Šéfová mé ženy 44

Eva se pomalu otáčí, latexové šaty jí těsně obepínají tělo a při každém pohybu tiše skřípou. Jejich lesklý povrch odráží slabé světlo z lustru, jako by sama byla živým předmětem, vytvarovaným pro potěšení a kontrolu. Bosá chodidla se jí lehce dotýkají mramorové podlahy, drsné paty škrábou o chladný povrch, když se blíží k Jardovi. Ten klečí na všech čtyřech, jeho široká ramena se lesknou potem, svaly na zádech se napínají pod vrstvou tmavých chlupů. Obojek mu svírá hrdlo, řetěz mezi ním a chastity klecí se napíná s každým jeho pohybem, jako připomínka, že není nic víc než její majetek.

„Takže,“ začne Eva, její hlas je chladný jako led, ale pod ním dřímá něco temnějšího, něco, co Jarda zná až příliš dobře. „Myslela jsem, že už jsi se poučil.“ Jejím prstem přejede po kovovém kruhu obojku, zatímco druhou rukou pevně drží řetěz, který vede k jeho rozkroku. Jarda se zachvěje, jeho dech je přerývaný, plný napětí. Cítí, jak se mu analní kolík v zadku mírně posouvá, jak mu dráždí vnitřek, připomínaje mu, kdo tu vládne.

„Prosím, paní…“ jeho hlas je chraplavý, zlomený ponížením. „Dám se do toho. Už to bude.

„Už to bude?“ Eva se zasměje, krátký, ostrý zvuk, který se rozléhá místností jako výstřel. „To jsem už slyšela, Jaroušku. Kolikrát?“ Jejím pohledem přejede po jeho těle, zastaví se na rudých pruzích po biči, které mu zdobí záda jako stopy vlastnictví. „Ale víš co? Dneska ti dám šanci.“ Jejím prstům se líbí pocit moci, když sevře řetěz a zatáhne. Jarda zavrčí bolestí, jak se mu kolík zaboří hlouběji, jeho tělo se napne, ale neodvažuje se odporovat. Ví, že by to bylo zbytečné. Eva by ho zlomila znovu, jako vždycky.

„Na kolena,“ přikáže a plácne ho po rameni s takovou silou, že se mu svaly otřesou. Jarda poslušně klesá, kov klece se otře o podlahu, zvuk se mu odráží v hlavě jako ozvěna jeho vlastní bezmocnosti. Eva si vychutnává ten okamžik, ten pocit absolutní kontroly. Sáhne do zásuvky pod televizi a vytáhne tenký, ale pevný řetěz s těžkým visacím zámkem. Kov studí její prsty, jako by sám o sobě sliboval trest.

„Ruce za záda,“ říká a její hlas je teď ještě chladnější, téměř mechanický. Jarda poslechne, jeho svalnatá ramena se napnou, když za sebou zkříží zápěstí. Eva mu je rychle spoutá plastikovými pouty, utáhne je tak těsně, že se mu do kůže zarývají ostré hrany. Jarda sykne, ale neodporuje. Ví, že by to jenom zhoršilo. Eva si dřepe před něj, latexové šaty se jí napínají přes stehna, když se předklání. Jejím prstům se líbí pocit jeho teplého dechu na kůži, když mu obmotává řetěz kolem pasu, pevně, až se mu každé článek zarývá do těla.

„Dobře,“ šeptne mu do ucha, její dech je horký, plný sadistického potěšení. „Teď zůstaň tady. A ani hnout.“ Zvedne se a jde k masivnímu litinovému radiátoru u zdi, jehož žebra jsou ještě teplá z ranního vytápění. Přiváže k němu druhý konec řetězu, zacvakne zámek a zkontroluje, zda je vše pevné. Jarda je nyní přikován k radiátoru, jeho tělo napnuté, kolena v podlaze, ruce svázané za zády. Každý pohyb mu způsobuje bolest – tlak na zápěstí, tah na krk, tupou, neustálou bolest v zadku od kolíku.

Eva si otře ruce o stehna, jako by se zbavovala nečistot. „Tak,“ říká a její oči se lesknou temným potěšením. „Teď máš čas přemýšlet o své… pomalosti.“ Jejím pohledem přejede po jeho těle, zastaví se na jeho napjatých stehnech, na kapkách potu, které mu stékají po hrudi a mizí v chlupech na břiše. „A aby ti nebylo smutno,“ pokračuje a jde k velkoplošné televizi na protější stěně, „pustím ti trochu zábavy.“

Jarda zvedne hlavu, jeho oči jsou plné strachu. Ví, co přijde. Eva zapne televizi, její prsty kloužou po dálkovém ovladači, než najde správný soubor. Obrazovka ožije, zpočátku rozmazaně, pak se zaostří – temná místnost, velká postel s černými saténovými prostěradly, svázaná Jitka. Její tělo je roztažené, ruce a nohy přivázané k posteli, její kůže se leskne potem a vzrušením. Jarda ucítí, jak se mu stahuje hrdlo. Známý záznam. Mladík, svalnatý, s tmavýma očima a pootevřenými ústy, jak se nad ní tyčí, jeho boky se pohybují v rytmickém, drsném tempu. Jitka sténá, její hlas je vysoký, přerušovaný, plný bolesti a rozkoše, které se mísí do jediné, nesnesitelné symfonie.

„Ne—“ Jarda se pokusí odvrátit hlavu, ale Eva mu chytne bradu a nutí ho dívat se. Jejím prstům se líbí pocit jeho vousů pod kůží, když mu stiskne tvář. „Přesně tohle potřebuješ vidět,“ šeptá mu do ucha, její dech je horký, plný sadistického potěšení. „Vidět, jak tvá manželka bere někoho jiného. Vidět, jak ji naplňuje, zatímco ty jsi tady, přikovanej jako pes.“

Na obrazovce mladík zrychluje, jeho svaly se napínají, když se do Jitky zabořuje hlouběji, její nohy jsou zvednuté a svázané, její tělo se při každém nárazu otřásá. Jitčina pusa je pootevřená, její sténání se mění v křik, když ji mladík bere s brutální precizností. Jarda cítí, jak se mu v kleci něco škube, ale bolest je silnější než vzrušení. Jeho vlastní tělo ho zrazuje, reaguje na to ponížení, na tu hanbu. Eva mu pustí bradu a jde zpět k televizi, zvýší hlasitost. Jitčina sténání naplní místnost, smíchána s rytmickými pleskáními těl, s mokrými zvuky pronikání, s mladíkovým těžkým dechem.

„Slyšíš to?“ Eva se otočí, její oči jsou temné, plné triumfu. „Slyšíš, jak ji bere? Jak ji naplňuje? Jak sténá jeho jménem?“ Jarda skloní hlavu, jeho dech je přerývaný, plný hanby. Cítí, jak se mu do očí tlačí slzy, ale ví, že by to bylo další selhání. Eva by se smála. Znovu. „A teď,“ Eva stiskne tlačítko, obrazovka na chvíli zčerná, pak se objeví nový záznam – tentokrát z jiného úhlu, zblízka. Jarda, na kolenou, jeho tvář je blízko Jitčiny roztažené kundy, jeho jazyk pomalu olizuje zbytky semene, které z ní vytékají. Jeho vlastní hlas, chraplavý, zlomený: „Prosím… už dost… nemůžu…“

„To je tvoje mistrovské dílo,“ Eva se směje, její smích je ostrý, krutý, jako nůž, který se zarývá do Jardovy hrdosti. „Tvoje žena, plná cizího semene, a ty, jak jí čistíš kundu jako poslušný pes.“ Jarda se třese, jeho tělo hoří hanbou, ale nemůže se hnout. Nemůže uniknout těm obrazům, těm zvukům, té bolestivé realitě. Eva si sedne na koženou pohovku, nohy si položí na nízký skleněný stolek, její bosé chodidla se lesknou lehkým potem. Prsty si přejedou po stehnech, latex skřípe pod jejím dotekem.

„Užij si představení,“ říká a bere si mobil. „My s Lenkou jdeme na večeři. Doufám, že ti nebude smutno.“ Jejím prstům se líbí pocit moci, když otevře aplikaci a vybere kontakt. Jarda zvedne hlavu, jeho oči jsou plné zoufalství.

„Počkejte— prosím, neodcházejte—“

„Ano?“ Eva povytáhne obočí, její prsty se zastaví nad obrazovkou mobilu. „Copak je, Jardo? Chceš něco říct?“

„Potřebuju…“ jeho hlas selže, jeho hrdlo je stažené hanbou. „Potřebuju vědět, jestli… jestli mě pustíte, až to uklidím. Prosím.“

Eva se usměje, pomalu, sadisticky, jako kočka, která si hraje s myší. „To záleží na tom, jak dobře to uděláš.“ Jejím prstům se líbí pocit moci, otočí  se na Lenku„Připrav se, miláčku. Máme před sebou zábavný večer.“ „A jestli budeš hodný,“ pokračuje a její oči se lesknou temným slibem, „možná ti dám šanci si odpykat svou neposlušnost.“ Zvedne se, latexové šaty jí těsně obepínají tělo, když jde ke dveřím. „Ale teď,“ říká a otočí se, její pohled je jako led, „mám hlad.“

Jarda sleduje, jak Eva odchází, její latexové šaty se lesknou v odrazu světla z televize, její bosá chodidla zanechávají na mramorové podlaze lehké otisky potu. Slyší, jak se dveře zavírají, jak její kroky mizí v daleké chodbě. Zůstane sám, přikován k radiátoru, obklopený zvuky vlastního ponížení.

Televize stále hraje. Jitčina sténání, mladíkův těžký dech, mokré zvuky pronikání. Jarda se pokouší odvrátit hlavu, ale řetěz mu to nedovolí. Je přinucen dívat se, poslouchat, cítit každou vteřinu té hanby. Jeho tělo hoří, pot mu stéká po zádech, mísí se s bolestí z kolíku, s tlakem klece. Každý sval ho bolí, každý nerv je napnutý k prasknutí. Cítí, jak se mu v krku tvoří knedlík, jak se mu do očí tlačí slzy. Ale nepláče. Neodvažuje se. Ví, že by to bylo další selhání, další důkaz slabosti.

Na mobilu na stole vedle pohovky se rozsvítí obrazovka. Zvuk příchozí zprávy. Jarda se napne, snaží se vidět, ale úhel je špatný. Po chvíli se ozve další zvuk, pak další. Eva a Lenka. Posílají mu něco. Jeho prsty svrbí, chtěl by sáhnout, podívat se, ale pouta mu to nedovolují. Zavře oči, snaží se soustředit na cokoli jiného než na ty zvuky, ty obrazy, tu bolest. Ale nemůže. Jeho mysl je plná Jitky, mladíka, Evy. Jejich smíchu, jejich dotyků, jejich kontroly nad ním.

Na obrazovce televize se scénka mění. Teď je tam záběr zblízka – Jitčina kunda, roztažená, mokrá, plná mladíkova semene, které z ní pomalu vytéká. Jarda ví, co přijde. Ví, že za chvíli uvidí sám sebe, jak olizuje to semeno, jak se podvoluje, jak je slabý. Zavře oči, ale zvuky jsou všude kolem něj. Nemůže uniknout. Slyší sám sebe, jak prosí, jak sténá, jak je zlomený.

„Olízni to, psíku. Všecko. Až bude čistá.“

Jitčin hlas. Studený. Přikazující. Jako Eva.

Na mobilu znovu zazvoní zpráva. Jarda otevře oči, podívá se na něj. Obrazovka svítí, zobrazuje náhled fotografie – Eva a Lenka, usmívající se, jejich rty potřísněné od něčeho sladkého, jejich prsty drží vidličky nad talířem s dezertem. Čokoládový dort, krém, jahody. Jarda ucítí, jak se mu stahuje žaludek. Ne jen hlady. Hanbou. Žárlivostí. Touhou. Představuje si, jak by to chutnalo, jak by to bylo, kdyby to byl on, kdo by seděl naproti Evě, kdo by jí krmil kousky dortu, kdo by se dotýkal těch rtů, které jsou teď lesklé od krému. Ale ví, že to nikdy nebude on. Nikdy už ne.

Další zpráva. Další fotka. Tentokrát je to detail – Lenčina ruka, jak krmí Evu lžičkou zmrzliny, její prsty se dotýkají Eviných rtů, které jsou lesklé, mokré. Eva má zavřené oči, jako by se oddávala tomu pocitu, tomu sladkému chladu na jazyku. Jarda si představuje, jak by to chutnalo, jak by to bylo, kdyby to byl on, kdo by ji krmil, kdo by se dotýkal těch rtů. Ale ví, že to nikdy nebude. Že jeho místo je tady. Na kolenou. Přikovanej. Ponížený.

Televize stále hraje. Mladík na obrazovce zrychluje, jeho boky se pohybují divoce, Jitka křičí, její nehty drásají prostěradlo, její tělo se třese v orgasmu, který jí dává někdo jiný. Jarda ví, co přijde. Ví, že za chvíli uvidí sám sebe, jak olizuje to semeno, jak se podvoluje, jak je slabý. Zavře oči, ale zvuky jsou všude kolem něj. Nemůže uniknout. Slyší sám sebe, jak prosí, jak sténá, jak je zlomený.

„Jsem tvůj, paní. Udělám cokoli.“

Na mobilu znovu zazvoní zpráva. Jarda se podívá. Tentokrát je to video. Eva, jak olizuje lžičku, její jazyk pomalu přejíždí po kovovém povrchu, její oči se dívají přímo do kamery, do něj. „Chutná to lépe, než bys kdy dokázal, Jardo,“* píše pod ním. „Možná ti něco přineseme. Pokud budeš hodný. A pokud ne…“ Video končí záběrem na Lenčinu ruku, jak jí sahá pod stůl, Eva se při tom usmívá, její oči jsou temné, plné slibů.

Jarda se třese. Jeho tělo hoří, jeho mysl je plná obrazů, zvuků, pocitů, které nemůže ovládat. Cítí, jak se mu v kleci něco škube, ale ví, že nemá šanci. Že je to další hra, další mučení. Eva ví, jak ho zlomit. Ví, jak ho udržet na pokraji, jak ho nechat toužit, trpět, prosit. Zavře oči a snaží se soustředit na dech. Na bolest. Na ponížení. Na to, že je její. Úplně její.

Na televizi se objeví další záznam. Tentokrát je to on sám, jak leží na zemi, ruce svázané za zády, zatímco Eva mu drží hlavu mezi stehny. „Ukaž mi, jak dobře umíš sloužit,“* slyší její hlas. „Olízni mi to. Všecko. Až budu spokojená.“ Jarda vidí sám sebe, jak poslušně olizuje její mokrou, lesklou pipinku, jak se jeho jazyk snaží dostat do každé záhyby, jak lapá po dechu, když mu Eva přidržuje hlavu pevněji, až se téměř dusí. „Dobře,“* slyší její hlas, plný uspokojení. „Ale pořád to není dost. Nikdy to není dost, Jardo.“

Jarda otevře oči. Jeho dech je rychlý, mělký. Cítí, jak se mu v krku tvoří knedlík, jak se mu do očí tlačí slzy. Ale nepláče. Neodvažuje se. Ví, že by to bylo další selhání. Místo toho se snaží soustředit na bolest, na tlak klece, na pocit kolíku v zadku. Na to, že je její. Úplně její. A že nemá jinou volbu, než čekat. Poslouchat. Trpět.

Na mobilu znovu zazvoní zpráva. Jarda se podívá. Tentokrát je to audiozáznam. Stiskne zuby, když uslyší Evin hlas, jak šeptá něco Lenče. „Myslíš, že už je dost zlomený?“* Lenka se směje, její smích je světlý, téměř dětský, ale pod ním je něco temnějšího. „Ještě ne. Ale brzy bude.“ Eva souhlasí. „A až se vrátíme, uděláme z něj něco… zvláštního. Něco, co si bude pamatovat navždy.“

Jarda zavře oči. Jeho tělo hoří hanbou, touhou, bolestí. Ví, že ho čeká něco horšího. Něco, co ho zlomí úplně. Ale nemůže dělat nic jiného, než čekat. Poslouchat. Trpět. Doufat, že až se vrátí, bude dost zlomený. Dost poslušný. Dost jejich.

A až se vrátí, bude. Protože nemá jinou volbu. Je jejich. Úplně jejich. A to je jediná pravda, která mu zbývá.