Karolína - Velké přípravy

Vinohrady. Pátek večer. Byt Simony se proměnil v operační sál kombinovaný s pětihvězdičkovým hotelem. Simona vběhla do koupelny a zamkla za sebou, jako by ji honila smečka vlků. Ale honil ji jen čas a její vlastní panika.

Svlekla se. Hodila to drahé body na zem. Napustila vanu, ale jen na dně. Vzala novou žiletku a začala se holit. Její ruka, která v práci podepisovala faktury za miliony bez mrknutí oka, se teď lehce chvěla. „Uklidni se, ty huso,“ sykla na sebe do zrcadla. „Je to jen kluk. Student.“

Jenže to nefungovalo. Přejížděla žiletkou po lýtkách, po stehnech. Každý tah musel být dokonalý. Žádné strniště. Žádné drsné místo. Když se dostala k rozkroku, zvedla nohu na vanu. Dívala se na svou vagínu. Byla zvyklá ji udržovat upravenou, občas proužek, občas trojúhelník. Dneska ne. Vzpomněla si na Adamova slova v archivu. „Jsi hladká? Jsi připravená?“ Vzala pěnu a nemilosrdně všechno odstranila. Když skončila, byla tam dole jako holčička. Růžová, odhalená, zranitelná. Přejela si rukou po té hladké kůži. A najednou ji to přemohlo. Ta vzpomínka na jeho prsty. Na to, jak ji v tom archivu přirazil k regálu. Na tu jeho drzost. Byla tak nadržená, že se jí podlomila kolena. Sedla si na kraj vany, roztáhla nohy a dotkla se klitorisu. „Bože...“ vydechla. Stačilo pár vteřin. Pár rychlých, křečovitých pohybů. Vyvrcholila s tlumeným výkřikem, zády opřená o studené kachličky. Tělo se jí prohnulo. Byla to rychlovka, jen aby upustila páru, aby se úplně nezbláznila.

Pak přišla ta méně romantická část. Příprava. Viktor měl pravdu. „Buď čistá.“ Irigátor. Teplá voda. Bylo to ponižující a zároveň vzrušující. Dělala to pro něj. Aby do ní mohl vjet bez obav. Aby ji mohl použít jako tu nejčistší nádobu. Cítila se u toho jako profesionálka, která chystá nástroj k výkonu.

Šatník. 18:30.

Stála před svou obří šatnou. Na posteli už ležela hromada oblečení. Černé malé? Moc nudné. Červená róba? Moc slavnostní, bude si myslet, že jdu na ples. Jen spodní prádlo? Moc laciné, jako štětka z Perlovky. Kousala si nehet, což nikdy nedělala.

„Co si mám sakra vzít?“ fňukla do ticha bytu. Vzpomínala na své milence. Na ty slavné herce, co ji brali na večírky. Na ty bankéře. Těm stačilo, když měla výstřih. Ti ji nezkoumali. Ti ji chtěli jen ukázat a pak ojet. Ale Adam... Adam se díval dovnitř. Adam viděl pod tu slupku. Ten kluk měl v sobě něco, co ti staří paprdové ztratili. Oheň. Pevnost. Když ji v archivu chytil za prsa, bolelo to. Ale byla to bolest, která říkala: Jsi moje. Nechtěla to zkazit. Chtěla se mu líbit. Chtěla, aby na ni zíral s otevřenou pusou.

Vytáhla telefon. Vyfotila tři outfity na ramínku.

Černé pouzdrovky s odhalenými zády (bez podprsenky).

Průsvitná halenka a kožená sukně.

Hedvábný župan, pod ním nic, jen podvazky.

Odeslala to Viktorovi. „Pomoc. Nevím. Ten kluk mě ničí a to tu ještě ani není.“

Odpověď přišla hned. Viktor: „Kožená sukně. Je v tom autorita, kterou on bude chtít zlomit. A k tomu ten tvůj perlový náhrdelník. Ať vidí, že jsi dáma, kterou bude šukat jako děvku. P.S. Ukaž mi tu přípravu. Celou.“

Simona se začervenala, ale poslechla. Oblékla si koženou sukni, která vrzala při každém pohybu. Halenku, pod kterou prosvítaly bradavky. Pak si stoupla před zrcadlo, vyhrnula sukni, roztáhla nohy a vyfotila ten svůj dokonale oholený, narůžovělý klín. Pak se otočila, předklonila a vyfotila zadek. Čistý, připravený, s malou červenou tečkou po holení. Odeslala. Viktor: „Dokonalé. Mám chuť přijet a předběhnout ho, ojet tě. Ale nechám mu to. Zaslouží si to. Jsi hodná holka, Simono. Takhle vygruntováno jsem u tebe neviděl ani na Vánoce.“

Jídlo a stůl. 19:15.

Simona nikdy nevařila. Její kuchyň byla showroom, ne dílna. Objednala z La Degustation. Kurýr přivezl tašky plné krabiček. Hovězí tatarák s lanýži. Kachní prsa. Nějaká pěna z kozího sýra. Vybalovala to a ruce se jí třásly tak, že málem upustila talíř. „Sakra, Simono, dýchej!“ okřikla se. „Je to večeře. Ne poprava.“

Začala prostírat. Hledala látkové ubrousky. Kdy je naposledy použila? Před dvěma lety, když tu byl Viktor na výročí firmy. Leštila skleničky na víno, aby na nich nebyla ani šmouha. Rovnala příbory podle pravítka. Připadala si jako v transu. Dělala tyhle domácí práce, které normálně dělala její uklížečka, a cítila se u toho... divně žensky. Podřízeně. Chystala hnízdo pro samce.

Vyfotila stůl. Svíčky, víno, jídlo na drahém porcelánu. A pak přešla do obýváku. Houpačka visela. Černá, kožená, hrozivá a slibná zároveň. Vyfotila i tu. Odeslala Viktorovi koláž. Stůl vs. Houpačka. „Jsem připravená. Mám tu La Degustation a v obýváku mučírnu. Připadám si jako schizofrenik.“

Viktor: „Jsi dokonalá hostitelka. Nakrm ho, opij ho a pak se nech rozbít. Užij si tu nejistotu. To je na tom to nejlepší. A nezapomeň... poslouchej ho. Ten kluk teď velí.“

19:45.

Bylo hotovo. Byt byl uklizený, voněl jídlem a svíčkami. Simona stála u okna, dívala se na noční Prahu. V odraze skla viděla sebe. Kožená sukně, průsvitná halenka, perly. Vypadala přísně, draze. Ale uvnitř? Uvnitř měla žaludek na vodě. Svíral se jí, jako by měla jít k maturitě. Byla prázdná (díky výplachu), byla hladká, byla nadržená a byla k smrti vyděšená.

Co když nepřijde? Co když přijde a bude se mu to zdát moc snobské? Co když se mu nebude líbit jídlo? Co když selže v posteli? Ona, která zvládla pět chlapů na večírku, se bála jednoho studenta architektury.

Sedla si na gauč. Vstala. Narovnala ubrousek. Zase si sedla. Nalila si skleničku vody. Ruka se jí třásla tak, že voda šplouchala. „Klid,“ šeptala si. „Jsi Simona. Jsi ledová královna.“ Ale nebyla. Byla to žena, která čekala na to, až zazvoní zvonek a vejde někdo, kdo jí sebere tu masku a udělá z ní to, čím doopravdy chtěla být.

Pohled na hodiny. 19:58. Dvě minuty. Nejdelší dvě minuty jejího života. Srdce jí bušilo až v konečcích prstů. Cítila každou vteřinu. Upravila si sukni. Olízla suché rty. A pak... Přesně ve 20:00:00... Zazvonil zvonek.