13. díl: Obchodní centrum a zralá Lenka

S manželkou, které je 31 let, jsme v neděli dopoledne šli do obchodního domu Ona si chtěla koupit nějaký zimní svetr, já jsem šel jen tak s ní, nosil tašku, koukal do mobilu a přemýšlel, jestli si pak dáme kávu nebo rovnou pojedeme domů. Najednou ji vidím u regálu s šálami. Zralá, 57 letá, sexy Lenka. Stojí tam, prohlíží si nějaký šedý kašmír, ale jakmile zvedne hlavu, hned nás zahlédne. Nejdřív manželku, pak mě. A v tu chvíli se jí ústa roztáhnou do úsměvu. Ne do toho obyčejného „ahoj“. Do toho druhého. Toho, co mi okamžitě vrátilo vzpomínku na zmrzlý asfalt, na její slzy, na to, jak se jí třásly stehna, když jsem do ní vrážel v tom mrazu. „Ahoj,“ řekla normálním hlasem, přistoupila blíž, zeptala se „jak se máte, co nového“. Manželka odpověděla něco veselého, začaly si povídat o těch svetrech. Já jsem mlčel. Protože Lenka se na mě dívala přes rameno manželky a ten úsměv se jí z očí nevytratil ani na sekundu. Když se manželka otočila k zrcadlu a začala si držet svetr před sebou, Lenka se naklonila ke mně - jen o pár centimetrů, ale dost na to, abych ucítil její parfém a teplo jejího dechu na uchu. Současně mi lehce přejela dlaní přes přední stranu kalhot - pomalu, vědomě, přesně přes ptáka. Cítil jsem, jak mi okamžitě ztvrdne pod její rukou, přes látku, přímo tam mezi regály. „Dnes večer ji doma pořádně ošukej,“ zašeptala tiše, ale zřetelně. „A mysli při tom na mě.“ Žádné mrknutí. Žádný úsměv navíc. Jen ta věta, vyslovená tak klidně, jako by mi radila, který svetr je hezčí. Pak se narovnala, usmála se, manželce, řekla „tak ať se povede nákup, mějte se hezky“ a odešla. Bokem, pomalu, aby sis mohl všimnout, jak se jí lehce pohupují boky pod tím dlouhým kabátem. Manželka se ke mně otočila a řekla: "Nechápu, jak může být stále taková milá.“ Já jsem jen přikývl. „Jo. Milá.“ Celý zbytek nákupu jsem už skoro nemluvil. V hlavě mi pořád zněla ta věta. Když jsme přišli domů, svlékli se, osprchovali a šli rovnou do postele - opravdu jsem na Lenku myslel. Na její úsměv v obchodě. Na to, jak klečela na tom parkovišti. Na to, jak se jí slzy mísily se slinami a mrzly na tváři. A když manželka sténala pode mnou, já jsem v duchu slyšel Lenku: „Pořádně ji ošukej… a mysli na mě.“ Tak jsem to udělal.

Tento díl souvisí s prvním dílem. Pokračování příště.