Lucie - Návrat fůrie

1. Nevítaná návštěva
Byl večer. Tomáš seděl v obýváku. Naomi mu masírovala ramena a Lucie – v novém, zpevněném těle – dělala "stolek" pod jeho nohama. Už se neklepala. Její záda byla rovná, zpevněná hodinami planku a dřepů. Když na ni Tomáš položil nohy, nebořily se do tuku. Narazily na pevnou hradbu svalů, které jen nesly její ženské křivky. Byla jako tank.

Ozvala se rána. Někdo rozkopl vchodové dveře. Vstoupila Adéla. Už to nebyla ta vyplašená studentka v letních šatech. Měla na sobě džíny, koženou bundu a v očích čiré šílenství. V ruce svírala jezdecký bičík – dárek, který jí kdysi dal Tomáš, když si s ní hrál na "paní".

„Ty hajzle!“ zařvala Adéla a vrhla se k Tomášovi. Naomi chtěla vyskočit a bránit Pána, ale Tomáš ji zadržel gestem ruky. „Nech ji,“ řekl klidně a usmál se. „Přišla si pro vysvětlení.“

Adéla došla až k němu. Napřáhla se a švihla. PRÁSK. Bičík zasáhl Tomáše přes tvář. Objevila se červená čára. Tomáš ani nemrkl. „Máš vztek, Adélo?“ zeptal se tiše. „Cítíš se podvedená?“

„Zničil jsi mi život!“ křičela Adéla a znovu napřáhla ruku. „Udělal jsi ze mě děvku a pak jsi mě vyhodil! Nenávidím tě! Chci, abys trpěl!“

2. Přesměrování agrese
Tomáš vstal. Adéla ustoupila, čekala úder. Ale Tomáš se jen otřel tvář. „Líbí se mi tvůj zápal,“ řekl. „Konečně máš jiskru. Ale plýtváš jí na mě. Já bolest necítím tak, jak bys chtěla. Ale vím, kdo ji cítí.“

Tomáš ukázal na Lucii, která stále klečela na zemi v pozici stolku. Adéla se na ni podívala. Viděla tu změnu. Lucie už nebyla ta tlustá, ubrečená chudinka. Klečela tam jako skála. Její stehna byla obrovská, ale pevná jako kmeny stromů. Zadek se jí rýsoval pod kůží jako dva masivní glóby, už žádný celulitidový třes. Prsa měla těžká, velká, ale svaly hrudníku je držely vysoko. Byla to impozantní hmota.

„To je ona,“ sykl Tomáš Adéle do ucha. „Moje žena. Ta, která ti zabrala místo. Ta, která tu zůstala, zatímco ty jsi musela odejít. Není to nespravedlivé?“

Adéla se podívala na Lucii. V očích se jí mísila nenávist k Tomášovi s nenávistí k té ženě, která "vyhrála". „Ona?“ odfrkla si Adéla. „Vypadá jako... jako kulturistka, co se trochu víc přežrala.“

„Je to boxovací pytel,“ opravil ji Tomáš. „Ale ne obyčejný. Je to zátěžový model. Vydrží všechno. Chceš si na mě vybít vztek? Představ si, že ona jsem já.“

3. Zrození Dominance
Adéla váhala. Držela bičík. Ruka se jí třásla. Pak se podívala na Naomi, která ji pozorovala s vyzývavým úšklebkem. To Adélu zlomilo. Vrhla se na Lucii.

„Ty krávo!“ zaječela Adéla a švihla Lucii bičíkem přes záda. Rána byla silná. Ale Lucie se nezhroutila. Její zpevněné svaly náraz absorbovaly. Jen sebou trhla, zasyčela, ale zůstala klečet a ještě poděkovala. Ta nová pevnost jí dávala odolnost. To Adélu rozzuřilo ještě víc. „Ty to necítíš?!“ křičela Adéla a začala do ní řezat hlava nehlava. „Já tě naučím cítit!“

Adéla začala Lucii kopat. Ne špičkou, ale podrážkou těžké boty. Kopala ji do těch velkých, pevných stehen. Do boku. Lucie držela. Byla trénovaná na výdrž. Byla jako vlnolam, o který se tříští moře. Adéla cítila, jak jí do žil stoupá adrenalin. Bylo to opojné. Místo aby byla obětí, byla agresorem. Měla moc. Ovládala situaci. Tomáš se díval. Naomi se dívala. A ta velká žena pod ní se kroutila pod jejími údery.

„Líbí se ti to, co?“ smál se Tomáš. „Cítíš tu moc? Už nejsi ta malá holčička.“

4. Adéla přitvrzuje
Adéla přestala mlátit. Zadýchala se. Vlasy měla rozcuchané, tváře rudé. Vypadala divoce. Krásně. „Je tvrdá,“ konstatovala Adéla překvapeně, když si všimla, že Lucie nebrečí, jen těžce dýchá.

„Je to kvalitní materiál,“ přitakal Tomáš. „Ale každý materiál má slabé místo.“ Hodil Adéle zapalovač. „Zkus tohle. Oheň nerozlišuje mezi svalem a tukem.“

Adéla chytila zapalovač. Podívala se na Tomáše. Věděla, že ji testuje. Že z ní dělá monstrum. A bylo jí to jedno. Chtěla se pomstít světu. Došla k Lucii. Lucie zvedla hlavu. V očích neměla strach, spíš... očekávání neznámého. Věděla, že její tělo je nástroj. A nástroje se používají.

„Otoč se na záda,“ přikázala Adéla. Hlas jí zhrubl. Lucie se otočila. Ležela tam v celé své nádheře. Byla obrovská. Její prsa se tyčila jako dvě pevné kupole, břicho bylo ploché, vyrýsované, ale boky stále široké a ženské. Byla to Amazonka v řetězech.

Adéla si klekla mezi její nohy. Zapálila oheň. „Za každou noc, kdy jsem brečela kvůli Tomášovi,“ šeptala Adéla a přiblížila plamen k Luciině vnitřnímu stehnu. Lucie zatnula svaly. Stehno ztvrdlo na kámen. Plamen olízl kůži. Lucie vykřikla. Tohle svaly neudržely. Adéla se usmála. Viděla bolest. Viděla reakci. „Funguješ,“ vydechla Adéla vzrušeně.

5. Přesměrování toku
Adéla držela zapalovač u Luciina stehna. Cítila pach spálené kůže a slyšela Luciin tlumený vzrušený sten. Byla to droga, pro obě. Adrenalin jí bušil ve spáncích. Cítila se silná, neporazitelná. Ta malá, ubrečená Adéla byla pryč.

Tomáš k nim přistoupil. Rozepnul si kalhoty, vyndal svůj tvrdý úd. V jeho očích byla arogantní jistota. Myslel si, že Adéla teď padne na kolena a odprosí ho pusou, vděčná, že ji vzal zpátky do smečky. „Výborně, Adélo,“ řekl a chytil ji za vlasy, aby ji přitáhl k sobě. „A teď mi ukaž, že jsi nezapomněla, kde je tvé místo.“

V tu chvíli se v Adéle něco zlomilo. Ten dotek. Ten blahosklonný tón. To bylo to primární zlo. Lucie byla jen nástroj, ale Tomáš? Tomáš byl ten architekt její bolesti.

Adéla se mu vytrhla. Prudce, nečekaně. „Nesahej na mě!“ zaječela. Tomáš se zarazil. „Co blbneš? Hra skončila, teď je čas na...“

Adéla ale zvedla ruku se zapalovačem. Plamen stále hořel. Namířila ho přímo na Tomášův odhalený rozkrok. Jen pár centimetrů od jeho penisu.

V místnosti zavládlo hrobové ticho. Naomi, která doteď olizovala Luciino stehno, ztuhla. Lucie pod Adélou přestala dýchat. Tomáš zbledl. Jeho erekce viditelně zakolísala. Oheň u nejcitlivějšího místa na těle probral i jeho aroganci.

„Ty si myslíš, že jsem zase tvoje, další nová hračka, Tomáši?“ syčela Adéla. Oči jí svítily šílenstvím, které bylo mnohem děsivější než předtím, protože teď bylo cílené. „Že jsem si na Lucii vybila vztek a teď ti budu sloužit? Jsi idiot.“

„Adélo, dej to pryč,“ řekl Tomáš. Jeho hlas ztratil tu velitelskou jistotu. Byl v něm náznak... strachu.

Ten strach v jeho očích. To bylo ono. To byl ten největší rauš, jaký kdy zažila. Větší než sex, větší než bití Lucie. Vidět toho nedotknutelného Pána, jak se bojí o své nádobíčko. Adéla byla v šoku, že to funguje. Že stačí tak málo – trocha ohně a absolutní absence strachu – a on couvne?

„Na kolena,“ řekla Adéla. Hlas se jí ani nezachvěl. Tomáš zaváhal. „Cože?“ Adéla přiblížila plamen. Ucítila pach spálených chlupů. „Řekla jsem: NA KOLENA! HNED! Nebo ti ho upálím a budeš se dívat, jak zčerná.“

Tomáš se podíval na Naomi. Hledal podporu. Naomi se dívala na Adélu s otevřenou pusou. Nebyl v tom odpor. Byla v tom... fascinace. Viděla novou sílu.

Tomáš, tváří v tvář reálné hrozbě kastračního ohně, pomalu, ponižujícím způsobem klesl na kolena před Adélu, která stále seděla obkročmo na Lucii.

Adéla se začala smát. Byl to smích čisté, zvrácené radosti. Vítězství. Seděla na Lucii – na tom pevném, nezničitelném podstavci – a ovládala Tomáše. Cítila tu obrovskou moc. „Podívej se na sebe,“ šeptala a dívala se na Tomáše shora. „Velký Pán. A klečíš přede mnou jako pes, protože se bojíš malé jiskřičky.“

Otočila se na Naomi. „Ty. Pojď sem.“ Naomi se připlazila. Byla zvyklá poslouchat toho nejsilnějšího v místnosti. A teď to nebyl Tomáš. „Podrž mu ruce za zády. Ať ho nenapadne dělat hrdinu.“ Naomi poslechla. Klekla si za Tomáše a chytila mu zápěstí. Tomáš nekladl odpor. Byl v šoku z té náhlé změny dynamiky.

Adéla se vítězoslavně narovnala na Luciiných zádech. Cítila pod sebou tu pevnou, masivní hmotu svalů, která ji nesla jako trůn. „Teď se budeme bavit podle mých pravidel, Tomáši,“ řekla Adéla a cvakla zapalovačem. Zhasla ho. „Ale ten strach... ten si v těch očích necháš.“

Z Tomášova hrdla vyšlo tiché zavrčení, směs vzteku a ponížení. Lucie pod nimi ležela, tvář zabořenou do koberce. Necítila nic než tíhu Adély a pach spáleniny. Byla základem této nové, děsivé pyramidy moci, na jejímž vrcholu teď stála ta nejméně pravděpodobná osoba.