Karolína - nervózní Simona

Simona nebyla jen sekretářka. Byla instituce. V Praze se o ní toho hodně šuškalo. Byla to ta "Viktorova blondýna". Muži ji vnímali jako trofej, jako nejdražší doplněk v místnosti, který má větší cenu než hodinky Patek Philippe na jejich zápěstích. Byla dokonalá, chladná, nedostupná. Její sexuální zkušenosti? Byly rozsáhlé, ale specifické. Pro Simonu nebyl sex o intimitě nebo lásce. Byl o moci a transakci. Spala s miliardáři, s politiky, s Viktorovými obchodními partnery. Ale nikdy to nebylo "rande". Vždy to bylo součástí balíčku. Byla zvyklá na muže, kteří si brali, co chtěli, ale dělali to s určitou rutinou. Byla zvyklá na drahé hotely, na neosobní přirážení, na to, že slouží jako ventil pro stres mocných mužů.

A Viktor? Viktor byl její majitel. Neoficiálně, samozřejmě. Měla plat, který by jí záviděl leckterý ředitel banky. Bydlela v bytě na Vinohradech, jezdila firemním BMW, oblékala se v Pařížské. Její život byl bezstarostný, luxusní bublina. Ale cena byla jasná. Viktor nerozlišoval mezi "pracovní dobou" a "osobním volnem". Pro něj byla Simona k dispozici neustále.

Ten pátek začal jako každý jiný. Ranní porada s investory z Ruska. Simona servírovala kávu. Měla na sobě pouzdrové šaty, které byly tak těsné, že každý její pohyb byl pro muže v místnosti malým představením. Jeden z Rusů ji plácl po zadku, když mu dolévala vodu. Simona se ani neotočila, jen se profesionálně usmála. Viktor to viděl. Neřekl nic. Bral to jako samozřejmost – Simona je tu od toho, aby byli klienti spokojení.

Když odešli, Viktor si ji zavolal k sobě. „Potřebuju se uvolnit před obědem,“ řekl a ani se na ni nepodíval, listoval ve smlouvách. Odsunul židli od stolu a roztáhl nohy. Simona věděla, co to znamená. Žádné prosím. Žádná předehra. Kleknula si pod jeho stůl. Bylo to automatické. Rozepnula mu poklopec, vytáhla ho a vzala do úst. Zatímco Viktor telefonoval s právníkem a dojednával detaily smlouvy za miliony, Simona mu pod stolem poskytovala dokonalý, technický orál. Nesměl to být vášnivý sex, musela to být efektivní služba. Viktor ji při tom držel za hlavu, občas jí přitlačil obličej hlouběji do klína, když ho někdo v telefonu naštval. Když se udělal, ani nepřerušil hovor. Simona to spolkla, utřela si koutek úst, upravila si make-up a vrátila se ke svému stolu psát e-maily. Tohle byl její život. Luxusní, chladný, bez emocí. Byla přesvědčená, že ji už nic nemůže rozhodit.

A pak to přišlo. 14:30. Telefon na jejím stole zavibroval. Čekala zprávu od kadeřníka nebo potvrzení letenek pro Viktora. Ale na displeji svítilo jméno: Adam.

Otevřela to. „Zítra večer ve 20 hodin u tebe. Vše připrav a ty buď taky připravená.“

Simona zírala na displej. Srdce jí vynechalo úder. Čekala, že ten kluk napíše něco jako: „Ahoj Simono, moc se mi to včera líbilo, nechtěla bys zajít na večeři?“ Čekala rozpaky. Čekala, že ona bude ta, kdo bude určovat pravidla. Že ona bude ta zkušená "Mrs. Robinson", která ho bude vodit za ruku. Ale tohle? To byl rozkaz. A co hůř – byl to nejasný rozkaz.

Najednou se ta její ledová maska začala drolit. Seděla ve své ergonomické židli za sto tisíc a kousala si ret. „Vše připrav.“ Co tím myslí? Má uvařit? Má objednat jídlo? Simona nevařila. V lednici měla jen šampaňské, olivy a drahé sýry. Co když má ten kluk hlad? Co jedí studenti? Nebo tím myslí vše pro sex? Vzpomněla si, jak se jí ptal na houpačku. Zmínila ji jen tak, aby ho vyprovokovala. Ale on si to pamatoval. Má ji pověsit? Co když přijde a bude chtít jen mluvit a uvidí uprostřed obýváku koženou sexuální houpačku? Nebude vypadat jako nymfomanka? Ale co když ji nepověsí a on se naštve?

A ta druhá část. „Ty buď taky připravená.“ Tohle ji děsilo nejvíc. V jejím světě, ve světě Viktora a jeho klientů, "být připravená" znamenalo jediné. Být prázdná. Čistá. Vypláchnutá. Znamenalo to klystýr. Znamenalo to, že má být oholená do hladka. Ale Adam byl jiný. Byl to kluk, co nosil džínovou bundu. Myslel tím tohle? Nebo tím myslel jen to, aby byla nalíčená a měla hezké prádlo? Nebo chce, aby ho čekala nahá? Ve dveřích? Na kolenou?

Najednou si připadala jako školačka před zkouškou, na kterou se neučila. Ten kluk, kterého včera "znásilnila" v archivu, jí teď totálně rozhodil systém. Byla zvyklá, že muži po ní chtějí jasné věci. Kouřit. Otoč se. Roztáhni nohy. Adam po ní chtěl, aby přemýšlela. Aby se snažila.

Celé odpoledne byla nepoužitelná. Přepsala se ve třech mailech. Dvakrát zapomněla Viktorovi přepojit hovor. Seděla a dívala se do prázdna, ruku pod stolem na stehně, a přemýšlela, jestli má cestou domů koupit lubrikant, nebo svíčkovou. Představovala si Adama. Vzpomínala na jeho ruce v archivu. Na to, jak jí zmáčkl prsa. Jak do ní vnikl bez ptaní. Byl v tom příslib něčeho, co s Viktorem neměla. Vášeň.

„Simono?“ Viktorův hlas ji probral. Stál nad jejím stolem, opřený o desku, a mračil se. „Už pět minut na tebe mluvím. Ptám se, jestli jsi poslala ty podklady do Londýna.“ Simona sebou trhla. „Promiň, Viktore. Já... ano, hned to pošlu.“ Začala zběsile klikat myší.

Viktor ji chytil za zápěstí. Zastavil ji. Podíval se jí do očí, pak jí sjel pohledem po výstřihu, kde se jí pod tenkou látkou rýsovaly ztvrdlé bradavky. „Jsi roztěkaná,“ konstatoval. „A jsi rudá až na krku.“ Naklonil se k ní a nasál vzduch. „A voníš jinak. Voníš... nervozitou. A vzrušením.“ Viktor se uchechtl a pustil její ruku. „Ten mladý? Ten doprovod těch dvou holek?“

Simona sklopila oči. Nemohla lhát. Viktor poznal všechno. „Napsal mi,“ přiznala tiše. „A?“ „Nevím, co po mně chce. Napsal, ať jsem připravená. A já... já nevím, jestli si mám vzít večerní šaty, nebo si udělat výplach.“

Viktor se rozesmál. Byl to ten jeho hrdelní, cynický smích. „To se mi líbí. Ten kluk má koule. Rozhodil Simonu, ledovou královnu Prahy, jednou SMSkou.“ Obešel stůl a stoupl si za ni. Položil jí ruce na ramena a stiskl je. „Poradím ti, Simono. Protože jsi moje nejlepší zaměstnankyně a chci, abys měla o víkendu čistou hlavu.“ Sklonil se jí k uchu. „Udělej obojí. Buď čistá, jako bys měla jít na prohlídku ke gynekologovi. Vypláchni se. Ohol se. Ale obleč se tak, jako bys šla do opery. A tu houpačku... tu pověs.“ „Myslíš?“ „Vím to. Viděl jsem, jak se díval, když jsem šukal tu gymnastku. Ten kluk má hlad, Simono. A ty jsi hlavní chod. Pokud ho přivítáš jen s večeří, bude zklamaný. Pokud ho přivítáš jako děvka, co čeká na pána... budeš mít víkend, na který nezapomeneš.“

Viktor ji plácl po rameni. „A teď běž domů. Jsi tady k ničemu. Běž se... připravit. A v pondělí chci hlášení. Detailní.“

Simona popadla kabelku. Ruce se jí třásly. Měla plán. Viktor měl pravdu. Nebude riskovat. Bude připravená na všechno. Vytáhla telefon a odepsala jediné slovo: Budu.

Když nasedala do auta, cítila v podbřišku ten známý tlak. Ale tentokrát to nebylo o penězích. Bylo to o strachu a touze se podvolit někomu, kdo si o to neřekl penězi, ale čistou, drzou dominancí. Adam, ten "vařič čaje", jí právě naboural celý její vesmír.