Karolína - mátový čaj

Večer v pokoji 312 byl jako balzám na duši, i když naše těla křičela bolestí. Vonělo to tam levandulí, přesně jak slíbil. Adam ztlumil světla, pustil nějakou tichou, ambientní hudbu a my jsme ležely na jeho posteli, nahé, pokryté čerstvými šrámy a modřinami z dnešního pekla.

On chodil kolem nás s lahvičkou oleje. Jeho doteky byly pevné, ale neinvazivní. Masíroval mi lýtka, která se mi třásla po hodinách v dřepu, a Lence rozmasírovával ztuhlá ramena, která měla v křeči od Alexova bičování. Zpočátku jsme mlčely. Pily jsme ten silný bylinkový čaj s medem a nechaly se hýčkat. Ale pak to bouchlo. Už jsme to v sobě nemohly dusit. Potřebovaly jsme to někomu říct. Někomu, kdo nás nebude soudit, kdo nebude chtít slevu, kdo nebude počítat minuty.

„Dneska do mě Bárta narval spekulum,“ vyhrkla jsem najednou do polštáře. „Roztáhl mě tak, že jsem myslela, že prasknu. A pak tam strčil pěst. Jen kousek, ale... Adame, já mám pocit, že už se nikdy nezavřu.“ To byla stavidla. Lenka se přidala. „A Alex? Dneska zkoušel jehly do zadku. Mám tam dvanáct vpichů. Říkal, že to zvyšuje citlivost. Že až mě tam budou šukat, budu cítit každý záhyb.“ „A musíme trénovat polykání,“ pokračovala jsem překotně. „Hluboký krk. Dávíme se u toho, tečou nám slzy, ale nesmíme přestat. Musíme se naučit potlačit reflex. Jinak nás na té lodi utopí v semeni.“

Chrlily jsme to na něj. Detaily o klystýrech, o ponižování, o tom, jak nás Bárta nutil říkat sprosté věci, o tom, jak se bojíme, že na té lodi selžeme a oni nás zavřou do podpalubí. O milionu, který je na dosah, ale cesta k němu je dlážděná naší vlastní krví a slzami.

Adam masíroval dál. Nepřestal. Rytmus jeho rukou byl naší kotvou. Poslouchal. Občas se na něco zeptal, ale nebylo v tom znechucení. Byla v tom... fascinace. „Takže vy se vlastně učíte vypnout tělo?“ zeptal se, když mi hnětl zadek. „Jo,“ kývla Lenka. „Učíme se být jen maso. Necítit bolest, jen tlak.“

Když jsme domluvily, nastalo ticho. Bály jsme se, že jsme to přehnaly. Že teď vstane a řekne, že jsme zrůdy. Místo toho si Adam sedl na bobek před postel, přímo k našim obličejům. V očích měl zvláštní jiskru. Nebyla to ta dravá nadrženost Bárty. Byla to klukovská zvědavost. „Holky,“ řekl a poškrábal se na zátylku. „Tohle je... šílený. Úplně jiný svět. Já znám holky, co řeší, jestli jim ladí kabelka s botama. A vy tu řešíte, jestli snesete pěst v zadku.“

Usmál se. „Víte... já jsem nikdy nic takového nezažil. Jsem obyčejný kluk. Ale když to tak poslouchám... když vidím, co všechno vaše těla umí...“ Zaváhal a zčervenal. Bylo to neuvěřitelně roztomilé. „Mohl bych... mohl bych si něco z toho zkusit? Jako... nanečisto? Tady v bezpečí?“

Podívaly jsme se na sebe s Lenkou. „Co bys chtěl zkusit, Adame?“ zeptala se Lenka měkce. Adam polkl. „Třeba... to hluboké kouření. Říkala jsi, Kájo, že trénuješ potlačení reflexu. Chtěl bych vědět, jaký to je. Cítit to teplo až v krku, aniž by se holka dávila.“ Pak se podíval na Lenku, na její obrovská prsa. „A... chtěl bych zkusit být trochu drsnější. Jen trochu. Zmáčknout ty tvoje prsa tak, jak to dělají oni. Nebo ti dát facku přes zadek. Zjistit, jestli to ve mně něco probudí.“

Bylo to, jako by nám dal ten nejkrásnější dárek. Chtěl vstoupit do našeho světa, ale s respektem. Chtěl si hrát. „Pojď sem,“ usmála jsem se a posunula se na kraj postele. „Jsem tvůj trenažér, Adame. Ukaž mi to.“

Adam si klekl mezi moje nohy. Byl z toho nervózní, ruce se mu trochu třásly, když si stahoval tepláky. Jeho úd byl tvrdý, připravený. „Otevři pusu,“ zašeptal, ale znělo to spíš jako prosba. Otevřela jsem. Adam do mě vklouzl. Pomalu. Opatrně. Když narazil na kořen jazyka, zastavil se. „Můžu dál?“ zeptal se. „Dělej,“ zamumlala jsem kolem jeho péra a podívala se mu do očí. „Pusť to tam. Mám natrénováno.“

Adam zatlačil. Překonal tu hranici. Ucítila jsem ho hluboko v krku. Čekal, že cuknu. Že mě natáhne. Ale moje hrdlo, zocelené hodinami s gumovým dildem, ho přijalo. Obemkla jsem ho svaly v krku. Adam vydechl úžasem. „Páni... to je... to je neskutečný. Jsi tam tak horká. A klidná.“ Začal se pohybovat. Já jsem držela oční kontakt. Viděla jsem, jak se mu mění výraz. Jak se z toho hodného kluka stává muž, který objevuje svou moc.

Mezitím Lenka nelenila. Připlazila se k němu z boku. „A co já?“ zeptala se a vzala jeho ruku. Položila si ji na své ňadro. Bylo to jako položit ruku na horký, nalitý balón. „Říkal jsi, že chceš mačkat.“ Adam sevřel prsty. Nejdřív jemně. „Víc,“ pobídla ho Lenka. „Neboj se. Jsou zvyklé na bolest. Zmáčkni je, jako bys je chtěl vyždímat.“ Adam zabral. Jeho prsty se zabořily do jejího masa. Zmáčkl ji silně. Lenka slastně zasyčela. „Jo... to je ono. A teď... ta facka. Na zadek.“

Lenka se otočila. Nastavila mu ten svůj zbitý, ale svalnatý zadek. Adam se na něj chvíli díval. Viděl ty stopy po biči. Zvedl ruku. Plesk. Byla to rána tak akorát. Ne ta sadistická šupa od Alexe, ale dost silná na to, aby to štíplo. „Promiň,“ vyhrkl automaticky. „Nepromíjej,“ zasmála se Lenka a zavrtěla zadkem. „Líbilo se mi to. A tobě?“

Adam se podíval na svou dlaň, pak na její zčervenalou půlku, a pak na mě, jak ho polykám až po kořen. V očích se mu rozhořel nový plamen. „Líbilo,“ přiznal chraplavě. „Moc se mi to líbilo. Holky... vy jste mě zkazily.“

„Ne, Adame,“ pustila jsem ho z pusy, aby se mohl nadechnout, a olízla si rty. „My tě jen učíme rozkoši perverze. A teď... co ten anál? Říkal jsi, že chceš zkusit všechno.“ Adam polkl a podíval se na Lenčin zadek, který se na něj přímo nabízel. „Vážně můžu? Nebude to... bolet?“ „Mě?“ Lenka se uchechtla a roztáhla půlky prsty, aby mu ukázala tu svou vytrénovanou dálnici. „Adame, pro mě jsi ty jako jednohubka. Ale pro tebe... to bude zážitek. Pojď. Ukážu ti, jaké to je, když tě zadek doslova vcucne.“

Adam byl v transu. Klečel za Lenkou, v ruce svíral lahvičku s levandulovým olejem a díval se na to, co se mu nabízelo. Lenčin zadek byl mapa jejího utrpení i její síly. Modřiny od Alexova biče hrály barvami, ale svaly pod nimi byly pevné, kulaté a dokonalé. A uprostřed... ta její dírka. Po měsíci s kolíky a Bártovými experimenty nebyla sevřená do neprostupné tečky. Byla uvolněná. Čekající.

„Vážně ti neublížím?“ zeptal se Adam znovu, hlasem tichým obavou. „Vypadá to... už tak dost zničeně.“ Lenka se otočila přes rameno a usmála se na něj. Byl to ten nejupřímnější úsměv, jaký jsem u ní za poslední týdny viděla. „Adame,“ řekla měkce. „Ty mi nemůžeš ublížit. Ty jsi lék. Jen to tam... vlož. Neboj se.“

Adam si nalil olej na dlaň a namazal si svůj tvrdý úd. Pak pohladil Lenku po rýze. Když zatlačil, očekával odpor. Očekával, že bude muset bojovat, jako to kluci dělají, když zkouší anál poprvé. Ale Lenka byla připravená. Její tělo ho přijalo s takovou samozřejmostí, že Adam vyjekl překvapením. Vklouzl do ní hladce, celou délkou, až nadoraz. „Bože...“ vydechl a opřel se rukama o její záda. „To je... to je jako horký samet. Jsi tam... prostorná, ale přitom mě to objímá.“

„To je trénink,“ zavrněla Lenka slastně a zaklonila hlavu. „Cítíš ty svaly? Teď je stáhnu.“ Uvnitř ho sevřela. Jemně. Ne ten drtivý stisk, kterým ničila Roberta, ale měkké, pulzující objetí. Adam zavřel oči. „To je neuvěřitelný.“

Přisunula jsem se k němu zepředu. Viděla jsem, jak je šťastný. Jak je ten kluk, který zná jen "normální holky", naprosto odzbrojený tím, co mu Lenka nabízí. Chytila jsem ho za tvář a políbila ho. Bylo to zvláštní. Adam šukal Lenku do zadku – akt, který jsme vnímaly jako tu nejšpinavější, nejponižující část naší práce – a přitom mě líbal tak něžně, jako bychom byli na prvním rande. Spojilo se to. Ten hnus a bolest se přetavily v čistou rozkoš a blízkost.

„Hýbej se, Adame,“ šeptala jsem mu do úst. „Užij si to. Je to tvoje.“ Adam se chytil rytmu. Nebyl hrubý. Nenarážel do ní jako beranidlo. Klouzal v ní. Užíval si tu anatomickou anomálii, kterou jsme vytvořily – tělo, které neklade odpor, ale násobí potěšení.

Lenka pod ním vrněla jako kočka. „To je ono,“ mumlala. „Konečně... konečně někdo, kdo mě nechce roztrhnout, ale naplnit.“ Cítila jsem, jak se uvolňuje. Jak ta křečovitá potřeba "být ve střehu", kterou měla u Bárty, mizí. Tady nemusela nic hrát. Tady mohla být jen holka, co si užívá sex.

Když se Adam blížil k vrcholu, zrychlil dech. „Holky... já... asi to nevydržím.“ „To nevadí,“ pohladila jsem ho po vlasech. „Pusť to. Všechno.“ Lenka pod ním udělala ten svůj trik – zavlnila pánví a začala ho "dojit" svými vnitřními svaly. Ale tentokrát to dělala s láskou. Adam vykřikl. Byl to čistý, nestoudný výkřik rozkoše. Křečovitě se chytil Lenčiných boků a vyprázdnil se do ní.

Když to skončilo, nesvalil se vedle a nezačal si hledat cigaretu nebo telefon. Zůstal v ní ještě chvíli, objímal ji zezadu, tvář zabořenou v jejích vlasech. Já jsem ho objímala zepředu. Byly jsme jeden propletenec končetin, potu a vůně levandule.

„Jste neuvěřitelné,“ zašeptal do ticha. „Vážně. Nikdy jsem... nikdy jsem se necítil takhle.“ Vytáhl se z Lenky. Ozvalo se to známé mlasknutí, ale tentokrát nám to nepřišlo vulgární. Přišlo nám to intimní. Lenka se otočila na záda, zadek měla od oleje a semene, ale usmívala se. „My taky ne, Adame,“ řekla pravdu. „My taky ne.“

Leželi jsme tam v tom přítmí. Adam nám znovu dolil čaj, který už vystydl, ale nám to nevadilo. Povídali jsme si. O blbostech. Adam nám vyprávěl o své škole (studoval architekturu), o tom, jaký má problém s rýsováním, o své kočce, co má doma u rodičů. My jsme ho poslouchaly jako pohádku. Byl to pro nás únik do normálního světa, který nám byl zapovězen. A pak jsme mu vyprávěly my. Ne o Bártovi, ne o jachtě. Ale o tom, jaké to je, když si koupíte boty za dvacet tisíc a bojíte se v nich vyjít, abyste je neodřelyi Nebo o tom, jaké to je, zjistit, že vaše tělo snese víc, než jste si myslely.

„Víte,“ řekl Adam zamyšleně a hladil mě po stehně, těsně vedle modřiny od biče. „Až se vrátíte z té lodi... až budete mít ten milion... co uděláte?“ „Koupíme byt,“ řekla Lenka okamžitě. „A pak?“ zeptal se Adam. „Až nebudete muset trénovat? Až nebudete muset... tohle všechno?“

Podívaly jsme se na sebe. To nás nenapadlo. Život po. „Pak,“ řekla jsem a položila si hlavu na Adamův hrudník, poslouchajíc tlukot jeho srdce, „pak tě pozveme na večeři. A nebudeš muset vařit čaj ty.“

Adam se zasmál a objal nás obě pevněji. „Platí. Ale do té doby... ten čaj vařím já. A masáže jsou v ceně.“

Byl to ráj. Uprostřed našeho soukromého pekla jsme našly oázu. Pokoj 312. Místo, kde jsme nebyly drahé matrace, ale milované bytosti. A věděly jsme, že tohle je to jediné, co nás udrží při smyslech, až za týden nastoupíme do vrtulníku směr Jadran.