Věci k vrácení

Dva roky. Osm měsíců. Jedenáct dní.

Tak dlouho jsme byli spolu. A tři měsíce od rozchodu jsem stále počítal.

Její věci ležely v igelitce na zadním sedadle. Mikina, kterou nechala u mě tu poslední noc. Kniha, kterou nikdy nedočetla. Náušnici, kterou jsem našel za postelí týden po tom, co odešla.

Mohl jsem jí to poslat poštou. Mohl jsem to hodit do popelnice. Mohl jsem to nechat ležet v šuplíku.

Místo toho jsem jí napsal.

„Jsi v práci?"

Tři slova. Minutu jsem zíral na displej, než jsem zmáčkl odeslat.

„Ano. Do pěti."

Odpověděla.

„Zastavím se. Mám ti vrátit pár věcí."

„Ok."

Jedno písmeno. Žádný emoji. Žádné „těším se" ani „radši ne". Jen Ok.

Typická ona.

Zastavil jsem před kanceláří. Motor běžel, Tomáš a Kuba zůstali sedět v autě.

„Počkejte tady. Za chvíli jsem zpátky."

„Co tam máš?" Tomáš se naklonil dopředu.

„Nic."

Vystoupil jsem dřív, než stačil položit další otázku.

Stará budova. Vysoké dveře s mosaznou klikou. Zaklepal jsem.

„Dále."

Její hlas. I přes dveře jsem ho poznal.

Otevřel jsem.

Místnost byla větší, než jsem čekal. Vysoké stropy se štukem, velká okna, světlo padající šikmo přes parkety. A na konci masivní dřevěný stůl.

Za ním seděla ona.

Zvedla hlavu od papírů. Naše oči se setkaly přes celou tu vzdálenost.

Měla na sobě černou halenku. Rozepnutou. Ne úplně, ale dost na to, abych viděl začátek klíční kosti, stín mezi...

Přestaň.

Černá úzká sukně nad kolena. Nohy překřížené pod stolem. Vlasy stažené dozadu, pár pramenů volně padajících kolem tváře.

Vypadala jako někdo jiný. Dospělejší. Profesionálnější.

A přesto naprosto stejná.

„Ahoj," řekla. Hlas neutrální. Opatrný.

„Ahoj."

Stál jsem ve dveřích. Igelitka v ruce. Srdce někde v krku.

Tři měsíce jsem si říkal, že jsem ji překonal. Tři měsíce jsem věřil vlastní lži.

Stačila jedna vteřina pohledu, aby se všechno zhroutilo.

Vešel jsem dovnitř. Dveře se za mnou zavřely s tichým cvaknutím.

Vstala od stolu. Sukně se jí posunula o centimetr výš, když se narovnala. Obešla stůl a šla mi naproti. Podpatky jí tiše klapaly o parkety.

Zastavila se přede mnou. Příliš blízko na bývalou přítelkyni. Příliš daleko na to, co jsme bývali.

„Ahoj," řekla znovu. Tentokrát měkčeji.

„Ahoj."

Naklonila se ke mně. Přátelská pusa na tvář. Tak to dělají lidi, co spolu chodili a teď jsou „jen kamarádi".

Jenže její rty se zdržely o vteřinu déle. A já jsem cítil její parfém. Ten stejný, co nosila, když jsme byli spolu. Ten, co mi zůstával na polštáři.

Odtáhla se. Oči mi sklouzly k jejímu výstřihu. Jen na okamžik. Ona to viděla. Neuhnula pohledem.

Sakra.

„To jsou ty věci?" Ukázala na igelitku.

„Jo." Podal jsem jí ji. Prsty se nám dotkly. Ani jeden z nás ruku rychle nestáhl.

„Díky." Položila tašku na stůl, aniž by se podívala dovnitř. Aniž by jí záleželo, co tam je.

Protože o věci nikdy nešlo. Oba jsme to věděli.

„Jak se máš?" zeptal jsem se. Hlas mi zněl cize. Příliš normálně na to, co jsem cítil.

„Dobře." Opřela se o hranu stolu. Ruce za sebou, hrudník lehce vypnutý dopředu. „Práce, škola. Nic moc vzrušujícího."

Vzrušujícího.

To slovo mi projelo páteří.

„A ty?" zeptala se.

„Taky dobře."

Ticho.

Díval jsem se na ni. Na způsob, jakým seděla na tom stole. Na rozepnutou halenku. Na její oči, které říkaly něco úplně jiného než její ústa.

Dva roky. Znali jsme těla jeden druhého líp než kdokoliv jiný. Věděl jsem, kde se jí zrychlí dech. Věděla, jak mě dostat na kolena. V sexu to mezi námi fungovalo vždycky. I když všechno ostatní selhávalo.

Ona byla ta, co uměla být hodná holka na veřejnosti a úplně někdo jiný za zavřenýma dveřma. Co mě provokovala. Co dělala věci, o kterých jsem ani nevěděl, že je chci.

A teď seděla na stole svého šéfa a dívala se na mě tím pohledem.

Tím pohledem.

„Kde je tvůj šéf?" zeptal jsem se. Hlas o něco nižší.

„Odjel k nějakému klientovi."

„Kdy se vrátí?"

Pokrčila rameny. Pomalý, líný pohyb. „Nevím. Za hodinu? Za dvě?"

Nespouštěla ze mě oči.

„Takže jsi tady sama."

„Takže jsem tady sama."

Ticho zhoustlo. Slyšel jsem tikání hodin na zdi. Tlumený zvuk provozu za oknem. Vlastní tep v uších.

Viděl jsem to v jejích očích. To pozvání. Tu výzvu. Tu věc, kterou jsme nikdy nedokázali ovládnout. Ani když jsme byli spolu, ani když jsme se rozešli.

Skousla si spodní ret. Pomalu. Vědomě. Přesně tak, jak to dělávala, když chtěla, abych přestal přemýšlet a začal jednat.

Venku seděli Tomáš a Kuba v autě. Čekali. Za chvíli začnou psát, kde jsem.

Měl jsem odejít.

Jenže moje tělo mělo jiné plány. Díval jsem se na ni. Na tu rozepnutou halenku, na způsob, jakým seděla na stole svého šéfa. A cítil jsem, jak mi krev proudí směrem, kam by neměla.

Oči mi sklouzly ke dveřím. Odemknuté. Chodba za nimi. Občas se ozvaly kroky, tlumené hlasy, cvaknutí dveří někde v budově.

„Dají se zamknout?" zeptal jsem se.

Věděla přesně, proč se ptám. Viděl jsem to v jejích očích. Ten záblesk pobavení. Ten náznak dravosti.

„Ne."

„Není tu klíč?"

„Není."

Neklopila oči. Sledovala mě. Sledovala, jak ta informace dopadá. Jak zpracovávám, co to znamená.

Otevřené dveře. Chodba. Lidi, co můžou kdykoliv projít. Její šéf, co se může vrátit.

„Takže..." začal jsem.

„Takže," přerušila mě. Hlas tichý, ale pevný. „Buď mě chceš dost na to, abys to riskoval. Nebo ne."

Vstala ze stolu. Udělala krok ke mně. Podpatky na parketách.

„Máš na to?"

Ta otázka visela ve vzduchu. Výzva. Provokace. Test.

Díval jsem se na ni. Na její rty. Na ten sebejistý úsměv. Na to, jak jí halenka odhalovala víc s každým nádechem.

Za dveřmi se ozvaly kroky. Někdo procházel chodbou. Oba jsme ztuhli. Kroky se vzdálily.

A já jsem cítil, jak se mi všechno v těle napíná.

Ne strach. Vzrušení.

Ta představa. Že by sem mohl kdokoliv vejít. Že by nás viděli. Že děláme něco, co bychom neměli, v místě, kde bychom neměli, s člověkem, se kterým už nejsme.

Tvrdl jsem tak rychle, že to skoro bolelo. Krev mi bušila v uších. V kalhotách. Všude.

Ona sklonila pohled. Na moje kalhoty. Na to, co už nešlo skrýt.

Její úsměv se prohloubil.

„Vidím, že odpověď znám," řekla tiše.

Udělala další krok. Teď byla tak blízko. Její teplo. Viděl jsem, jak se jí zvedá hrudník s každým nádechem.

„Dveře zůstanou otevřené," zašeptala. „Šéf se může kdykoliv vrátit. Kdokoliv může vejít."

Její prsty přejely po mé hrudi. Lehce. Sotva dotyk přes košili.

„A ty jsi tvrdý jak kámen."

Polkl jsem. Nedokázal jsem promluvit.

Její ruka sklouzla níž. Přes břicho. Zastavila se těsně nad opaskem.

„Tak co uděláš?" zašeptala. Rty centimetry od mých. „Odejdeš? Nebo zůstaneš a riskneme to?"

Za dveřmi se znovu ozvaly kroky. Bližší tentokrát.

Ani jeden z nás se nepohnul.

Kroky prošly kolem. Vzdálily se.

A já jsem udělal rozhodnutí.

Přestal jsem přemýšlet.

Moje ruce jí sevřely tváře. Přitáhl jsem si ji k sobě a políbil ji.

Ne jemně. Ne opatrně. Políbil jsem ji tak, jak jsem ji líbal předtím. Když jsme byli spolu, když mi patřila, když jsem věděl přesně, co s ní udělám.

Zasténala mi do úst. Její ruce vystřelily k mému opasku.

Prsty jí pracovaly rychle, zručně, jako by to dělala pořád. Protože to dělala pořád. Znala každou přezku, každý knoflík. Cinknutí spony. Zip dolů.

A pak její ruka uvnitř.

Sevřela mě. Pevně. Vytáhla mě ven.

Uniklo mi syčení mezi zuby. Byla to její ruka. Ta ruka, kterou jsem znal tak dobře, která věděla přesně, jak pevně, jak rychle, co mě přivede na hranici a co mě z ní stáhne zpět.

Začala mě honit. Přímo tam, uprostřed kanceláře, s otevřenými dveřmi na chodbu.

Bylo to šílené. Bylo to jako z filmu. Bylo to přesně ona.

Moje ruce sjely na její boky. Sevřely okraj sukně. Táhl jsem ji nahoru. Ona mi pomáhala, kroutila boky, až se látka vyhrnula nad její zadek.

Černé silonky. Ten pohled mě málem dorazil.

Prsty jsem zajel za gumu. Stahoval jsem je dolů. Přes její boky, přes stehna, přes kolena. Ona vykročila z nich, aniž by pustila můj penis. Aniž by přestala s tím pomalým, trýznivým rytmem.

Kalhotky. Černé. Krajkové. Viděl jsem skrz ně tmavou skvrnu vlhkosti.

Kurva.

Přejel jsem prsty přes látku. Přes ten mokrý flíček. Cítil jsem její teplo skrz krajku. Slyšel jsem, jak jí unikl tichý vzdech.

„Počkej," zašeptala. Ale nepustila mě. Její ruka se na mně ještě sevřela.

Nepočkal jsem.

Odhrnul jsem kalhotky stranou. Naslinil si prsty. Chtěl jsem ji připravit. Chtěl jsem mít jistotu, že bude hezky mokrá, než...

Dotkl jsem se jí.

A zastavil se.

Nebyla mokrá.

Byla promáčená.

Moje prsty klouzaly po ní bez jakéhokoliv odporu. Horká. Vlhká. Její tělo už dávno řeklo ano. Ještě předtím, než jsem vešel do té kanceláře. Možná v momentě, kdy jsem napsal tu zprávu. Možná ještě dřív.

„To všechno je..." Nedokončil jsem.

„Kvůli tobě," doplnila šeptem. „Pořád kvůli tobě."

Zaúpěla, když jsem jí přejel přes poštěváček. Její ruka na mně sebou trhla. Na okamžik ztratila rytmus.

Kroužil jsem. Pomalu. Dva prsty kolem toho tvrdého bodu. Díval jsem se, jak se jí mění výraz. Jak přivírá oči, jak se jí pootevírají rty, jak se celé její tělo naklání do mého doteku.

Za dveřmi se ozvaly hlasy. Tlumené. Dva lidé procházející chodbou.

Ona mi stiskla rameno. Oči rozšířené. Ale neřekla přestaň. Neodtáhla se.

Hlasy se vzdálily.

Její tělo se uvolnilo. A její ruka na mně se rozjela znovu. Rychleji tentokrát, zoufaleji.

„Přestaň mě trápit," zasténala. „Chci tě v sobě. Teď."

Pustil jsem ji. Na vteřinu.

Jedním pohybem jsem shrnul papíry a šanony na kraji stolu. Spadly na zem s tupým žuchnutím. Ani jeden z nás se nepodíval.

Chytil jsem ji za boky. Otočil ji. Zády ke mně.

Ona pochopila okamžitě.

Naklonila se dopředu. Položila si dlaně na desku stolu. A pomalu, provokativně pomalu, se prohnula v zádech.

Sukni měla stále vyhrnutou. Kalhotky odhrnuté stranou. A její zadek, ten zadek, který jsem znal tak dobře, který jsem držel v rukou tolikrát předtím, teď směřoval přímo ke mně.

Kurva.

Chytil jsem okraj jejích kalhotek. Stáhl jsem je dolů. Přes stehna, přes kolena, přes kotníky v těch černých lodičkách. Vykročila z nich. Roztáhla nohy.

Byla menší než já. Vždycky byla. Ale v těch podpatkách, v těch zatraceně vysokých podpatkách, byla přesně tam, kde jsem ji potřeboval.

Přesně ve výšce.

Přistoupil jsem k ní. Cítil jsem teplo jejího těla. Viděl jsem, jak se leskne mezi stehny. Jak moc mě chce, jak moc na mě čekala.

Vzal jsem ho do ruky. Přiložil jsem se k ní. Žalud se dotkl její kundičky.

Oba jsme zadrželi dech.

Za otevřenými dveřmi ticho. Nikde nikdo. Jen my dva.

Zatlačil jsem.

Byla tak mokrá, že jsem klouzal dovnitř bez odporu. Hladce. Pomalu. Centimetr po centimetru. Cítil jsem, jak se kolem mě svírá. To horké, vlhké sevření, které jsem znal a které mi tak moc chybělo.

Zaúpěla. Tiše. Zahryzla si do vlastního zápěstí, aby nevykřikla.

Nezastavil jsem se, dokud jsem nebyl celý v ní. Až po kořen. Moje boky přitisknuté k jejímu zadku. Moje ruce sevřené kolem jejích boků.

Chvíli jsem se nehýbal.

Jen jsem tam byl. V ní. Cítil jsem, jak se její tělo přizpůsobuje. Jak sebou lehce škubá. Jak se její záda zvedají se zrychleným dechem.

„Bože," zašeptala. Hlas napjatý. Zlomený. „Bože, jak mi to chybělo."

Přejel jsem dlaní po její páteři. Po té křivce, kterou jsem znal nazpaměť. Cítil jsem, jak se pod mým dotekem chvěje.

„Mně taky," řekl jsem tiše.

Pak jsem se začal hýbat.

Začal jsem pomalu. Ven a dovnitř. Plynule. Chtěl jsem si to vychutnat. Být zase v ní, cítit ji kolem sebe, dívat se, jak se pode mnou prohýbá.

Jenže ona nechtěla pomalu.

Její boky se začaly hýbat proti mně. Narážela na mě. Rychleji. Zoufaleji.

„Víc," zasténala do stolu. „Prosím..."

Přestal jsem se držet zpátky.

Sevřel jsem ji za boky. Přitáhl si ji k sobě. A začal přirážet. Tvrdě, rychle, tak jak to měla ráda, tak jak to chtěla vždycky.

Zvuk našich těl v tiché kanceláři. Mokrý, rytmický, obscénní. Její tlumené steny. Můj zrychlený dech.

A pak to přišlo.

Její tělo se napjalo. Záda se prohnula. Cítil jsem, jak se kolem mě sevřela. Ta pulzující vlna, která jí procházela tělem.

Zahryzla se do vlastní ruky, aby nevykřikla.

Udělala se. Téměř okamžitě. Jako by na to čekala celé ty tři měsíce.

Ale já nepřestal.

Pokračoval jsem. Pomaleji teď, ale nepřestával. Nechával ji doznívat a zároveň ji znovu roztáčel.

Její ruka sklouzla pod její tělo. Mezi stůl a její klín. Věděl jsem přesně, co dělá. Viděl jsem, jak se její rameno pohybuje, jak si hladí poštěváček, jak honí sama sebe, zatímco jsem v ní.

Chtěla další. Přes něj tentokrát.

Kurva.

Začínalo to být nebezpečné. Cítil jsem, jak se ve mně všechno staví. Jak mi to pulzuje u kořene. Jak se blížím k hranici.

Vydrž. Ještě chvíli. Vydrž pro ni.

Zpomalil jsem. Snažil jsem se ovládnout. Myslet na něco jiného. Na papíry na podlaze, na otevřené dveře, na cokoliv.

Nešlo to.

Její prsty na sobě zrychlily. Její dech se změnil. Kratší, vyšší, zoufaleji. A ona, ona mě začala svírat. Stahovat. S každým jejím pohybem, s každým přiblížením k jejímu orgasmu, mi ho stahovala víc a víc.

„Já..." Hlas mi selhal. „Já nevydržím..."

„Tak to pusť" zasténala. „Pojď se mnou... pojď..."

Ztratil jsem to.

Přirazil jsem naposledy. Hluboko. Až na doraz. A všechno se ze mě uvolnilo. Vlna za vlnou, horké pulzování, zatímco jsem ji plnil.

A v tu samou chvíli to přišlo i jí.

Cítil jsem to. Cítil jsem, jak se kolem mě svírá v rytmických stazích. Jak její orgasmus pulzuje kolem mého. Jak se naše těla synchronizují v tom nejprimárnějším rytmu.

Sténala. Já sténal. Bylo mi jedno, jestli nás někdo slyší.

Pak ticho.

Položil jsem se na ni. Hrudník na její záda. Pořád v ní. Pořád propojení.

Nechal jsem to doznít.

Její tělo se pode mnou lehce chvělo. Cítil jsem, jak v ní ještě občas něco slabě pulzne. Jak její dech pomalu zpomaluje. Jak se její svaly uvolňují.

Čelo jsem měl položené mezi jejími lopatkami. Cítil jsem její teplo přes tenkou látku halenky. Její vůni. Její pot smíchaný s parfémem.

Nikdo z nás nemluvil.

Jen jsme tam byli. Na stole jejího šéfa. S odemknutými dveřmi. Propletení. Mokří. Dýchající.

Leželi jsme tak možná minutu. Možná dvě.

Pak se pode mnou pohnula.

„Musíš jít," řekla tiše. Věcně.

Měla pravdu.

Vysunul jsem se z ní. Pomalu. Nerad. Cítil jsem, jak ze mě vytéká zbytek toho, co jsme právě udělali. Jak se mezi námi přetrhává to poslední spojení.

Podala mi kapesníky. Odkud je vzala, nevím. Vždycky byla připravená na všechno.

Utřeli jsme se. Mlčky. Ona si stáhla sukni. Oblékla si kalhotky, silonky. Upravila si halenku. Prsty projela vlasy.

Díval jsem se, jak se mění. Jak se z té ženy, která přede mnou sténala ještě před dvěma minutami, stává zase ona. Ta profesionální. Ta nedostupná. Ta, se kterou už nejsem.

Zapnul jsem si kalhoty. Opasek.

Naše oči se setkaly.

A já jsem v těch jejích viděl zeď. Tu samou zeď, která tam byla poslední měsíce našeho vztahu. Tu, kterou jsem nikdy nedokázal prolomit.

„Tak," řekla. Hlas neutrální. Jako by se nic nestalo. „Bylo fajn tě vidět."

Bylo fajn tě vidět.

Jako bychom se potkali na ulici. Jako bychom si dali kafe. Jako by před chvílí neměla orgasmus na stole svého šéfa.

Polkl jsem.

„Jo," řekl jsem. „Taky."

Telefon mi zavibroval v kapse. Tomáš. Třetí zmeškaný hovor.

„Musím jít."

„Já vím."

Přistoupil jsem k ní. Naposledy. Dal jsem jí pusu. Na rty. Krátkou. Na rozloučenou.

Chutnala pořád stejně.

„Měj se," řekla.

„Ty taky."

A šel jsem.

Vyběhl jsem ze schodů. Slunce mě udeřilo do očí. Auto stálo tam, kde jsem ho nechal. Tomáš za volantem, Kuba vzadu. Motor běžel.

Dosedl jsem na sedadlo spolujezdce.

„No ty vole," Tomáš se na mě díval. „Cos tam dělal tak dlouho?"

„Nic. Vracel jsem věci."

Kuba se naklonil dopředu mezi sedadla. „Jaký věci? Komu?"

Neodpověděl jsem.

Tomáš se podíval směrem ke kanceláři. Oči se mu rozšířily.

„To je kdo?"

Otočil jsem hlavu.

Ona stála v okně. Opřená o parapet. Vlasy lehce rozcuchané, ale to by si nikdo nevšiml. Jen já.

Dívala se na mě. Ten výraz, spokojený, trochu smutný, jsem znal tak dobře. Viděl jsem ho tolikrát předtím. Po ránech, kdy jsme zůstali v posteli až do oběda. Po nocích, kdy jsme usnuli propletení.

Zvedla ruku. Lehce mávla. Pomalu. Jako by se loučila.

Ale já věděl, co to znamená doopravdy.

Sbohem.

Ne „nashle". Ne „uvidíme se". Sbohem.

Tohle byl rozchod, který jsme si nikdy nedali. Tohle byla tečka za větou, která nikdy neměla konec.

„Ty vole," vydechl Kuba. „Ta je fakt hustá. To je tvoje přítelkyně?"

Díval jsem se na ni. Na tu ženskou v okně, která mi právě řekla sbohem způsobem, jakým to uměla jen ona.

„Jo," řekl jsem. „To je moje přítelkyně."

Tomáš se rozjel. Ona zmizela ze zrcátka.

A já jsem věděl, že jsem právě zalhal.

Konec