Karolína - Viktorova kancelář

Část 1: Kotva v realitě (Ráno na koleji)
„Adame, musíš jít s námi,“ řekla jsem a zapínala si knoflíček u krku. Měla jsem na sobě ten nejdražší kostýmek, který mi Viktor pořídil – krémový, z hedvábí a vlny. Vypadala jsem jako mladá právnička, ale pod tou látkou jsem byla nahá. Cítila jsem, jak podšívka klouže po mém oholeném, citlivém těle, po těch čerstvých stopách, co tam zanechal Alexův bič. Adam seděl na posteli a díval se na nás. Byl zmatený, v očích měl stále tu něhu z večera. „Proč? Říkaly jste, že je to jen podpis smlouvy. Že je to byznys. Nebudu tam překážet?“

Lenka si obouvala lodičky. Sykla, když se jí namožený sval na lýtku ozval, ale hned se narovnala. „Protože to není jen byznys, Adame,“ řekla a otočila se k němu. V očích měla stín strachu, který se snažila zakrýt make-upem. „Je to brána do pekla. A my potřebujeme vědět, že někdo čeká před ní. Že až vyjdeme ven, bude tam někdo normální. Někdo, kdo nás vidí jako lidi, ne jako díry za milion.“

Přešla jsem k němu a vzala jeho tvář do dlaní. „Ty jsi naše kotva. Když tam půjdeme samy, pohltí nás to. Budeme se tam cítit jako věci, jako maso na háku. Ale když budeme vědět, že tam sedíš a čekáš na nás... budeme vědět, že máme kamaráda. Že máme cestu zpátky.“ Adam se nadechl. Viděla jsem, jak v něm bojuje strach o nás s tou novou, temnou fascinací naším světem, kterou jsme v něm včera probudily. „Budu tam,“ řekl pevně. „Budu hlídat dveře.“ „Ne,“ opravila jsem ho s trpkým úsměvem. „Budeš hlídat naše duše. A... možná uvidíš věci, které tě změní.“

Část 2: Sekretářka z jiné ligy
Viktorova firma sídlila v nejvyšším patře skleněného mrakodrapu na Pankráci. Výtah jel tak rychle, že nám zalehlo v uších. Když se dveře otevřely, vstoupili jsme do prostoru, který křičel mocí a penězi. Mramor, chrom, ticho rušené jen tichým bzučením serverů. A uprostřed toho, za recepcí z černého skla, trůnila ona. Simona.

Nebyla to obyčejná recepční. Byla to "korporátní kobra". Platinová blondýna s vlasy vyčesanými do hladkého, přísného drdolu, ze kterého neutekl ani vlásek. Měla na sobě bílou hedvábnou halenku, rozepnutou přesně tak, aby byl vidět náznak luxusní černé krajkové podprsenky a hluboký žlábek mezi ňadry, ale ne tolik, aby to bylo laciné. Byla to provokace na úrovni ředitelek. Její sukně byla černá, pouzdrová, tak těsná, že obtahovala každý milimetr jejího zadečku a boků. Končila vysoko nad koleny. Když vstala, aby nás přivítala, viděli jsme zbytek. Nekonečně dlouhé nohy v tělových punčochách, které se leskly jako sklo, zakončené černými lodičkami s rudou podrážkou. Podpatek musel mít aspoň dvanáct centimetrů.

„Slečna Králová, slečna Novotná,“ řekla medovým hlasem, ale její oči nás rentgenovaly. Byla to šelma. Věděla, co jsme. Věděla, co děláme. Její ruce byly kapitola sama pro sebe. Dlouhé, pěstěné prsty s dokonalou francouzskou manikúrou, nehty dlouhé, ostré. „Viktor vás očekává,“ usmála se chladně na nás a pak sjela pohledem na Adama.

Její úsměv se změnil. Změkčil se. Zvlčel. Adam tam stál v džínách a košili, vedle nás dvou vyparáděných "kurviček", a působil nepatřičně. Ale Simoně se to líbilo. Čerstvé maso. „A vy musíte být jen jejích doprovod,“ řekla a obešla pult. Její parfém byl těžký, drahý a omamný. „Posaďte se, prosím. Čekání může být... dlouhé. Viktor je důkladný.“

Nechaly jsme Adama tam, napospas téhle dokonalé šelmě, a vešly jsme do Viktorovy kanceláře.

Část 3: Inventura masa a fotky pro "City Boys"
Viktor seděl za stolem, v ruce nejnovější iPhone Pro. Žádná zrcadlovka, on byl pragmatik. Potřeboval rychlost a konektivitu. „Zamknout?“ zeptala se Lenka a sáhla po klice. „Ne,“ zastavil ji Viktor a ani nezvedl hlavu od displeje. „Nechte je odemčené. Mám rád pocit, že nás může Simona slyšet. Nebo třeba i někdo vyrušit.“ Srdce mi vynechalo úder. Adam byl hned za zdí. „Svlíknout,“ poručil Viktor. „Smlouvu podepíšeme, až uvidím, že jste zboží nepoškodily.“

Shodily jsme kostýmky. Stály jsme tam nahé, jen v lodičkách. Viktor vstal. Obešel stůl a namířil na nás objektiv telefonu. „Karolíno, blíž,“ zavelel. Cvakl fotku mých prsou z profilu, pak detail. „Ty vpichy po jehlách... výborně. Hojí se to, ale jizvičky tam jsou. Klientům z Londýna se to bude líbit. Těm ‚City boys‘ z financí. Mají rádi, když vidí, že holka snese bolest. Že už je... použitá.“ Píp. Odesláno.

Pak se otočil na Lenku. Sjel pohledem na její rozkrok. Na ten tmavý, pečlivě zastřižený trojúhelník chlupů, který kontrastoval s jejím vypracovaným, hladkým tělem a vyholenými třísly. „Skvělé,“ pokýval uznale hlavou a udělal detailní fotku jejího klína. „Bál jsem se, že podlehneš trendu a oholíš to na kůži jako Karolína. Ale tohle? Tohle je statement. Říká to: Jsem zvíře. Nejsem plastová panenka. Nech si to. Tím se odlišíš od těch silikonových kádrových rezerv z východu. Moji klienti chtějí cítit pižmo.“ Lenka se hrdě vypnula. Byla pyšná. Píp. Odesláno.

„A teď,“ Viktor si rozepnul kalhoty. „Klienti chtějí vidět akci. Chtějí vidět, že máte vypnuté záklopky. Že jste stroje.“ Vytáhl svůj úd. Byl tvrdý, připravený. „Lenko, na stůl. Klekni si. Karolíno, ty dozadu.“

Lenka vylezla na mahagonový stůl. Roztáhla nohy, vystrčila zadek do prostoru, ale tváří se natočila k němu. Viktor k ní přistoupil. „Otevři pusu. Dokonale.“ Lenka otevřela. Byla vytrénovaná. Viktor jí tam vrazil péro. Hned. Hluboko. Lenka ani nemrkla. Její krk, vytrénovaný teď i Adamem, ale hlavně gumovými hračkami, ho přijal. Viktor si to vyfotil – svůj kůl mizející v jejích ústech, její oddané oči, které se leskly slzami, ale neuhnul pohledem.

„Karolíno,“ štěkl na mě. „Ty máš jazyk. Použij ho. Chci, abys mi vyleštila zadek. Hned.“ Klečela jsem za ním. Přímo u jeho hýždí. Neváhala jsem. Byla jsem stroj. Byla jsem matrace. Roztáhla jsem mu půlky a přitiskla jazyk na jeho anální otvor. Viktor zavrčel slastí. Jednou rukou držel Lenku za vlasy a přirážel jí do krku, druhou rukou fotil selfie shora, aby zachytil Lenčin obličej plný jeho péra a moje vlasy u jeho zadku.

Monolog Viktora: (To je ono. Žádní šejkové, ti by chtěli jen sraní. Tohle posílám klukům z City. Tohle je prémiový obsah. Ta gymnastka polyká, jako by to byl vzduch, a ta blondýna mi líže prdel s takovou vervou, že bych se skoro udělal hned. Dveře jsem nezamkl. Ať klidně někdo vejde. Mám rád riziko. Zvyšuje to cenu.)

Část 4: Škvíra ve dveřích (Adam a Simona)
V čekárně bylo ticho. Adam seděl naproti Simoně a snažil se dýchat. Cítil tu elektřinu. Simona ho sledovala. Viděla, jak těká očima mezi jejími ňadry a dveřmi kanceláře. Věděla, že Viktor nezamyká. Dělal to schválně. A dneska měla Simona chuť na svoji hru.

„Jsi nervózní, Adame,“ řekla a sklouzla ze stolu. Její podpatky klaply o podlahu. Došla k němu. Voněla Chanel No. 5. „Představuješ si, co s nima dělá, že?“ Adam polkl. „Já...“ „Nemusíš si to představovat,“ šeptala a naklonila se k němu. Její výstřih se rozevřel. Měla tam dokonalou, hladkou kůži. „Můžeme se podívat. Potřebuju... nutně... podpis.“

Vzala desky ze stolu. Chytila Adama za ruku a vytáhla ho ze sedačky. Cítila, jak se mu třese ruka. Cítila tu bouli v jeho kalhotách, která se drala ven. „Pojď. Jen na kraj. Hlavně buď zticha.“

Přešli ke dveřím. Simona zaklepala. Ťuk ťuk. Nečekala na odpověď. Zmáčkla kliku. Otevřela dveře jen na škvíru. Asi na dvacet centimetrů. Ale stačilo to.

Adam se podíval dovnitř. A svět se mu zastavil. Viděl Viktora, jak stojí rozkročený u stolu, kalhoty u kotníků. Viděl Lenku, svou Lenku, kterou včera něžně miloval, jak klečí na stole, nahá, svalnatá, a s očima vyvrácenýma v sloup polyká Viktorovo péro až po kořen. Z koutku úst jí tekla slina. Její zadek trčel do prostoru, ta dírka, kterou včera miloval, teď byla vystavená jako terč. A viděl Káju. Klečela na zemi za Viktorem, hlava zabořená mezi jeho půlky, jazyk pracoval v zběsilém tempu. Líbala mu zadek.

Monolog Adama: (Do prdele. Do prdele! To je... to je brutální. Lenka se ani nedusí. Ona to žere. A Kája... Kája mu líže prdel. Vypadají jako zvířata. Ale zároveň... bože, je to tak sexy. Vidět je takhle ponížené a přitom tak mocné. Mám pocit, že mi praskne péro. Nemůžu odtrhnout oči. Chci tam vletět a přidat se. Nebo chci, aby to udělaly mně. Jsou to moje holky, ale teď patří jemu. A jim se to líbí.)

Simona se tiskla na jeho záda. Cítila jeho ztuhlost. Viděla, jak zírá. Naklonila se mu k uchu. „Vidíš?“ šeptala. „To jsou tvoje holčičky. Žerou ho. Dělají z něj boha. A podívej se na Lenku... ta její dírka vzadu. Vidíš, jak se jí stahuje a povoluje, jak polyká? Je nadržená. ony to milují. A já taky.“

Simona pomalu zavřela dveře. Cvak. Chytila Adama za ruku, tentokrát pevně. Její nehty se mu zaryly do kůže. „Dost koukání,“ zavelela a hlas měla zastřený chtíčem. „Teď jsi na řadě ty. Pojď.“

Část 5: Archiv (Simona a Adam)
Zatáhla ho do archivu. Byla tam tma, jen proužek světla z chodby. Vůně papíru a sexu. Simona ho přirazila ke zdi. Vrhla se na jeho poklopec. Rvala mu knoflíky u džínů. Když ho vytáhla, Adamovo péro vyskočilo ven jako pružina. Bylo rudé, tepající, na vrcholu odkapávala čirá kapka vzrušení z toho, co právě viděl.

Simona si bez řečí klekla. Vzala ho do úst. Okamžitě. Její orál byl jiný než Kájina "služba" nebo Lenčina "vášeň". Byl to orál dravce. Sála ho tak silně, že měl pocit, že mu vysaje duši. Její jazyk byl rychlý, technický, nekompromisní. Po chvíli se odtrhla. Vzhlédla k němu, rty lesklé od jeho předsemene a svých slin. „Tak co, Adame?“ zeptala se vyzývavě. „Chceš moji kundu? Je mokrá jako houba. Nebo...“ Otočila se. Vyhrnula si sukni až k pasu. Neměla kalhotky. Opřela se o regál a vystrčila na něj zadek. Byl dokonalý, hladký, v těch punčochách vypadal jako z časopisu. Sáhla si dozadu a roztáhla půlky. Její anální dírka na něj mrkla. Byla růžová, sevřená, opečovávaná. „...nebo chceš raději můj zadek? Já to miluju. Miluju ten tlak. A po tom, cos viděl vedle... myslím, že máš chuť někoho pořádně vyplnit. Nešetři mě.“

Adam nemluvil. Jednal. To, co ho holky naučily – nebát se těla, nebát se síly – teď převzalo kontrolu. Přistoupil k ní. Nerozmýšlel se. Plivl si na ruku, namazal si péro a přiložil ho k jejímu zadku. Zatlačil. Simona vykřikla, ale ne bolestí. Překvapením z té razance. Adam tam vjel. Bylo to těsné. Mnohem těsnější než Lenka. Musel zabrat.

A pak udělal to, co s nimi trénoval. Chytil Simonu zepředu za prsa. Přes tu hedvábnou halenku. Nebylo to jemné pohlazení. Zmáčkl je. Plnou silou. Cítil tu hmotu. Byly pevné, plné, možná trochu upravené, ale jinak tak dokonalé. Jeho prsty se bořily do té měkké tkáně, mačkal ji, jako by ji chtěl označkovat. „Aaaah!“ zaječela Simona. „Jo! Mačkej je! Znič mi ty kozy! Ty jsi zvíře!“

Adam se dostal do rytmu. Jednou rukou ji držel za bok, druhou drtil její ňadro. Jeho prsty byly neúprosné. Narážel do ní pánví, až regály drnčely. Simona byla v šoku. Čekala nesmělého zajíčka, dostala nadrženého vlčáka, kterého vytrénovaly dvě nejlepší kurvy v Praze. „Ty jsi magor,“ sténala a tlačila se proti němu. „Ty jsi skvělej magor! Kdo tě to učil? Ta gymnastka? Ty vole, ty mi to tam tak rveš! Jsi úžasnej!“

Monolog Simony: (Bože, ten kluk má sílu. Čekala jsem, že ho budu muset vodit, ale on mě drží, jako by mi patřil. Mačká mi prsa tak, že budu mít modřiny, a mně se to líbí. Šuká mě do prdele s takovou jistotou... Je vidět, že ho ty dvě dobře zavedly. Tohle tělo chci znova. A znova.)

Finále bylo explozivní. Adam ji chytil oběma rukama za prsa, stáhl ji k sobě, aby se nemohla hnout, a napumpoval do jejího zadku všechno, co v sobě držel. Představoval si u toho Lenku na stole a Káju na zemi, a Simonu, jak ječí pod ním. Simona se pod ním roztřásla v orgasmu, křečovitě svírala regál, nehty škrábala po kovu.

Když z ní Adam vyklouzl, Simona se sesula na kolena. Zadýchaná, rozcuchaná, sukně u pasu, halenka zmačkaná a na prsou měla červené otisky jeho prstů. Adam si zapínal džíny. Ruce se mu už netřásly. Byl klidný. Simona se zvedla. Upravila si vlasy, stáhla sukni, ale nechala si rozepnutý ještě jeden knoflíček navíc. Sáhla do kapsičky u halenky a vytáhla vizitku. „Jsi talent, Adame,“ řekla a vložila mu kartičku do kapsy u džínů. Přejela mu přitom rukou po rozkroku. „Moc toužím po pokračování. Až ty dvě odjedou... zavolej mi, prosím. Mám doma věci, které by se ti myslím moc líbily.“

Vyšli z archivu přesně ve chvíli, kdy se otevřely dveře kanceláře. Vyšly Lenka a Kája. Byly oblečené, ale v tvářích měly vepsaný ten „použitý“ výraz. Rozmazaná řasenka, opuchlé rty, Kája si nenápadně otírala koutek úst. Viktor stál za nimi, spokojený, košili ledabyle zapnutou. „Dámy, pánové,“ usmál se. „Smlouvy jsou v pořádku a podepsané. Odlet je v pátek.“

Když jsme šly k výtahu, Lenka se naklonila k Adamovi. Cítila z něj cizí parfém. Chanel. A cítila z něj tu vůni sexu. „Ty ses neflákal, co?“ špitla a mrkla na Simonu, která už zase seděla za stolem, dokonalá jako socha, a psala na počítači, i když se jí lehce třásly ruce. Adam se usmál, objal je obě kolem ramen a stiskl je. Pevně. „Byl jsem na pohovoru,“ řekl klidně. „Abych věděl, co vás čeká. A abych vás uměl přivítat, až se vrátíte.“