Karolína - hodina pravdy

Atmosféra v pokoji se změnila. Euforie z vzájemného objevování trochu vyprchala a vystřídala ji těžší, nervózní energie. Lenka se obdivovala v zrcadle v těch rudých šatech, kroutila zadkem a zkoušela různé pózy, zatímco já jsem seděla na posteli, dokouřila cigaretu a zapálila si hned další. Ruce se mi nepatrně třásly.

„Lenko,“ oslovila jsem ji. Můj hlas zněl jinak. Méně sebevědomě. Spíš unaveně a upřímně. Lenka se otočila, tváře rozhořelé vzrušením. „Co je? Nelíbí se ti to? Mám si zkusit jiné?“

„Ne, vypadáš božsky,“ mávla jsem rukou a vyklepla popel na podlahu, kašlala jsem na popelník. „Jde o Bártu. A o to, co jsem ti řekla.“ Lenka zpozorněla. Přešla k posteli a sedla si vedle mě. Matrace se prohnula pod její svalnatou vahou. „Co se děje? Vždyť jsi říkala, že ho zmákneme. Že bude prosit.“

Zhluboka jsem si potáhla a vydechla kouř nosem. „Lhala jsem,“ řekla jsem tiše a podívala se jí do očí. „Teda... ne úplně. Zmákneme ho. Ale já... já mám strach.“

Lenka vykulila oči. „Ty? Kája, co má každého na háku? Čeho se bojíš?“

„Bárta není Vágner,“ začala jsem vysvětlovat a hlas mi klesl do šepotu. „Vágner je jen nadrženej starej chlap. Ale o Bártovi jdou zvěsti, které nejsou hezké. Holky si šuškají, že je hrubej. Že to není jen o sexu, ale o tom, že chce ublížit. Že má rád ponižování a bolest. A hlavně... že nebere ne jako odpověď.“

Odmlčela jsem se. Bylo těžké to přiznat. Bouralo to moji image dračice. „Víš, Lenko... já si hraju na velkou šéfku. Sugar dating, sponzoři, dárky... to je pravda. Ale realita je taková, že většina těch chlapů jsou jen osamělí staříci. Chtějí si popovídat. Chtějí se ukázat s mladou holkou v restauraci. Chtějí se mi podívat na kozy, sáhnout si. Maximálně jim ho vyhoním v autě nebo vykouřím, když mají narozeniny. Ale šukání?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Moc jich tam dole nebylo. Vágner mě překvapil. Čekala jsem, že mu ho jen vykouřím a bude klid. Když mě ohnul na stůl... byla jsem v šoku. Ale zvládla jsem to, protože mám širokou pánev a jsem, no... povolenější. Ale Bárta chce prdel.“

Podívala jsem se na Lenku prosebně. „Já jsem to do zadku s chlapem nikdy pořádně nedělala. Nikdy. Hraju si tam prsty, občas nějaký kolík nebo vibrátor, to jo, to mě baví. Ale mít tam živé, tvrdé péro, o kterém se říká, že je nadprůměrné? A ještě od chlapa, co se s tím nemaže?“ Polkla jsem. „Bojím se, že mě roztrhne. Že to nezvládnu. Že začnu brečet a on mě vyhodí. Potřebuju ten zápočet, ale nejsem stavěná na... na brutalitu.“

Monolog Karolíny: (Tak a je to venku. Jsem sráč. Hraju si na pornohvězdu, ale ve skutečnosti jsem jen drahá společnice, co se bojí bolesti. Vágner byl na hraně, ale Bárta? Představa, že mě ten sadista napíchne na kůl a bude mě drtit... svírá se mi žaludek. Moje prdel je panenská, co se týče chlapů. Mám ji úzkou, citlivou. Jestli tam vletí bez přípravy...)

Lenka na mě chvíli zírala. Čekala jsem výsměch. Čekala jsem, že řekne: „Tak na co si to hraješ?“ Ale místo toho se její výraz změnil. Změkl, a pak se v něm objevilo něco... ochranitelského. A zároveň dravého. Položila mi ruku na stehno. Její stisk byl pevný. „Takže on chce maso,“ řekla pomalu. „Chce odpor. Chce někoho zlomit.“

„Přesně,“ kývla jsem. „A já se zlomím hned. Jsem měkká, Lenko. Jsem dělaná na mazlení a na to, abych vypadala hezky.“

Lenka se uchechtla. Vstala a přešla k oknu. Slunce zapadalo a ozařovalo její siluetu v těch rudých šatech. Vypadala jako bojovnice. „A co ty?“ zeptala jsem se opatrně. „Ty a anál? Jak to máš? Když jsi říkala, že se ti líbí všechno... je to jen fantazie, nebo...?“

Lenka se otočila. Opřela se zadkem o parapet a roztáhla nohy. „Miluju to,“ řekla bez obalu. „Ale mám stejný problém jako ty, jen z opačného konce.“ „Jak to myslíš?“

„Dělám si to sama,“ přiznala. „Pravidelně. Používám rukojeť od kartáče na vlasy, tlusté fixy, násadu od smetáku... cokoliv, co je tvrdé a hlavně dlouhé. Miluju ten pocit roztažení s hloubky. Miluju, když musím zatnout svěrač, abych to udržela, nebo naopak povolit, abych to pustila hlouběji. Je to pro mě cvičení. Souboj s vlastním tělem.“

Přejela si rukou po břiše. „Ale s chlapem?“ Ušklíbla se. „Zkoušela jsem to dvakrát. S klukama z vejšky. Byla to katastrofa.“ „Proč? Bolelo to?“

„Vůbec ne,“ zasmála se hořce. „Oni... oni se tam prostě nedostali. Nebo když už tam byli, tak to pro ně bylo moc. Mám ten zadek... extrémně pevný. Gymnastika. Zpevněné pánevní dno. Když jsem se sevřela, ten kluk začal řvát bolestí, že mu ho drtím. A ten druhý? Tomu změkl, jen co narazil na odpor mého svěrače. Řekl, že je to jako dobývat se do trezoru. Nezvládl to psychicky, že se mi tam nedostal.“

Lenka se podívala na mě, oči jí zářily. „Takže jsem vlastně taky anální panna, co se týče pořádného šukání. Nikdo mě tam ještě neopíchal tak, jak bych chtěla. Tvrdě. Bez lítosti. Aby překonal ten můj odpor a roztáhl mě opravdu násilím.“

Monolog Lenky: (Kája se bojí. Ta dokonalá Kája má strach z bolesti. Ale já? Já po ní toužím. Moje prdel je jako hladová šelma, co nikdy nedostala pořádně nažrat. Všechny ty hračky jsou fajn, ale jsou mrtvé. Potřebuju živé maso, co bude bojovat s mými svaly. Bárta je sadista? Hrubián? Perfektní. To je přesně to, co moje ocelová prdel potřebuje. Konečně soupeř, co to nevzdá.)

Lenka přešla zpátky ke mně. Stoupla si mezi moje roztažená kolena a chytila mě za ramena. „Uděláme to takhle,“ řekla rozhodně. „Ty jsi mozek. Ty jsi ta krása, ten obal, ta, co umí mluvit a svádět. Ty mu zamotáš hlavu kozama, pusou, budeš vzdychat a dělat křoví.“ Zmáčkla mi ramena. „Ale až půjde do tuhého? Až vytáhne péro a bude chtít prdel? Nastoupím já.“

Podívala jsem se na ni s nadějí. „Vážně? Vzala bys to za mě?“ „Vzala bych to ráda,“ opravila mě Lenka a olízla si rty. „Chci, aby to zkusil. Chci vidět, jestli ten jeho vyhlášený nástroj dokáže prorazit moji obranu. A jestli jo... tak si to užiju. A ty budeš mít zápočet za to, že jsi mu dohodila výzvu.“

Ulevilo se mi tak, že jsem ji objala hlavu a zabořila obličej do těch jejích pevných prsou. „Ty jsi poklad, Lenko. Ty jsi můj zachránce.“ „Ne,“ zasmála se Lenka a pohladila mě po vlasech. „Já jsem jen nadržená gymnastka, co potřebuje opravdu pořádnej kolík do zadku. Je to win-win.“

Odtáhla jsem se a podívala se na ni. Už jsem se nebála. Měly jsme plán. „Tak fajn,“ řekla jsem a v očích se mi vrátila jiskra. „Zítra tam naběhneme. Já mu udělám striptýz, zaměstnám ho pusou a rukama... a ty mu nastavíš ten svůj zadek v těch rudých šatech. Myslím, že Bárta zítra pozná, co to je statistická odchylka v pevnosti análního svěrače.“

Lenka se zlověstně usmála. „Doufám, že má pojištěný péro. Protože moje prdel nebere zajatce.“

„Máš pravdu,“ vydechla jsem a típla druhou cigaretu, i když byla sotva v půlce. Ruce se mi konečně přestaly třást. Ten plán zněl šíleně, ale dával smysl. Byla to symbióza. Já dodám ten lesk, tu omáčku, ten flirt, který chlapa dostane do varu. A Lenka... Lenka bude ten nárazník, který schytá tu hrubou sílu.

„Ale musíme to sehrát chytře,“ naklonila jsem se k ní a ztišila hlas, jako bychom plánovaly bankovní loupež. „Bárta není blbej. Statistik. Všímá si detailů. Nemůžeme tam jen tak vpadnout a říct: ‚Ahoj, já budu kouřit a ona nastaví prdel.‘ Musí to vypadat přirozeně. Jako že... se to tak vyvinulo. Že on si to tak vybral.“

Lenka přikývla, oči upřené na mé rty. V tom červeném, vypůjčeném županu vypadala najednou tak dospěle, ale v očích měla pořád ten stín nejistoty. „A co když... co když mě bude chtít jen do pusy? Nebo co když bude chtít tebe?“

„Nebude,“ usmála jsem se přesvědčivě, i když mi v žaludku trochu cuklo. „Protože my mu nedáme na výběr. Já tam vejdu první. Já jsem ta návnada. Udělám to, co umím nejlíp. Narvu mu kozy do obličeje, budu se o něj otírat, udělám mu striptýz. Rozparádím ho tak, že nebude vědět čí je.“

Přejela jsem jí rukou po stehně. Bylo tvrdé jako kámen. „A ve chvíli, kdy ho vytáhne... ve chvíli, kdy bude chtít zasunout... tak uhnu. Řeknu mu, že na mě je moc velký. Že se bojím, že by mi fakt ublížil. To pohladí jeho ego. Chlapi milují, když si holky myslí, že mají mezi nohama kyj.“

Lenka se uchechtla. „A pak?“ „A pak nastoupíš ty,“ mrkla jsem. „Řeknu mu, že pro takového kance mám něco speciálního. Něco, co vydrží jeho tempo. Nabídnu mu tě jako tu ‚odolnou‘ variantu. Jako výzvu. Řeknu mu, že jsi bývalá gymnastka a že máš zadek z ocele, do kterého se ještě nikdo nedostal. To ho vyhecuje. Bude chtít být ten první, kdo tu pevnost dobude.“

Monolog Karolíny: (Panebože, doufám, že to vyjde. Musí to vyjít. Moje prdel se stahuje strachy jen při pomyšlení na to, co se o Bártovi povídá. Prý nepoužívá lubrikant, prý to tam rve na sucho a rovnou naplno. To bych nedala. Praskla bych. Budu mít otlačený kozy, budu mít oslintanej výstřih, fajn, to beru. Ale můj věneček vzadu musí zůstat celej. Lenka je jiná. Ona je masochistka, ani o tom neví. Ona to chce. Já jí vlastně dělám službu.)

„Ale Kájo,“ Lenka si nervózně kousla do rtu. „Ty jsi říkala, že je fakt velkej. Co když... co když to bude bolet moc? Co když tam prostě nevejde? Kluci to nezvládli. Co když budu jen trapná a on mě nakonec taky vyhodí?“

„Bolest je součástí hry, ne?“ chytila jsem ji za bradu. „Ty jsi zvyklá na bolest z tréninku. Tohle je jen jiný druh strečinku. A že by se tam nevešel? Zlato, ty máš svaly. Svaly se umí roztáhnout, když víš, jak na to. A ty to víš. Navíc...“ ztišila jsem hlas, „...ta bolest tě přece vzrušuje. Viděla jsem tě, když jsem ti tam strčila palec. Křičela jsi, ale udělala ses u toho tak, že jsi mi málem zlomila ruku.“

Lenka polkla a zavřela oči. Představovala si to. „Jo,“ vydechla. „Vzrušuje. Mám strach, jasně že mám. Nikdy jsem neměla v zadku dospělýho chlapa. Ale ta představa... že mě roztáhne. Že mě naplní až po okraj. Že ucítím tu váhu a horkost...“ Otevřela oči a zorničky měla roztažené přes celou duhovku. „Jsem nadržená, Kájo. Tak strašně nadržená, že mě z toho bolí břicho. Chci to zkusit. I kdyby mě měl roztrhnout.“

Monolog Lenky: (Srdce mi buší až v krku. Je to šílenství. Jdu se nechat ošukat profesorem do zadku kvůli zápočtu. Ale není to jen o zápočtu. Je to o tom hladu. Kája mi ukázala svět, o kterém jsem jen snila. Kája je krásná, měkká, voňavá... chápu, proč ji chlapi chtějí hýčkat. Ale já? Já jsem nástroj. Jsem stroj. A Bárta vypadá jako někdo, kdo umí stroje obsluhovat. Bojím se, že selžu. Že se stáhnu moc a on se naštve. Ale taky se bojím, že se mi to bude líbit až moc.)

„Takže domluveno,“ plácla jsem do peřiny. „Zítra ráno. Ty si vezmeš ty rudé šaty. Žádné kalhotky. A já... já si vezmu tu bílou halenku, co prosvítá, a sukni, co se dá vyhrnout jedním prstem. Budeme dokonalé duo. Kráska a Zvíře. Jen s tím rozdílem, že to Zvíře jsi ty.“

Ráno to byl chaos. Líčila jsem Lenku snad hodinu. Sundala jsem jí brýle – „Kontaktní čočky máš? Super, nasaď je. Chci, aby viděl ten tvůj dravý pohled, ne obroučky.“ – a namalovala jí rty rudou rtěnkou, která ladila k šatům. Vlasy jsem jí rozpustila, aby jí padaly na ramena a trochu zjemnily tu její ostrou čelist. Když se na sebe podívala do zrcadla, nepoznala se. Stála tam v těch mých šatech, které na ní praskaly ve švech. Její prsa vypadala jako nukleární hlavice připravené k odpalu. Zadek se jí rýsoval pod látkou s takovou precizností, že bylo vidět, jak se jí při každém kroku zatínají půlky. A pod sukní? Nic. Jen a neoholená, nadržená kunda a ten její pevný, nedobytný zadeček.

Cesta ke kabinetu docenta Bárty byla jako chůze na popravu a na korunovaci zároveň. Šla jsem první, klapot mých podpatků se rozléhal chodbou. Lenka šla krok za mnou. Cítila jsem její nervozitu, ale taky tu zvířecí energii, která z ní sálala. Před dveřmi jsme se zastavily. Na cedulce stálo: Doc. RNDr. Ivan Bárta, CSc. – Statistika a pravděpodobnost.

„Připravená?“ pošeptala jsem a sáhla na kliku. Lenka se zhluboka nadechla, zatnula svaly na zadku – viděla jsem to i přes šaty – a kývla. „Jdem na to. Doufám, že má velkej stůl.“

Monolog Karolíny: (Tak jo. Teď už není cesty zpět. Modli se, Kájo. Modli se, aby Bárta měl dneska chuť na tvrdý sport a ne na měkkou matraci. Jestli si vybere mě, jsem v prdeli. Doslova. Ale když se podívám na Lenku... na tu její figuru... na ty kozy, co málem lezou ven... musel by být slepý. On si ji vezme. A já budu jen tleskat a podávat ručníky. A možná... možná si trochu sáhnu, když už tam budu.)

Zaklepala jsem. Zevnitř se ozval hluboký, mrzutý hlas. „Dále!“ Otevřela jsem dveře a nasadila svůj nejzářivější, nejvíc kurvítkovský úsměv. „Dobrý den, pane docente,“ zašveholila jsem a vplula dovnitř, boky se mi vlnily jako na moři. „Jdeme za vámi ohledně... doučování.“ A pak vešla Lenka. Bárta zvedl hlavu od papírů. Byl to velký chlap, plešatý, s bradkou a pohledem řezníka. Když uviděl Lenku v těch rudých šatech, pero mu vypadlo z ruky.

Hra začala.