Karolína - Simona

Výtah sjel do přízemí. Bylo to, jako bychom klesali z Olympu zpátky mezi smrtelníky. Cinknutí oznamující přízemí prořízlo ticho, ale nikdo z nás nevystoupil hned. Stáli jsme tam, tři spiklenci, kteří právě vyloupili banku – ne penězi, ale zážitky.

Když jsme vyšli před budovu na rušnou ulici, Adam se zhluboka nadechl. Vzduch byl studený, ale po té klimatizované sterilitě nahoře chutnal živě. Adam nás objal kolem ramen. Pevně. „Tak,“ řekl a podíval se na nás. „Já jsem viděl jen kousek. Škvírou ve dveřích. Ale chci to slyšet. Celé.“ Jeho oči těkaly z Lenky na mě. „Viděl jsem tě na stole, Lenko. Viděl jsem Káju na zemi. Ale co se tam dělo potom? Co říkal?“

Lenka se uchechtla a zastrčila si pramen vlasů za ucho. Vypadala unaveně, ale vítězoslavně. „Byl nadšený, Adame. Úplně hotový. Říkal, že jsem mašina.“ Otočila se k němu a ztišila hlas. „Když mi ho tam rval do krku... nekecám, Adame, necítila jsem nic než to, že ho chci spolknout. Žádný dávivý reflex. Ten trénink s tebou a s gumou zafungoval. Viktor si to fotil. Říkal, že ty fotky pošle nějakým bankéřům do Londýna. Že jsem ‚statement‘.“ Sáhla si na zadek. „A zadek? Ten ani nekomentuju. Když mi tam strčil prsty, řekl, že jsem vchod. Ne dírka. Vchod.“

Já jsem se přidala. Musela jsem to ze sebe dostat. „A já?“ Zasmála jsem se hořce, ale s pýchou. „Já jsem mu vyleštila prdel, Adame. Doslova. Líbala jsem mu anální věneček, zatímco on šukal Lenku do huby. A víš co? Bylo mi to jedno. Cítila jsem se jako hvězda porna. Fotil mě u toho. Říkal, že ty vpichy na mých prsou jsou důkaz kvality.“ Adam polkl. Představa toho, co popisujeme, v něm znovu probouzela to zvíře z archivu. „Jste neuvěřitelné,“ vydechl. „Fakt. Jste... bohyně hnusu a krásy.“

Pak jsme se zastavily. Uprostřed chodníku. Lenka se k němu otočila a čapla ho za límec košile. Přitáhla si ho k sobě. „A teď ty, kamaráde,“ zavrněla a čichla k němu. „Chanel. A... semeno. Cítím to. Takže? Co ta blondýna? Co Simona?“ Adam zčervenal, ale neuhnul pohledem. Už to nebyl ten stydlivý kluk ze včerejška. „Ona... ona mě zatáhla do archivu,“ přiznal. „A?“ naléhala jsem a štípla ho do boku. „Mluv. Udělala ti to pusou?“

„Jo,“ kývl Adam. „Ale pak... pak chtěla víc. Chtěla zadek.“ Lenka vyjekla nadšením. „Fakt? Ty jsi ošukal tu jeho nafoukanou sekretářku do prdele?“ „Jo,“ usmál se Adam, trochu provinile, ale hrdě. „A... použil jsem to, co jste mě naučily. Ty kozy, Lenko. Zmáčkl jsem jí je. Tak, jak jsi mi ukazovala. Myslím, že tam bude mít modřiny. A ona? Ona u toho kňučela blahem.“ Sáhl do kapsy a vytáhl vizitku s číslem. „Řekla, že jsem talent. A že až odjedete... mám se ozvat. Že má doma houpačku.“

S Lenkou jsme vybuchly smíchy. Byla to úleva. Byla to hysterie. „Ty vole!“ křičela Lenka a plácla ho po zádech. „Náš Adam! Náš vařič čaje a zároveň drtič sekretářek! To je bomba!“ Objala jsem ho. Byla jsem na něj pyšná. Vychovaly jsme si monstrum. Ale naše monstrum. „To ti přejeme, Adame,“ řekla jsem upřímně. „Fakt. Až budeme pryč, na té lodi, kde z nás budou dělat matrace... budeme klidnější, když budeme vědět, že ty tady netrpíš a nestrádáš. Že si užíváš. Simona je kost. Nandej jí to. Vystřídej na ní všechno, co jsme s sebou nestihly my.“

Lenka ho chytila za ruku. „Ale běda ti,“ pohrozila mu prstem, i když se smála, „jestli na nás zapomeneš. Jestli se do ní zamiluješ a nám pak neotevřeš, až se vrátíme zničené a budeme potřebovat ten tvůj zázračný olej.“ „Přesně,“ přidala jsem se. „Simona je na sex. My jsme... my jsme rodina, Adame. Jasný?“

Adam se zastavil. Zvážněl. Schoval vizitku zpátky do kapsy, jako by to byla jen nepodstatná tretka. Chytil nás obě kolem pasu a přitiskl si nás k sobě. „Nebojte se,“ řekl a hlas měl pevný. „Simona je... fajn. Je to trénink. Je to zábava. Ale ona neví, co vím já. Ona neviděla vaše modřiny a nelíbala je. Ona je jen tělo.“ Podíval se nám do očí. „Vy jste moje bohyně. Vy jste ty, pro které tu budu. Až se vrátíte, ať už v jakémkoliv stavu... čaj bude uvařený. Olej bude nahřátý. A já budu čekat. To vám slibuju.“

„Takže pořád náš vařič čaje?“ rýpla si Lenka měkce. „Navždycky váš vařič čaje,“ usmál se Adam tím svým klukovským úsměvem, který teď ale skrýval tajemství muže, co právě v archivu ojel sekretářku do zadku. „A teď pojďme. Mám hlad. A vy potřebujete proteiny. Zvu vás na večeři. Ale dnes platí milionářky.“

Zasmály jsme se a vykročily do pražského odpoledne. Tři rozbité, zvrácené existence, které našly v tom šíleném světě jeden druhého. Jachta čekala. Peklo čekalo. Ale teď, v tuhle chvíli, jsme měli jeden druhého a vědomí, že ať se stane cokoliv, máme se kam vrátit.