Karolína - Adamův večer

Zvonek prořízl ticho bytu jako ostrý nůž. Simona sebou trhla, ale nešla hned ke dveřím. Zhluboka se nadechla, stáhla ramena dozadu, aby vynikl její dekolt v průsvitné halence, a nasadila masku. Ne, nebudeš vypadat jako nedočkavá štětka, řekla si. Jsi paní domu.

Otevřela dveře. Adam stál na chodbě. Měl na sobě černou košili, rukávy vyhrnuté k loktům, džíny, které mu perfektně seděly, a v ruce držel lahev červeného vína. Ale nebyl to ten kluk z čekárny. Jeho postoj byl jiný. Pevný. Rozkročený. Podíval se na ni. Sjel pohledem od jejích rozpuštěných vlasů, přes perly, bradavky rýsující se pod halenkou, až po koženou sukni a lodičky. V jeho očích nebyl úžas. Byl tam hlad. A něco, co Simonu donutilo polknout – vlastnický nárok.

„Jdeš přesně,“ řekla a opřela se o rám dveří, bok vystrčený. Hlas se jí lehce zachvěl, ale snažila se, aby to znělo jako vrnění. „Už jsem si myslela, že jsi zabloudil v metru.“ Adam se neusmál. „Trefím tam, kam chci,“ řekl klidně. Bez vyzvání vešel dovnitř. Jeho tělo se otřelo o její. Cítila sálající horko a vůni – směs tabáku, mýdla a mužského pižma. Donutil ji ustoupit. Zavřel dveře. Cvaknutí zámku znělo jako výstřel.

Monolog Simony: (Bože, ta jeho vůně... hned se mi podlomila kolena. Cítím, jak mi vlhne klín. Ale ne, Simono, drž se. Nehraj hned submisivní husičku. Nech ho bojovat. Ať vidí, že kořist má drápy. Ta kožená sukně vrzne při každém pohybu, slyší to? Musí to slyšet. Chci, aby mě roztrhal, ale nejdřív... nejdřív si mě musí zasloužit.)

Adam se zastavil v předsíni a podal jí víno. „Cabernet,“ řekl stroze. „Otevři ho.“ Simona zvedla obočí. Vzala lahev, ale nepohnula se. „Mám tu číšníka? Nebo jsi mi přišel dělat someliéra?“ Adam se k ní přiblížil. Byl těsně u ní. Jeho dech jí ovanul tvář. „Přišel jsem ti ukázat, co ti chybělo,“ zašeptal a sáhl jí na bok. Jeho prsty přejely po kůži sukně. Zvuk kůže o kůži byl nesnesitelně erotický. „A ty to víš. Takže... otevři to víno, Simono. A nalij nám, hned.“

Monolog Adama: (Hraje to na mě. Ta mrcha v kožené sukni. Vypadá jako bohyně, domina, ty perly, ty kozy... mám sto chutí ji otočit, zvednout tu sukni a narvat jí to tam hned tady u botníku. Ale ne. Kája říkala: hraj si s ní. Buď pán. Vidím jí na krku, jak jí tepna skáče jako o život. Bojí se. A je nadržená. Cítím to z ní na metr. Ta vůně drahého parfému a... vlhkosti. Dneska ji zničím, ale pomalu.)

Simona se otočila. Její sukně zavrzala. Cítila jeho pohled na svém zadku, když kráčela do kuchyně. Dělala kroky o centimetr delší, aby se jí boky vlnily víc než obvykle. V kuchyni už vonělo přivezené jídlo. Adam vešel za ní. Rozhlédl se. Viděl dokonale prostřený stůl, svíčky, stříbro. „Snažila ses,“ uznal a opřel se o linku. Založil si ruce na prsou. Ty svaly na předloktí se mu napnuly. „Objednala jsi to, nebo jsi vařila?“ „Objednala,“ raději přiznala Simona a začala otvírat víno. Vývrtka jí v ruce klouzala. „Moje ruce jsou na jiné věci než na krájení cibule.“ „To jsem si všiml včera,“ uchechtl se Adam. „V archivu byly tvoje ruce hodně šikovné.“

Korek vyletěl s tichým plop. Simona nalila dvě skleničky. Podala mu jednu. Jejich prsty se dotkly. Elektrický výboj projel oběma. „Na co si připijeme?“ zeptala se a dívala se mu do očí přes hranu skleničky. Její rty, rudé a lesklé, byly pootevřené. Adam si přiťukl. „Na výuku,“ řekl a nespouštěl z ní oči. „A na to, že dneska v noci rychle zapomeneš, že jsi velká šéfová.“

Napil se a obešel ji. Stoupl si těsně za ni. Simona ztuhla. Cítila jeho přítomnost zády. Cítila tu energii. Adam se sklonil k jejímu uchu a foukl do vlasů. „Máš to hezké, Simono. Perly... kůže...“ Jeho ruka pomalu, mučivě pomalu sjela po její paži, přes rameno, až k výstřihu. Zastavil se těsně nad bradavkou. Nedotkl se jí. Jen tam nechal ruku vznášet se. „Ale pod tím?“ šeptal. „Jsi tam dole taky takhle nóbl? Nebo jsi tam mokrá a čekáš?“

Simona polkla víno, málem jí zaskočilo. „Zjisti to,“ vyzvala ho drze a otočila se k němu čelem. Byli u sebe tak blízko, že se její ňadra dotýkala jeho hrudi. Adam se usmál. Ten úsměv nebyl milý. Byl dravý. „Mám hlad,“ řekl a vzal jí skleničku z ruky. Položil ji na linku. „A tím vůbec nemyslím to jídlo na stole.“

Chytil ji za zátylek. Pevně, do vlasů. Přitáhl si ji a políbil ji. Nebyl to polibek na přivítanou. Byl to útok. Jeho jazyk vnikl do jejích úst, drsný, náročný, chutnající po víně. Simona zasyčela a okamžitě mu odpověděla. Zakousla se mu do rtu. Adamovy ruce sjely na její zadek. Zmáčkl kůži sukně. Simona se na něj natlačila. Cítila jeho erekci přes džíny. Byl tvrdý jako kámen.

Monolog Simony: (Bože, ano! Takhle to chci. Žádné kydy o počasí. Hned mě bere. Chce mě sníst. Cítím tu jeho bouli, dře se mi o břicho. Mám chuť si tu sukni roztrhnout. Ale musíme jít jíst, než to vychladne. Musím tu hru hrát dál. Ještě ne, Adame. Ještě mě musíš prosit... nebo mi to přikázat.)

Simona se odtrhla, zadýchaná, rty opuchlé. „Večeře,“ vydechla a odstrčila ho dlaněmi na hrudi. „Vystydne to.“ Adam se na ni díval se směsicí pobavení a frustrace. „Jídlo,“ zopakoval. „Fajn. Najíme se.“

Sedli si ke stolu. Byla to ta nejerotičtější večeře v historii Vinohrad. Jedli tatarák, ale jejich oči se nespouštěly jeden z druhého. Simona si vložila do úst kousek masa, smyslně olízla vidličku a dívala se na Adama tak, že by se při tom pohledu dala tavit ocel. Adam jedl rychle, efektivně, jako by tankoval palivo před závodem. „Máš to tu hezké,“ řekl a ukázal vidličkou na lustr. „Ale zajímá mě ten obývák. Zahlédl jsem houpačku?“ Simona se napila vína, aby skryla úsměv. „Viktor říkal, že by se ti mohla líbit. Možná máš rád... dynamiku.“ „Viktor,“ odfrkl si Adam. „Viktor neví, co mám rád. Viktor si myslí, že sex je sport. Já si myslím, že sex je... dialog.“

Adam dojedl. Utřel si ústa ubrouskem. Vstal. „Stačilo,“ řekl. „Už nechci jíst. Chci dezert.“ Přešel k ní. Simona seděla, srdce jí bušilo. Adam ji chytil za ruku a vytáhl ji ze židle. „Do obýváku,“ zavelel. „A tu sukni... tu si nech. Chci slyšet, jak praská, až tě budu ohýbat.“

V obýváku visela houpačka. Černá kůže se leskla ve svitu svíček. Adam se posadil na gauč. Rozkročil se. „Pojď sem,“ ukázal na místo mezi svými nohami. „Na kolena.“ Simona zaváhala jen vteřinu. Klekla si. Kůže sukně zavrzala o parkety. Perly cinkly o sebe. Dívala se na něj nahoru. Adam ji chytil za bradu. „Jsi oholená?“ zeptal se tiše. „Ano.“ „Jsi čistá?“ „Ano.“ „Ukaž, předveď.“

Simona se chtěla zvednout a sundat si sukni, ale Adam ji zadržel. „Ne. Takhle.“ Sáhl jí pod sukni. Jeho ruka narazila na horkou, vlhkou kůži jejích stehen. Punčochy končily v půli stehen, dál už bylo jen nahé maso. Nahmatal její klín. Byl dokonale hladký. A tak mokrý, že mu prsty sklouzly přímo dovnitř. „Kurva,“ vydechl Adam, když ucítil tu vlhkost. „Ty jsi jak fontána. Hodně mokrá.“

Monolog Adama: (To je neskutečný. Je tam úplně holá, mokrá, horká. Ta sukně funguje jako pec. Cítím, jak mi pulzuje v dlani. Svira se kolem mých prstů. Tohle už není hra na sekretářku. Tohle je čistá živočišnost. A ten pohled... dívá se na mě, jako bych byl bůh. Musím ji mít. Hned.)

„Sundej mi to,“ poručil chraplavě a ukázal na své kalhoty. Simona mu rozepnula pásek. Ruce se jí třásly, ale byly rychlé. Stáhla mu džíny i boxerky. Vyskočil na ni. Byl obrovský. Nadrženost ho napumpovala k prasknutí. Rudý, žilnatý, s kapkou na vrcholu. Simona se k němu sklonila. Cítila jeho vůni. Nezačala ho kouřit hned. Jen dýchala na žalud. Pak se podívala nahoru. „Můžu, pane?“ zeptala se. Ta slova jí z úst vyklouzla sama. Nikdy tak Viktorovi neřekla, Pane.

Adam ji chytil za vlasy. „Musíš.“

Vzala ho do úst. Hluboko. Nebyl to ten technický orál z kanceláře. Byla to vášeň. Sála ho, jazykem kroužila kolem uzdičky, polykala ho s hlasitým mlaskáním. Adam syčel, zakláněl hlavu, ruce zabořené v jejích blond vlasech, ničil jí ten její dokonalý účes. „Jo... to je ono... vysaj mě... ty drahá mrcho...“

Po pár minutách ji Adam zastavil. Vytáhl se z ní. „Dost,“ řekl a zvedl ji na nohy. „Houpačka,“ ukázal. Simona se rozechvěle nadechla. Přešla k houpačce. „Jak to chceš?“ zeptala se, hlasem plným očekávání. „Jak tě to učili,“ řekl Adam a přišel k ní zezadu. Rozepnul jí prudce halenku. Knoflíčky létaly na zem. Strhl ji z ní. Zůstala jen v kožené sukni, punčochách a perlách. Její ňadra byla volná, bradavky tvrdé jako kamínky. Adam je zmáčkl. Hrubě. Simona vykřikla. „Vyhrň si tu sukni,“ poručil jí do ucha a kousl ji do lalůčku. „A vlez tam.“

Simona si vyhrnula sukni k pasu. Její zadek, bílý, hladký, se zaleskl. Sedla si do houpačky, nohy do popruhů. Adam ji rozhoupal. Jen trochu. Díval se na ni. Visela tam, roztažená, bezmocná, jen v kůži a perlách. „Tohle,“ řekl a plácl ji přes zadek, až to mlasklo, „je pohled za milion. Viktor je idiot, že tě nechává psát maily.“

Vzal lubrikant. Namazal ji. Nešetřil. Jeho prsty kroužily kolem jejího análu. Byl povolený, připravený z včerejška. „Řekla jsi, že miluješ zadek,“ šeptal. „Dneska ti ho roztáhnu tak, že zítra si v té kožené sukni nesedneš.“ Přiložil žalud k její dírce. Simona zatajila dech. „Prosím... Adame... narvi mi to tam!“

A on to udělal. Jedním mocným rázem do ní vnikl. Simona zaječela. Byla to bolest smíchaná s tou nejčistší rozkoší. Cítila, jak ji plní, jak ji roztahuje. Houpačka se rozjela. Adam stál pevně, držel ji za boky a pumpoval. Vrz. Plesk. Vrz. Plesk. Kožená sukně pleskala o její tělo, perly jí skákaly na prsou, houpačka sténala pod náporem jejich těl. Simona byla v transu. Slintala, oči obrácené v sloup. „Jsi můj!“ křičela. „Jsi můj Pán! Můj kluk! Miluju tě!“

Monolog Simony: (Umírám. Tohle je smrt a znovuzrození. Je tam tak hluboko. Cítím ho až v žaludku. Každý náraz je jako elektrický šok. Tohle není sex. Tohle je válka. A já prohrávám a je to ta nejsladší prohra v mém životě. Ty jeho ruce na mých prsou... drtí mě. Je úžasný.)

Adam zrychloval. Byl v rauši. Mít tuhle ženu, tuhle ikonu luxusu, takhle poníženou, takhle otevřenou, visící ve vzduchu jen pro něj... to bylo silnější než jakákoliv droga. „Teď!“ zařval. Vytáhl se z jejího zadku. Simona zmateně otevřela oči. „Ne... proč?“ „Otevři pusu!“ Simona okamžitě poslechla. Adam ji chytil za vlasy, zaklonil jí hlavu a vystříkal se jí do pusy a na obličej. Teplé, husté provazce semene jí dopadaly na rty, na bradu, na ty drahé perly. Simona vyplázla jazyk, snažila se chytit každou kapku. Byla to její trofej.

Když skončil, Adam se svezl na kolena. Těžce oddechoval. Simona visela v houpačce, zadek rudý, obličej postříkaný, perly ulepené. Vypadala zničeně. A naprosto šťastně. Pomalu, s námahou, se vyprostila z popruhů. Sklouzla na zem k němu. Objala ho. Její kožená sukně studila na jeho nahém těle. „To byl... začátek,“ zašeptala mu do ucha a olízla si sperma ze rtu. „Máme celý víkend, Adame. A já mám v ložnici ještě pouta.“

Adam se zasmál, chraplavě, vyčerpaně. „Víkend,“ zopakoval. „Myslím, že Viktor v pondělí nepozná ani tebe, ani ty perly.“ Zvedl ji do náruče. „Jdeme do sprchy. A pak... pak si vezmu tu tvoji mokrou kundu. Protože jsi říkala, že jsi nadržená.“ „Je,“ přikývla Simona a položila mu hlavu na rameno. „Je jen tvoje.“

Venku začalo pršet, ale v bytě na Vinohradech hořel oheň, který jen tak nezhasne. Simona našla svého krotitele a Adam... Adam definitivně přestal být chlapcem.