První setkání s Janou

Potkali jsme se v úterý dopoledne v útulné kavárně. Bylo jí kolem pětačtyřiceti, působila vyrovnaně a kultivovaně, přesně tak, jak naznačoval její profil. Pár desítek minut u kávy nám stačilo k tomu, abychom zjistili, že naše životní hodnoty se naprosto shodují. Ale pod povrchem téhle civilní masky jsme oba cítili něco jiného. Viděl jsem, jak jí lehce ztěžkl dech, když jsem se jí zpříma podíval do očí a řekl, že mám rád řád a poslušnost. Rozloučili jsme se stiskem ruky, ale v jejím pohledu byl jasný příslib odevzdání.

Následující dny jsme si vyměnili jen pár krátkých zpráv. Chtěl jsem, aby v ní napětí dozrálo, aby přesně věděla, na co čeká.

Když jsme se o tři dny později potkali na domluveném místě, byla jiná. Tišší, s očima plnýma očekávání. . Bez zbytečných řečí jsem jí pokynul, aby se svlékla. Sledoval jsem její pohyby, nebylo v tom nic zbrklého, jen čisté odevzdání muži, který ví, co s ní hodlá udělat.

„Na kolena, Jano,“ zazněl můj hlas místností. Poslechla okamžitě.

Začal jsem s provazy. Nejprve jsem vzal tenký, pevný provaz a začal jí podvazovat prsa. Pomalu, s precizností. Každá smyčka vytahovala její bradavky, modelovala ňadra a zvyšovala napětí. Cítil jsem, jak se její dech zrychluje s každým utažením, ale ona ani nehlesla, jen se jí chvěly rty. Když byla ňadra pevně a viditelně podvázaná, cítil jsem její tiché vzrušení.

Teprve poté jsem přikročil ke kozelci. Lehla si na břicho. Nejprve jsem jí svázal zápěstí za zády, pak jsem vedl provaz k jejím kotníkům. Cítil jsem, jak se její stehna napínají, když jsem jí paty přitahoval co nejblíže k hýždím. Provaz se jí zařezával lehce do kůže, ale ona nevydala ani hlásku, jen se jí chvěly rty. Když jsem poslední smyčkou propojil její nohy s kotníky tak, aby každé její napnutí nohou vytvořilo tlak, byla dokonale zafixovaná. Ležela na brichu, bezbranná, v pozici, která nedovolovala žádný únik. Teď přišel čas na otestování jejího těla.

Poté jsem se soustředil na její chodidla, vystavená a zranitelná v kozelci. Vzal jsem do ruky kožený bičík. První rána dopadla na patu, zřetelná, ale ne drsná. Cítil jsem, jak sebou nepatrně trhla. Pokračoval jsem s rytmickými údery po celé ploše chodidel, střídal jsem intenzitu, sledoval, jak se jí prsty kroutí a jak její tělo reaguje. Moje ruka byla klidná a pevná. Byl to jemný, ale nekompromisní výprask.

Nechal jsem Janu chvilku odpočitnou. Potom jsem ji převalil na bok. Vzal jsem do ruky ocelové svorky. Začal jsem u jejích již podvázaných ňader, která už byla ostře vykreslená podvázáním. Provazy se jí zařezávaly do kůže a vytahovaly bradavky do nechráněné pozice, čímž je dělaly neuvěřitelně citlivými na sebemenší podnět.

„Dívej se na mě,“ řekl jsem tiše. První svorku s řetízkem jsem nejdříve nechal lehce sklouznout po její horké kůži. Chlad oceli v kontrastu s jejím rozpáleným tělem způsobil, že se jí po celém hrudníku okamžitě rozběhla husí kůže. Poté jsem umístil první svorku. Sledoval jsem, jak se kůže pod čelistmi svorky okamžitě napíná a rudne, čímž se tlak podvázání ještě znásobil. Přidal jsem druhou svorku. S každým kovovým stiskem se její tělo v provazech napínalo v marné snaze o únik, jen aby vzápětí narazilo na neúprosnou pevnost kozelce. Nebyla to však bolest, která by ji nutila k odporu, v jejích očích jsem viděl tu zvláštní, hlubokou úlevu. Ten moment, kdy fyzický vjem naprosto přehlušil veškeré myšlenky na práci, povinnosti nebo to, kým musí být venku. Tady byla jen submisivní bytostí pod mou kontrolou.

Přejížděl jsem jí prsty po zádech, cítil její horkou kůži a svaly v křeči, jak bojovaly s provazy. Byla to první lekce její výchovy. Učil jsem ji trpělivosti a tomu, že její tělo teď patří mně. V tu chvíli neexistovala její práce, její povinnosti ani okolní svět. Byla jen ona, moje provazy a ticho, které přerušoval jen její hluboký, odevzdaný dech.

To dopoledne jsem věděl, že jsem poznal ženu, kterou dokážu trápit i hýčkat přesně tak, jak si oba přejeme.