našel ten správný spínač. Žárlivost ti sluší, Lucie. Zpevnila ti výraz.“

Obešel ji dozadu. „Tak uvidíme, jestli tenhle nový postoj vydrží i prvních deset ran. Protože dneska nebudeme končit, dokud nebudeš prosit. Ne o milost. Ale o to, abys byla aspoň z poloviny tak dobrá jako ona.“

ŠVIH.