Kateřina - domácí pohoda

Večeře o dvou chodech

Návrat domů byl jako náraz do zdi. Z toho elektrického napětí, které panovalo u Kateřiny v koupelně, jsem se propadl rovnou do šedé reality našeho obýváku. Moje žena seděla u televize, v ruce ovladač, na sobě tepláky. „Ahoj,“ prohodila, aniž by spustila oči z obrazovky. „V lednici máš zbytek rizota, jestli máš hlad.“

„Dík, nemám,“ zalhal jsem. Měl jsem hlad, ale úplně jiného druhu. A ten jsem právě ukojil. Cítil jsem se divně nadřazený. Jako bych věděl tajemství vesmíru, o kterém ona nemá ani páru. Sedl jsem si do křesla, vytáhl mobil a položil ho na koleno tak, aby na něj neviděla.

Bylo 18:30. Čas večeří. Čas rodinné pohody. Napsal jsem zprávu, přesně jak Kateřina chtěla:
Já: Už je doma?

Odpověď přišla okamžitě, jako by na to čekala s telefonem v ruce.
Kateřina: Právě přišel. Sedí naproti mně a cpe se gulášem. Stěžuje si na šéfa. Klasika.

Představil jsem si ten výjev. David, můj nejlepší kamarád, utahaný z práce, jí večeři, kterou mu uvařila žena, kterou jsem před dvěma hodinami přirážel k matraci. Ta ironie byla sladká a hořká zároveň.

Já: A ty?

Kateřina: Já se na něj usmívám. Řekl mi, že vypadám nějak jinak. Že mi to sluší. Prý mám barvu ve tvářích.
Kateřina: Kdyby tak věděl, od čeho tu barvu mám. Nebo že pod tím svetrem mám rudé stopy od tvých prstů. Cítím je při každém pohybu. Pálí to. Je to jako tvůj podpis.

Polkl jsem nasucho. Moje žena se na mě podívala. „Děje se něco? Tváříš se jak měsíček na hnoji.“ „Nic,“ řekl jsem rychle a zhasnul displej. „Jen… vtipný mail z práce.“ „Hmm,“ odfrkla si a přepnula program.

Jakmile odvrátila zrak, znovu jsem rozsvítil telefon.

Já: Chtěla jsi vědět, jak se mi to líbilo. Líbilo se mi, jak ses poddala. Jak jsi přestala být tou dokonalou paničkou a stala se jen tělem, které reaguje na povel. Ten pohled, když jsi byla na čtyřech... ten si budu pamatovat dlouho.

Viděl jsem tři tečky, jak skáčou. Dlouho. Psala, mazala, psala znovu.

Kateřina: David se mě právě zeptal, s kým si píšu. Řekla jsem, že s mámou. Že řešíme recepty. Uvěřil mi. Ani se nepodíval. Je to tak snadné... až mě to děsí. A vzrušuje. Kateřina: Sedím tu, nohy u sebe, a cítím, jak jsem pořád citlivá. Každé sevření svalů mi tě připomene. Mám chuť sáhnout si pod stůl a dodělat se, zatímco on mi vypráví o termínech dodávek.

Krev se mi nahrnula do hlavy. Ta představa – ona u rodinné večeře, s rukou pod sukní, zatímco její muž žvýká guláš – byla přesně tou esencí našeho nového vztahu. Zvrácená, riskantní, vzrušující.

Já: Udělej to. Až půjde do sprchy. Nebo hned, jestli si troufáš.

Kateřina: Troufám si na víc. Pamatuješ, co jsem říkala ve sprše? O tom riziku?
David zítra večer kouká na fotbal. Bude pít pivo a řvát na televizi v obýváku. Já budu "číst" v ložnici. Kateřina: Dveře na terasu budou otevřené. Je tma. Nikdo tě neuvidí proklouznout dovnitř. Chci, abys mě ošukal v naší posteli, zatímco on bude vedle v místnosti fandit.

Zíral jsem na ta slova. To už nebyla jen nevěra. To byla vysoká hra. Drzá, nebezpečná hra na kočku a myš přímo v jámě lvové. Srdce se mi rozbušilo rychleji než odpoledne v autě. Bylo to šílenství. Absolutní šílenství.

Podíval jsem se na svou ženu. Už skoro spala. Nuda. Bezpečí. Jistota. Pak jsem se podíval zpátky na displej.

Já: V kolik začíná ten zápas?

Kateřina: Ve 20:45. Nechoď pozdě, sousede. Nerada čekám.

Odložil jsem telefon. Ruce se mi potily. Zítra večer. Přímo pod Davidovým nosem. Byla to šílenost, která nás mohla oba zničit. Ale přesně proto jsme to dělali. Pro ten pocit, že chodíme po okraji propasti a smějeme se dolů.

Další den se vlekl neskutečně pomalu. V práci jsem seděl za počítačem, ale myšlenkami jsem byl ve vedlejším domě. Věděl jsem, že večer to bude riskantní. Vlézt jí do postele, zatímco David bude o pár metrů dál řvát na rozhodčího v televizi, to chtělo odvahu – nebo naprostou ztrátu soudnosti. Ale právě ta představa mě vzrušovala.

Potřeboval jsem mít jistotu, že na to myslí taky. Že se připravuje. Vytáhl jsem mobil.

Já: Co děláš?

Kateřina: Věším prádlo. David jel pro něco do hobby marketu. Nuda. Myslím na včerejšek. Pořád cítím tvoje ruce.

To byla nahrávka na smeč. Nechtěl jsem romantiku. Chtěl jsem ji připravit fyzicky.

Já: Jestli na to myslíš, tak se připrav pořádně. Máš doma nějaký anální šperk? Kolík?

Chvíli ticho.
Kateřina: Mám. Jeden malý, s červeným kamínkem. David mi ho dal k Vánocům před třemi lety. Nikdy jsem ho neměla na sobě. Jemu to přišlo moc "hardcore", když jsme to zkoušeli.

Ušklíbl jsem se. David koupí hračku a pak se bojí ji použít. Klasika.

Já: Běž si ho vzít. Hned. Namaž ho a zasuň ho tam. Chci, abys ho nosila celý den.

Kateřina: Celý den? I když přijde David? I když budu vařit oběd?

Já: Hlavně tehdy. Chci, aby sis při každém kroku uvědomovala, komu patříš. Ať si tvůj zadek zvyká na to, že je plný. Že je roztažený. Až ho večer vytáhnu, chci, aby ta dírka zůstala otevřená a čekala na mě.

Trvalo to asi deset minut. Pak přišla fotka. Byl to detail. Její ruka si odhrnovala kalhotky. Mezi půlkami se leskla kovová základna kolíku s červeným krystalem uprostřed. Kůže kolem byla lehce zarudlá, jak se její tělo bránilo cizímu předmětu, ale byl tam.

Kateřina: Je tam. Tlačí to. Je to... intenzivní. Mám pocit, že musím chodit jinak.

Já: Výborně. Jsi moje coura. Jenom já vím, že ho tam máš. Pro Davida jsi manželka v teplácích, pro mě jsi děvka se šperkem v prdeli.

To ji nastartovalo. Začala mi posílat fotky průběžně celý den. Byla to hra na kočku a myš, kde David hrál roli slepého diváka.

Kolem oběda poslala fotku z kuchyně. Měla na sobě volné domácí šaty. Na fotce stála u linky, krájela zeleninu. V pozadí, rozmazaně, seděl David u stolu a koukal do mobilu. Pod fotkou byl text:
Kateřina: Právě se mě zeptal, proč se tak ošívám. Řekla jsem mu, že mě bolí záda. Kdyby tak věděl, že mě "bolí" to, jak mě ten kolík roztahuje při každém pohybu nože. Cítím se tak plná... a on si ničeho nevšimne. Je slepý.

Já: Není slepý, je lhostejný. To je rozdíl. Ukaž mi víc. Vyfoť se tak, aby on byl v záběru, ale aby bylo vidět, co jsi zač.

Odpoledne přišla další. Seděla na gauči, nohy na stole. Davidovy nohy v ponožkách byly vidět na druhém konci gauče. Kateřina si vyhrnula sukni vysoko na stehna. Neměla kalhotky. Na fotce byl detail jejího klína – oholeného, hladkého, vlhkého. Byla tam vidět jen malá škvírka, ale ta provokace byla v tom kontextu. Seděla vedle něj s holou kundou a kolíkem v zadku, a on koukal na televizi.

Kateřina: Mám chuť si tam sáhnout. Ten kolík v zadu mě dráždí. Tře se mi o bod G zevnitř. Jsem úplně mokrá, udělám loužičku na gauč.

Já: Nesahej si tam. Vydrž to. Chci, abys byla večer tak nadržená, že budeš prosit. Ten kolík tam nech. Až přijdu, vyndám ho já. A nahradím ho něčím lepším.

Kateřina: Jsi zlej... Píšeš mi tohle, když on vedle mě funí. Mám úplně sevřené hrdlo vzrušením. Představuju si, jak večer vlezeš oknem. Jak mě ohneš přes pelest.

Já: Nejen přes pelest. Chci tě slyšet, jak se snažíš být potichu, zatímco ti ho tam budu rvát. Ten kolík ti připravuje cestu. Až ho vyndám, bude ten tvůj zadek tak povolený a kluzký... Vjede tam sám.

Kateřina: Už aby byl večer. Fotbal začíná za tři hodiny. David už chladí pivo. Já se jdu "upravit".

Odložil jsem telefon. Měl jsem co dělat, abych v kanceláři udržel dekorum. Ta představa – ona s análním šperkem, který tam má na můj rozkaz, chodí kolem svého manžela, vaří mu kávu, a přitom myslí na to, jak ji večer budu prznit. Byl to dokonalý zločin. A večer si půjdu pro lup.