Pěkné kvítko

Je krásný letní den a navzdory otcovu varování, abych se netoulala sama po lesích a hlavně nechodila k rybníku, který je sice hned za lesem, ale na jiném panství, jsem právě na břehu tohoto rybníka. Ta nádherná studená voda omývá moje nohy a já jako pokaždé neodolám, odhodím šaty a zcela nahá se nořím do chladivé náruče vody. Užívám si koupání a vůbec jsem si nevšimla, že k rybníku přijíždí jezdec na koni. Jeho kůň potichu dojde až ke břehu, kde leží moje šaty. Omámená sluníčkem a vodou se strašlivě leknu, když se od břehu ozve nepříjemný a zlobou nabroušený hlas jezdce.
„Nikomu jsem nedovolil se zde koupat, okamžitě vylez a kliď se odtud dřív, než odepnu pásek a zmaluju Ti zadnici do ruda, aby sis pamatovala, že tu nemáš co dělat!“
Po prvním úleku se dívám na jezdce klidně a prohlížím si ho. Dobře oblečený, u pasu zbraň, kterou smí nosit jen příslušníci vyšší vrstvy a arogantní výraz člověka, zvyklého přikazovat. Tohle porybný nebude, tento panáček je nejspíš sám majitel panství.
Klidně a beze spěchu se blížím ke břehu a pomalu vystupuji z vody. Moje kůže se leskne, jak na ni dopadají sluneční paprsky a bradavky jsou ještě pořád ztuhlé od chladivé vody. Lehce nakračuji k samotnému jezdci. Tyčí se nade mnou v celé své nafoukanosti, ale sleduji, jak jeho oči hltají moje tělo od spodu až nahoru, kde se naše oči setkají.
Hrdě držím hlavu nahoře a drze se dívám do jeho zlostí jiskřících očí.
„Ale, tak přeci nebude hned tak zle, pane, vody je zde dost pro nás oba,“ zašveholila jsem veselým hlasem a pohladila krásného koně na hlavě.
V tu ránu se ozval svist a na moje ruce dopadla rána jezdeckým bičem a jeho nepříčetným vztekem bublající hlas: „Dej ty ruce pryč!“
Zabolelo to, lekla jsem se, ale neucukla. Na rukou se objevily červené pruhy, které lehce pálily na ostrém sluníčku. Sledovala jsem je, jak rudnou a lehounce se nalévají krví do nepatrného otoku. Pak jsem zvedla hlavu a znovu se podívala jezdci do očí a opět úplně klidně jsem pronesla: „Pane, dávejte přeci víc pozor, uhodil jste mně a měl byste se mi omluvit.“
Rychlost s jakou seskočil a chytil mně za obě ruce, byla až překvapivá. Trochu jsem ucukla a o krok ustoupila. A, i když je neuvěřitelně vysoký, zvednu hlavu a dál se mu vyzývavě dívám do očí a zcela zjevně jsem ho tím vyprovokovala k nekontrolovatelné zuřivosti. Škubl mnou a za ruce mne táhl ke kmeni spadlého stromu, který ležel blízko břehu. Jediným pohybem mně přes něj ohnul a na záda mi postavil nohu ve svých vysokých jezdeckých botách a přitlačil mně tak k němu. Pak jsem uslyšela zvuk, který jsem z domu dobře znala. Propnutí řemenu. S nohou stále na mých zádech mi začal udělovat rány řemenem a já cítila, jak mi začíná hořet zadek, v místech kam dopadl jeho řemen, naskakují jelita, která začínají bolet a když jsem stále ani nehlesla, začal přidávat na síle. Jeho ruka měla mnohem lepší švih, než ta otcova a i důraznost ran byla větší. Dlouho už jsem vzdorovat nezvládla. Tiskla jsem zuby k sobě a zatínala statečně pěsti, abych vydržela nehlesnout co nejdéle.
Nakonec jsem přeci jen začala bolestně vzdychat, naříkat a kopat nohama. Když se objevily první slzičky, tak přestal. Ale to už můj zadek musel být rudý a samé jelito. Udržela jsem se a ruce na něj nedala, abych si ho třela a zmírnila, tak bolest.
„Teď se obleč, odvezu Tě domů, abych zjistil, čí jsi a potrestal i Tvé rodiče, že Tě špatně vychovali, neumíš se chovat a mít v úctě svého Pána!“
Popotáhla jsem, zvedla svoje šaty a oblékla se. S lišáckým úsměvem jsem pak sledovala výraz jeho tváře, když si uvědomil, že to nejsou šaty prosté dívky. Když jsem se upravila a vlasy stáhla hedvábnou mašlí, vzhlédla jsem, uchopila jeho nastavenou ruku, kterou mně lehce vysadil na koně za sebe. Sice to zabolelo, až se mi zatmělo před očima, ale to mi nezabránilo opět, trochu drze prohlásit: „Nooo, na to se moc těším, až budete Jeho Jasnosti, panu otci vysvětlovat, že jste mně surově zbil.“
Prudce se otočil a rozzlobeně sykl: „Nemohl jsem přeci vědět, že jste dcera pana vévody!“
Naprosto sladce jsem odpověděla: „Protože jste se ani nezeptal.“
Cesta byla rychlá a tichá. Já kousala spodní ret, abych nenaříkala a trucovitě se dušovala, že tenhle už moje slzy neuvidí. Mlčel i on a patrně přemýšlel, jak vysvětlí urozenému a váženému vévodovi, že seřezal páskem jeho dceru. Ještě ho chvíli nechám, aby se tím trápil a měl strach. Vlastně ho nechám, aby to otci poníženě a s omluvou řekl a očekával jeho hněv. Patří mu to. Že pak mně pak otec možná seřeže nanovo, za neposlušnost, teď vědět nemusí.
Když jsme dojeli na nádvoří, strhl se povyk. Správce poskakoval po nádvoří a fňukal, že mně už tak dlouho hledají a pan vévoda měl obavy, že se mi něco stalo. A prý hned jak se objevím, má mně zavést do jeho komnat, kam se uchýlil, když se mu od rozčílení udělalo zle.
„Hmmmm, papá má špatnou náladu.“ Pronesla jsem jízlivě směrem k mému spolujezdci a v hlavě se mi zrodil nápad a s ním i krutý plán.
Sledovala jsem, jak dříve arogantní výraz mého společníka bledne a ustupuje nervozitě a strachu z otcova hněvu, protože ačkoliv byl šlechtic, tak pouze baron, můj otec byl jeho lenním pánem a baron byl otci povinen uctivostí, pokorou a poslušností. Když jsme stoupali po schodech ke komnatám otce, neviděla jsem jeho obličej, ale tušila jsem jeho bledost a stálá zamlklost za mnou toho byla důkazem.
Hned jak jsem otevřela dveře, tak jsem nasadila zoufalý výraz a běžela k otci v pláči a mezi slzami a dojemnými vzlyky jsem se dušovala, že za moje zdržení může tento pán, zuřivě jsem na něj ukazovala a znova štkala. „Jste tatínku jeho lenním pánem a on si, považte, dovolil na mně vztáhnout ruku a surově mně napadl a zbil.“ A ukazovala šrámy na rukou od jeho biče.
Otec otvíral ústa, aby mně umlčel, ale po tomto prohlášení a po tom co viděl rudé pruhy na mých rukou, překvapeně zvedl hlavu a upřel svůj pohled do očí provinilce. A ačkoliv jsem byla příšerně neposlušná a vzdorovitá dcera, tak trestat a bít mě směl odjakživa jen otec. Jeho pohled proto ztvrdnul jako ještě nikdy a velmi zle pohlížel na příchozího.
Pak promluvil chladným a tvrdým hlasem: „Je to pravda, barone, že jste vztáhl ruku na Její Jasnost?“ A pyšný baron, padá na kolena, ve tváři ani stopa po aroganci, jen bledost a strach z otcova hněvu. Ale je statečný a to se mi zase líbí, je odhodlán čelit hněvu svého Pána. Mám se slitovat, mám ho zachránit a na sebe přivolat hromy a blesky od otce? Nebo je tak nebetyčně nafoukaný a myslí si, že mu to projde?
Než to domyslím, slyším pevný a odhodlaný hlas baronův. "Ano Vaše Jasnosti, opravdu jsem Vaši slečnu dceru napadl a surově zbil, protože jsem netušil, kdo je. Stalo se a teď jsem zde a pokorně očekávám trest, za své jednání a nabízím omluvu jak Vám, tak Její Jasnosti.“ Ani stopa po nějaké pokoře. On je snad ještě pacholek hrdý na to, že zmaloval vévodské dcerce zadnici řemenem.
Jak jindy chladný otec nepodléhá hněvu, poprvé vidím, že je jím zcela pohlcen do nepříčetné zuřivosti nad jeho troufalostí a drzostí a to by mohlo pro barona dopadnout strašlivě. Copak to ten pitomec neví? Vždyť ho papá může nechat uvěznit a soudit. Může přijít o všechno! I o život! Uhodit mne, znamená uhodit krále! Musím něco udělat.
„Tatínku, prosím nezlobte se na něj tolik, je to i má vina, rybník za lesem je přeci jen jeho majetek a nelíbilo se mu, že se kolem něj bez jeho vědomí procházím. Opravdu nevěděl kdo, jsem a myslel, že napráskal své poddané. Bohužel až po mém výprasku se zeptal kdo jsem“ A moje oči baronovi říkají, aby se neodvážil říct, jak se to doopravdy stalo, protože to bude ještě horší. A kupodivu baron konečně projevuje dost rozumu, když mlčí a rychle pochopí, že kdyby jen cekl o mé nahotě, kterou nejen zahlédl, ale dokonce využil k výprasku, mohl by to být v tuto chvíli opravdu rozsudek smrti.
„Ach ano, ten zatracený les a rybník, které Ti nedají spát!“ zabručí zlostně otec a o poznání milostivěji pohlíží na barona. Asi ho nějak potrestá, asi přísně, ale už to nebude katastrofa a já z toho možná vyjdu jen s napomenutím od otce a tím, že jsem viděla tohoto hrdého a pyšného barona klečet u otcových nohou. Nejspíš v něm teď budu mít zavilého nepřítele. Jen ať skřípe zuby nafoukanec jeden!
Otec mne ale posílá do mých komnat, se slovy, že tohle si s baronem vyříká o samotě. A když pak později stojím u okna, vidím, jak baron kráčí kasárenským nádvořím ke svému koni, je velice bledý, tvář má zkřivenou od uražené pýchy a nejspíš citelného pokoření nebo ponížení. Něco z toho se muselo stát, když ho vyvedli ven ne hlavním vchodem, ale přes kasárna. Ale i tak, jde hrdě. A já nemohu toho neřáda dostat z hlavy.
Na jednu stranu arogantní, nafoukaný panáček co hned vyhrožuje a dokonce bije. Ale ty jeho ruce……… a to jakou v nich má sílu. Ten pohled a jiskry v očích. Sakra líbí se mi a líbilo se mi i jak poníženě pak klečel před otcem a přesto statečně čelil jeho hněvu. Nebo to byla jeho hloupost? Mimoděk si sáhnu na zadek, který stále ještě nese stopy po jeho řemenu, a slastně se zachvěju. Naštěstí stojím zády ke dveřím a otec, který právě vstoupil, si můj třes a vzdech vysvětlí jako projev nevole směrem k odjíždějícímu baronovi. Obejme mně se slovy, že mu odejmul všechny výsady a svoji další přízeň, je v nemilosti a domácím vězení svého panství, tudíž se ho už nemusím bát.
Bát, tatínku? Pomyslím si smutně. Kdepak, kdybyste jen tušil, jak moc se mi ten darebák líbí i to jak mi napráskal, dal byste ho popravit a mně poslal přinejlepším do kláštera. Ne papá, nebojím se ho, ale o něj. A o sebe. Co se to jen se mnou stalo?