Karolina - profesor Vágner

Seděl jsem v kabinetu a poslouchal tikání hodin. Venku se stmívalo, chodby se vyprazdňovaly. Ideální čas pro lov. Zbývala poslední. Karolína Králová. Věděl jsem o ní všechno. Věděl jsem, že je hloupá jako tágo, ale má ambice až na půdu. A taky jsem věděl, že si o sobě myslí, že je neodolatelná. Že stačí mrknout a staří páprdové jí padnou k nohám. Nechávám ji v tom. Je zábavné sledovat myš, jak si myslí, že vede kocoura.

Zaklepala. "Dále," vyzval jsem ji tvrdě.

Vešla. A musel jsem uznat, že příroda má smysl pro humor. Byla to drobná holka, útlý pas, hubené ruce, prostě taková křehká panenka. Ale hrudník? To byla biologická zbraň. Obrovská, těžká, přírodní prsa se drala ven z té ubohé, napnuté bílé košile. Knoflíčky doslova křičely o pomoc a látka na hrudi byla téměř průhledná. Byla to chodící provokace. Tvářila se nevinně, sklopila oči, ale v koutku úst jí hrál ten malý, vypočítavý úšklebek.

Monolog Karolíny: (Tak fajn, dědku, jdeme na to. Vidím, jak ti zrak hned sjel na kozy. Klasika. Všichni jste stejní. Myslíš si, že jsi drsnej profesor, ale stačí ti ukázat výstřih a budeš slintat jak bernardýn. Potřebuju tu zkoušku a ty potřebuješ tohle. Je to jen obchod. Jsem chytrá, jsem sexy a mám tě na lopatě.)

„Slečno Králová,“ začal jsem a nechal svůj pohled, aby jí sjel až do výstřihu a tam se drze zastavil. „Vaše výsledky jsou katastrofální. Ale slyšel jsem, že jste... velmi tvárná studentka.“

Přistoupila blíž. Věděla, co dělá. Opřela se dlaněmi o můj masivní stůl a předklonila se. Ta tíha jejích ňader stáhla látku dolů, takže se jí košile zařízla hluboko mezi ty dva melouny. „Udělám cokoliv, pane docente. Opravdu cokoliv, abych prošla. Vím, že... si můžeme vzájemně vyhovět.“

Vstal jsem. Byl jsem velký, těžký, mé břicho se opřelo o hranu stolu. „Cokoliv?“ zopakoval jsem a obešel stůl. Stoupl jsem si těsně k ní. „Tak mi ukažte ten svůj... talent.“

Sáhla na košili a pomalu, divadelně rozepnula knoflíčky. Shodila ji z ramen. Podprsenku neměla. Její prsa se vyvalila ven, těžká, s velkými tmavými dvorci, houpavě se usadila na jejím hrudníku. Byla v naprostém nepoměru k jejímu útlému tělu. Nádherný, vulgární úkaz. Chytil jsem je oběma rukama. Byla horká, měkká a těžká. Zmáčkl jsem je, hrubě, bez citu, až vyjekla.

Monolog Karolíny: (Au! Ten je hrubej... drží mě, jako by mi je chtěl urvat. Ale... sakra, proč se mi to líbí? Cítím ty jeho velký, tlustý prsty na bradavkách a úplně mi to střílí do podbřišku. Myslela jsem, že to jen přetrpím, ale jsem vlhká jak myš. To ta jeho dominance. Je to odporný prase, ale má nade mnou moc.)

„Na stůl,“ zavelel jsem a jednou rukou smetl skripta na zem. „A roztáhni to. Chci vidět všechno.“

Vyskočila tam. Její prsa se při tom pohybu zavlnila tak hypnoticky, že se mi zatajil dech. Vyhrnul jsem jí sukni až k pasu. Neměla kalhotky. Věděla, že nemá cenu je nosit. Naskytl se mi pohled, pro který bych vyházel půlku ročníku. Byla dokonale oholená. Její kunda byla malá, sevřená, ale už teď z ní vytékala průhledná šťáva. Pysky byly mírně zduřelé, růžové a zvací. Byla to ta nejšťavnatější, nejmladší broskvička, připravená k nakousnutí.

„Nádhera,“ zamručel jsem a projel jí prstem přímo po štěrbině. Zkroutila se rozkoší. „Mokrá, jak se patří. Přesně takhle má vypadat studentka před zkouškou.“

Bez varování jsem si rozepnul kalhoty a vrazil ho do ní. Byla úzká, neuvěřitelně těsná. Moje tloušťka a její útlost do sebe narážely. Chytil jsem ji za boky a začal do ní bušit. Mé velké břicho naráželo do jejího podbřišku, zvuk pleskání kůže o kůži se rozléhal tichým kabinetem.

Při každém přírazu se její obrovská prsa třásla, létala ze strany na stranu, pleskala o sebe i o její hrudník. Byl to fascinující pohled. Jednou rukou jsem ji chytil pod krkem a druhou jsem mačkal jedno z těch obřích ňader, tahal za bradavku, zatímco jsem ji nemilosrdně plnil.

Monolog Karolíny: (Bože, to je zvíře! Ten stůl mě tlačí do zad, on mě drtí svojí vahou, ten jeho pupek se na mě lepí... je to hnusný, ale... bože, nemůžu si pomoct! Šuká mě profesor na stole. Jsem děvka. Jsem levná děvka s velkýma kozama a dělám to pro známku. Ta myšlenka mě vzrušuje víc než cokoliv jiného. Jo, přitlač, ty starej kozle! Naplň mě!)

Funěl jsem, potil se, užíval si tu absolutní kontrolu. „Jsi jen malá čubka s velkýma kozama,“ vrčel jsem jí do tváře. „K ničemu jinému nejsi. Jen roztahovat nohy a držet.“ Křičela. Směs bolesti a extáze. Cítil jsem, jak se jí stahují svaly kolem mého údu, jak mě dojí. Blížil jsem se do finále. Vytáhl jsem ho na poslední chvíli. Namířil jsem na ta její výstavní prsa a vystříkal se přímo mezi ně. Bílé, horké sperma stékalo po její kůži, přes bradavky, jako nějaké zvrhlé vyznamenání.

Padl jsem do křesla, těžce oddechujíc. Ona zůstala ležet na stole, zničená, popatlaná, hrudník se jí dmul, nohy stále roztažené, kunda pulzující a mokrá. V očích měla vítězoslavný výraz. Myslela si, že vyhrála. Že mě dostala.

Vzal jsem index. Napsal jsem známku. „Tady,“ hodil jsem jí index na břicho. Pomalu se posadila, otřela si sperma z prsou kapesníkem a začala se oblékat. Zapnula si košili, urovnala sukni. „Děkuji, pane profesore,“ usmála se tím svým nadřazeným, spokojeným úsměvem. „Bylo to... velmi poučné.“

Otočila se k odchodu, boky se jí vlnily. A to byla chvíle pro můj skutečný triumf. „Slečno Králová?“ zastavil jsem ji, když sahala na kliku. Otočila se, sebevědomí jí zářilo z očí. „Ano?“

„Příští semestr to bude mnohem náročnější,“ řekl jsem klidně, zatímco jsem si zapaloval cigaretu a labužnicky vyfoukl kouř. „A mimochodem... vím, že vám teče do bot i u kolegů.“

Zpozorněla. „Prosím?“

„Mluvil jsem s kolegou Novákem z katedry dějin a s docentem Bártou ze statistiky. Jsou to mí dobří přátelé. Často si stěžují na nudu.“ Usmál jsem se tím nejchladnějším úsměvem, jaký umím. „Dovolil jsem si jim dát reference. Kolega Novák... ten si potrpí na ústní zkoušení. Ale opravdu důkladné. Jde hodně do hloubky, jestli mi rozumíte. Má rád, když se studentky... dusí vědomostmi.“

Její úsměv zamrzl.

„A docent Bárta?“ pokračoval jsem nemilosrdně. „Ten je pedant. Má rád všechno od základů. Zkoumá problematiku ze všech stran, hlavně zezadu. Říkal jsem mu, že vy jste ten typ, co potřebuje trochu... roztáhnout obzory. Že ten váš zadeček snese i tvrdší přístup.“

Její oči se rozšířily hrůzou. Barva se jí vytratila z tváře. Monolog Karolíny: (Cože? On to... on to řekne ostatním? On mě dohodil? Novák chce kouřit až do krku a Bárta... ten chce zadek? Myslela jsem, že jsem ho využila já. Že jsem ta chytrá. Ale on... on mě právě prodal. Jsem pro něj jen kus masa, co pošle dál kamarádům na hraní. Jsem v pasti.)

„Budou vás očekávat, slečno Králová,“ zamával jsem jí cigaretou. „Tak ať jim neuděláte ostudu. Byla by škoda, kdyby takový talent a taková... výbava přišly nazmar. Teď zmizte.“

Stála tam jako opařená, ponížená, s vědomím, že se právě stala erární matrací pro celou katedru. Vyklopýtala z místnosti. Potáhl jsem z cigarety. Tomuhle já říkám efektivní školství.