Ztráta barev V lidech

Kdysi jsem lidem věřil přirozeně. Ne proto, že by si to zasloužili, ale proto, že jsem byl dítě a svět byl jednoduchý. Důvěra byla samozřejmost, ne otázka.

S časem se ale začala pomalu měnit. Nenápadně, krok za krokem. Přesto jsem se snažil zůstat stejný — pomáhat, když to šlo, být tu pro ostatní. Nečekal jsem odměnu, jen pocit, že to má smysl.

Ne všechno se ale vrátilo tak, jak jsem si představoval. Některé věci zmizely, jiné zůstaly nevyslovené. Lidé, kteří byli blízko, se postupně vzdálili a slova, která nebyla pravdivá, si našla cestu dál. A i když jsem se snažil dělat, co jsem považoval za správné, postupně jsem přestal být pro ostatní tím, kým jsem býval.

Rok od roku je kolem mě méně lidí. A méně lidí zná mě. Dřív bych se nad tím trápil, dnes už to beru klidněji. V životě se člověk učí přijímat i věci, které si nevybral.

Dnes mám jednoho přítele. Vídaného méně často, ale o to opravdovějšího. A i když je ticho někdy dlouhé, vím, že tam pořád je. A to stačí. Některé věci nemusí být hlasité, aby měly hodnotu.