Chata pod hřebenem 2

Zavře za ní dveře. Ne nahlas. Jen tak, aby věděla, že už jsou zase jen oni. Stojí u stolu. Stejné místo. Zase. Cítí ho dřív, než se dotkne. Teplo. Váha pohledu. Ticho, co tlačí. „Neměla bych,“ řekne. Nezní to přesvědčivě. Ani trochu. Přijde blíž. Pomalu. Nechá ji couvnout jen o kousek, až se opře o dřevo. Dlaně položí vedle ní. Ne na ni. Zatím. Je blízko. Tak blízko, že už nedává smysl lhát. Podívá se na něj. Krátce. Pak uhne očima. Chytí ji za bradu. Jemně. Donutí ji zvednout hlavu. „Dívej se,“ řekne tiše. Dívá se. Dech se jí zrychlí. Tělo reaguje dřív než hlava. Zná ten pocit. Ten moment, kdy už je rozhodnuto, jen se to ještě nevyslovilo. Dotkne se jí. Tentokrát už ano. Po kůži. Pomalu. Jako by měl čas. Jako by venku nic nečekalo. Zavře oči. Opře se víc. Nechává ho. Nevede. Není vedená. Prostě to plyne. Kamna zapraskají. Zase. „Tady,“ vydechne. Neví, jestli se ptá, nebo říká. Neodpoví hned. Jen se přiblíží ještě o ten poslední kousek. Tak, že už mezi nimi nic nezůstane. Hory venku mlčí. Uvnitř je slyšet jen dech. A to úplně stačí.