Zavřeš oči?

S Filipem jsme spolu bydleli už skoro rok. Znali jsme se od střední, pak jsme se na chvíli ztratili z očí, ale když jsem hledal někoho na spolubydlení v Letňanech – panelák 3+kk, každý svůj pokoj, společná kuchyně a obývák – tak mi napsal, že hledá taky. Bylo to jasný: oba furt makáme v IT, oba dálkově doděláváme VŠ, oba jsme v pohodě a víme, jak fungovat spolu bez velkýho dramatu. Platíme nájem půl na půl, vaříme si střídavě, občas si dáme pivo a kecáme o všem možným. Žádný hádky, žádný bordel.
Filip má kolem sebe mraky ženských (v jeho firmě je dost holek), takže mu celkem závidím. Věděl jsem, že ho spíš táhne k klukům – řekl mi to někdy na začátku, tak nějak mimochodem, bez velkýho divadla. Naopak mi občas hodil dobrou radu, když jsem řešil nějakou holku – co napsat, jak se chovat, co nefunguje. Byl v tom dobrý, upřímný, bez keců.
Ale poslední měsíce jsem byl na suchu. Fakt dlouho. Tinder nefungoval, rande selhávala, v práci nic, doma nic. Byl jsem furt nadrženej, ale nějak mi to s nima nešlo.

A pak jednou v červnu 2019 mě vytáhl na nějakou akci s lidma z jeho práce. Bylo to něco jako letní grilovačka + pivko na zahradě jedný z jejich poboček (ne mega párty, jen tak cca 50 lidí, pivo, klobásy, hudba z repráku). Řekl: „Pojď, bude tam sranda, žádný stres, poznáš někoho novýho.“ Neměl jsem jiný plán, tak jsem šel.
Bylo teplo, vonělo grilovaný maso, lidi se bavili. Já jsem pil pivo a cítil se trochu mimo – většina z nich se znala z práce, já byl ten „Filipův spolubydlící“. Ale bylo to v pohodě. Filip mě furt tahal mezi lidi, představoval mě, říkal „to je Tomáš, můj kámoš, ten, co furt řeší ty debilní bugy“. Smáli jsme se, pořád byla příležitost si dát panáka.
Zakecal jsem se s jednou kočkou z jejich marketingu – Andrea. Nádherná, hezký úsměv, milý pohled a tělo bohyně. Byla sympatická, smála se mým vtipům, dotkla se mi ramene, když říkala něco vtipnýho. Vyměnili jsme si kontakty, slíbila, že „napiš mi, jo?“. Ale kolem jedný hodiny ráno byl konec – Andrea odjela domů, já jsem stál s pivem v ruce, trochu zklamanej, ale furt nalitej a děsně nadrženej.
Ostatní na tom byli podobně – aspoň co se nalitosti týkalo. S Filipem jsme si zavolali taxi. Cestou jsme se smáli nějakýmu debilnímu vtipu z večera, ale já jsem furt myslel na Andreu a na to, co bych s ní všechno dělal.

Doma jsme byli kolem půl druhý – sundali jsme boty, bundy, zůstali jsme v šortkách a tričkách. Filip šel rovnou do kuchyně, otevřel skříňku, vytáhl zbytek whiskey. Nalil nám dvě sklenky, přidal led, podal mi jednu. „Na spaní, jo?“ Sedli jsme na gauč, nohy nahoru na stolek, zapnuli jsme TV – ani nevím, co tam dávali.
Já jsem začal zase básnit o Andree – jak byla dobrá, jak jsem měl šanci a zase to pokazil. Filip mě zastavil: „Musíš míň kecat a víc jednat, kámo. Neboj, já ti trochu vyžehlím cestu k ní.“ Dopili jsme se a hned nalili do druhý nohy.
„Ty vole, ale já bych šukal teď. Jsem nadrženej, že bych vojel kohokoliv.“ Filip se na mě podíval, usmál se – „tak schválně, srabe“. Položil jsem mu ruku na stehno. „Když bych zavřel oči, tak i tebe.“ Hodil jsem do sebe dalšího panáka. Svět se mi točil před očima, jediný pevný bod byla ruka na Filipově stehně a jeho zvláštní pohled a úsměv.

On se posunul blíž, ruka mi zůstala na stehně, pak pomalu šla výš. „Tak co?“ zašeptal mi do ucha. „Zavřeš oči?“

Chvíli jsem uvažoval – co tím myslí, jestli to myslí vážně, jestli to myslím já vážně. Ale alkohol a ta děsná nadrženost rozhodly za mě.
Cítil jsem, jak mi přejel po stehně – od kolena pomalu nahoru, prsty lehce drápaly kůži. Když došel k rozkroku, přitiskl svou dlaň na mé péro – stál mi jak skála, napínal látku, takže to musel vidět i přes šortky. Stiskl, pomalu přejel nahoru dolů přes látku, až mi to vyrazilo dech. Pak najednou chytil lem šortek i trenýrek, ja se přizvedl a on mi je stáhl jedním rychlým tahem. Péro vyskočilo ven na vzduch – vzduch v místnosti mě polechtal na špičce, ale hned nato jeho teplá ruka.
Vzal ho do dlaně – pevně, ale ne moc, palec přejel po žaludu, opatrně, zkoumavě. Pomalu mě honil – nahoru dolů, pomalu, ale rozhodně. Každý pohyb mi skoro vyrážel dech, kůže na péru byla jako na elektrickém křesle – každý tah byl desetkrát silnější než normálně, každý nerv vřiskal rozkoší.

Pak se naklonil – cítil jsem na žaludu nejdřív jeho horký dech, pak hned rty. Otevřel pusu a vzal ho do pusy – ne opatrně, ne pomalu, žádné ochutnávání, pusinkování, olizování. Prostě mi jeho rty sjely po péru, hluboko, rychle, skoro až dolů ke kořeni. Pak ho vytáhl skoro ven, nadechl se a zase to samé. Sál mě, jazykem tlačil na spodní stranu, jednou rukou mi lehce mačkal kulky – každé mačkání mi šlo přímo do míchy, nohy se mi třásly, prsty na nohách se mi kroutily.
Položil jsem mu ruku na hlavu – prsty do vlasů, lehce tlačil, ale ne moc, jen abych cítil rytmus. Pootevřel jsem oči – díval jsem se dolů. Jeho rty kolem mě, tváře propadlé, oči zavřené, vlasy v mé ruce. Viděl jsem, že mě má až v krku, hrdlo se mu stahovalo. Bylo to zvláštně divný – vidět chlapa, jak mě kouří, jak ho má tak hluboko, snad až v krku, jak se mu hrdlo stahuje kolem mě. Ale zároveň to bylo skvělý. Teplo, vlhkost, tlak, jazyk, který věděl přesně, co dělat. Žádný váhání – prostě mě kouřil jako profík, hluboce, s rukou na koulích.
Za minutu dvě jsem se udělal – vystříkl jsem mu do pusy, bylo to tak rychlé a intenzivní, srdce mi bušilo, v uších mi zalehlo. Filip to klidně spolkl, vysál, olízl špičku, pak se zvedl a usmál se: „Tos byl fakt nadrženej, že to šlo tak rychle.“ Sklonil znovu hlavu, jazykem mi lehce olízl kořen a zašilhal zblízka na péro. „No, to je pěknej macek. Divím se, že jsem to dal.“ Pak zaostřil na mě, díval se mi do očí, já se pomalu uklidňoval a pohled jsem mu vracel. Hlavou mi vířily myšlenky jedna vedle druhé – kouřil mě kluk, vystříkl jsem se Filipovi do pusy, bylo to skvělý, chci to, chci víc, chci pokračovat!
„Chceš… můžu tě taky… chci to zkusit taky…“ vydoloval jsem nakonec ze sebe.
„Zkus, ale v klidu, jo. Do ničeho se nenuť, napoprvé si nemá cenu hrát na porno,“ postavil se, stáhl si také kalhoty a začal si pomalu honit. Já pořád seděl a tak mi jeho péro rostlo přímo před očima.

Chtěl jsem to udělat stejně, jako před chvíli Filip – vypadalo to tak jednoduše – prostě otevřít pusu a najednou je celý uvnitř. Když jsem byl asi v půlce, drhnul mi jeho žalud o mandle a musel jsem ho rychle vyndat. Malinko jsem se zakuckal. „Pomalu, nespěchej,“ řekl klidně Filip, a když jsem se uklidnil, nastavil mi ho zase ke rtům. „Otevři pusu, zavři oči, dýchej nosem a nepřemýšlej o tom, co děláš,“ cítil jsem, že mi ho pomalu strčil do pusy, jen kousek a zase ho vyndal. Začal mi pomalu do pusy jakoby přirážet. „Teď začni sát,“ řekl po chvíli. Přitiskl jsem na něj rty a začal sát. Pořád malinko přirážel, cítil jsem na rtech své sliny a na jazyku jeho chuť – takovou zvláštní, vůbec ne nepříjemnou.
Najednou se odtáhl, péro mi vyjelo z pusy a já naprázdno zamlaskal – ještě jsem cítil jeho chuť na jazyku, sliny a ten lehce slaný zbytek.
„Co zkusit víc?“ zeptal se tiše, ale s tím tónem, ve kterém už nebylo škádlení. Nejdřív jsem nechápal, ale za dvě vteřiny mi to došlo jako blesk. Srdce mi bouchalo až v krku. Mám to zkusit? Mám se nechat šukat? Nastavím Filipovi? Dělat to s klukem?

Nerozhodoval jsem se dlouho. Stáhl jsem si rychle triko přes hlavu – úplná nahota před Filipem mě teď hrozně vzrušovala. Klekl jsem si na gauč, kolena zabořil do sedáku, rukama jsem se opřel o opěradlo. Zadek jsem nastavil – prohnul jsem se v bedrech, nohy dal dál od sebe, půlky jsem lehce roztáhl sám. Byl jsem nastavenej jako holka, co čeká na péro zezadu. Zmatek v hlavě – „kurva, co to dělám, nechám se mrdat do zadku“ – umlčovalo vzrušení. Šok z toho, k čemu se schyluje, překřičela má nadrženost. Klečel jsem a čekal – srdce bušilo, dech rychlý a vzrušený, péro jsem měl skoro tvrdý.
Filip se za mnou zvedl. Sáhl do šuplíku pod stolem - ani jsem nevěděl, že tam má gel. Cvaknutí tuby, pak ten chladný, kluzký zvuk, když si nanesl na prsty. Přejel mi po půlkách – dlaň teplá, gel studený, ten kontrast mě roztřásl až do konečků prstů. Roztáhl mě lehce, pak přiložil ukazováček na dirku. Jen kolem, kroužil, tlačil lehce, ale ne dovnitř. Cítil jsem, jak se mi svaly stahujou reflexně, jak se bráním, ale zároveň chci, aby pokračoval.
„Dýchej,“ zašeptal, hlas klidný, ale pevný. „Bude se ti to líbit, neboj.“
Strčil prst dovnitř – jen po první kloub, pomalu. Pálení, tlak, divný pocit plnosti. Ztuhl jsem, dech se mi zadrhl. On nechal prst nehybně, jen lehce otočil. Péro mi pořád viselo – ne úplně tvrdé, ale vůbec ne měkké. Táhla se z něj dlouhá kapka průsvitné šťávy.
Přidal druhý prst – pomalu, opatrně, roztahoval mě. Každý pohyb byl jako vlna – pálení přešlo v teplo, teplo v plnost, plnost v něco, co mě nutí zvedat boky dozadu. On to cítil, protože řekl: „Jo… takhle… hezky se nastavuješ.“ Pomalu přirážel prsty, gel klouzal, všechno bylo mokré, teplé, citlivé. Kňučel jsem tiše, péro mi tvrdnul ještě víc, nohy se mi třásly.
Pak vytáhl prsty. Cítil jsem prázdnotu – divnou, až skoro nepříjemnou. Ale hned nato jeho péro – horké a tvrdé, špička se dotkla dirky. Nezajel dovnitř, jen mě pevně chytil za půlky, zmáčkl je a pérem jezdil mezi nimi – nahoru dolů, pomalu, kluzce. Každý průjezd mi přejížděl přes dirku, žalud lehce tlačil, ale jen naťukával, jen malinko zatlačil a hned ustoupil. Mačkal mi půlky, pevně a zároveň mazlivě.
Z divnýho pocitu se pomalu stal pocit příjemný – tiše jsem vzdychal, sám jsem zvedal zadek nahoru, nastavoval se víc, chtěl jsem mu ukázat, že už to chci – že už má pokračovat. Nadrženost rostla, péro mi tvrdlo, když jsem cítil to jeho mezi půlkama. Uklidňoval mě: „Pomalu… nespěcháme…“ Plácl mě lehce po zadku.

Najednou se odtáhl, péro mi vyjelo z mezi půlek. Otočil mě na záda, zvedl mi nohy, roztáhl je. Klekl si mezi ně, chytil si péro u kořene, vypadalo tak velké, přejel mi přes dirku, tentokrát silněji – a najednou zatlačil. Ne silně, ne rychle. Jen tak, aby zajel dovnitř.

První moment byl zvláštní – tlak, odpor svěrače, pak uvolnění a najednou žalud proklouzl dovnitř, pak centimetr po centimetru zajížděl hlouběji. Cítil jsem, jak mě roztáhuje – ne bolest, plnost, která se šíří od dirky až do břicha. Zadržel jsem dech, pak vydechl dlouze, kňučení mi vyšlo samo. On se zastavil – celý uvnitř, nechal mě si zvyknout. „Dýchej,“ zašeptal, hlas chraplavý. „Uvolni se… jo… takhle.“
Začal mě pomalu šukat – ven skoro úplně, pak zase dovnitř, dlouhé tahy, hezky pomalu. Každý pohyb mi do těla posílal vlny vzrušení. Péro mi stálo jako kolík, odkapávala mi z něj šťáva, visela v dlouhých nitkách na špičce a kapala na břicho. Neovládal jsem to – nemohl jsem a ani jsem nechtěl. Vzdychal jsem, kňučel, ale skoro jsem se nepoznával. Měl jsem najednou nějaký vyšší hlas, kňučel jsem a vzdychal. „To je super... ááááá.“ Skoro jsem se nepoznával – ležím tu na zádech s roztaženýma nohama, jako nějaká ženská, vzdychám, užívám si, že mě Filip takhle nakládá, vzrušený jako nikdy v životě.
Najednou vevnitř narazil na nějaké místo – přesně tam, kde to nejvíc vzrušuje. Při každém příražení to vyvolalo úplnou vlnu extáze – jako když mi někdo zmáčkne knoflík a celé tělo se roztřese. Nohy se mi klepaly, prsty na nohách se kroutily, péro mi poskakovalo do Filipova rytmu.

Natáhl jsem se, chytil jednu jeho ruku – tu, co mi držela stehno – a položil si ji na krk. Nechápal jsem, kde se to ve mně vzalo, ale chtěl jsem to. Chtěl jsem cítit, jak mě někdo ovládá, jak mě šuká, jak mě drží. Filip to pochopil okamžitě – prsty se mi obtočily kolem krku, neškrtily, jen pevně držely, palec pod bradou, ostatní po stranách. Držel mě tak, že jsem cítil jeho kontrolu – a to mě dostalo úplně.
Díval se na mě – oči tmavý, zúžený, jako by mě chtěl tím pohledem spolknout. Zrychlil, přirážel tvrději, hlouběji. Slyšel jsem jeho hluboký dech, skoro vrčení, slyšel jsem plácání jeho stehen o mé roztažené půlky – mokré, rytmické, hlasité. A slyšel jsem sám sebe – své kňučení.
Zvedl jsem ruce nad hlavu, natáhl je, víc jsem se mu nastavil – celé tělo otevřené, nabídnuté. Pustil mi krk, pohladil po tváři a palcemi mi zajel do pusy. Cucal jsem ho, jako by to bylo něco jiného. Potom prst vytáhl a drsně mi přejel po hrudníku. Nahmatál bradavky – stiskl je, zatáhl, až to malinko zabolelo, ale ne nepříjemně. Ten bolestivý tah mi jel po celém těle, od bradavek do mozku a pak do péra. Kňučel jsem ještě hlasitěji, tělo se mi třáslo, zadek jsem zvedal proti každému jeho přírazu.
Když začal stříkat – cítil jsem to jasně – teplý, silný proud, pulz po pulzu, zaplavoval mě uvnitř. Horké vlny, které jsem cítil snad všude uvnitř sebe. A v tu chvíli jsem se udělal i já – bez pomoci, sám od sebe, jen z toho pocitu, jak mě uvnitř zaplavují jeho horké výstřiky. Sperma mi vystříklo na břicho, na hrudník, na gauč i vedle něj.

Filip přirážel ještě chvíli tvrdě, hluboko – každým nárazem jsem cítil, jak se mu tělo napíná, jak se mu dech láme, jak mi dovnitř stříká další a další horkou dávku. Bylo to jako pomalé, silné vlny – jeden, druhý, třetí… cítil jsem je přímo uvnitř, teplé, husté, rozlévající se hluboko v břiše. Sténul tiše, skoro vrčel, držel mě za stehna tak pevně, až to trochu bolelo – prsty se mi zarývaly do kůže, ale ta bolest se mísila s tou plností a bylo to dobrý, strašně dobrý.
Zůstal uvnitř ještě chvíli – jen tak, nehybně klečel nade mnou, ve mně, pomalu se uklidňoval. Cítil jsem jeho péro – už měkčí, ale pořád pevné a horké, pořád tam uvnitř. Dýchal zhluboka, hrudník se mu zvedal a klesal, kapky potu mu stékaly po krku. Já vlastně taky – dech se mi vracel do normálu, třes v nohách slábl, ale uvnitř byla pořád ta horká, vlhká plnost. Připadalo mi to spojení takové… intimní? Jaké jiné, když mám v zadku jeho péro a jeho sperma?
Pak ho pomalu vytáhl – cítil jsem, jak se uvolnil ten příjemný tlak, jak mi z dirky vyklouzl, a hned po tom teplá vlhkost, která mi začala stékat po půlkách. Nebyl to žádný velký proud, ale dost na to, abych to cítil – lepkavé, teplé, smíchané s gelem. Instinktivně jsem sevřel půlky pevně k sobě, jako bych to chtěl podržet uvnitř, nebo aspoň zpomalit, aby to nevyteklo hned všechno ven.

Filip se zvedl, opřel se o lokty, podíval se na mě – oči ještě tmavé, klidné, tváře rudé. „Počkej,“ řekl tiše, vstal z gauče. Došel do kuchyně, slyšel jsem šustění zásuvky. Vrátil se s balíčkem kuchyňských ubrousků – těch obyčejných, co máme vždycky na stole. Klekl si ke mně, podal mi několik.
Vzal jsem je, nacpal jsem si pár mezi půlky – chladný papír na horké, mokré kůži mě polechtal, ale hned to vsáklo tu vlhkost. Dalšíma jsem se utřel – po břiše, po péru, po vnitřní straně stehen. Filip si vzal taky pár, utřel si ruku, péro, pak lehce přejel po mém břiše, jako by mi pomáhal.
Pak se posadil na okraj gauče vedle mě, podíval se na mě: „Jsi v pohodě?“ Hlas měl unavený, ale klidný.
Přikývl jsem, usmál se (trochu trapně, trochu unaveně): „Jo… to bylo super. Fakt super.“
„Tak dobrý,“ řekl, lehce mě poplácal po stehně. „Spíš tady na gauči?“
„Jo… postel se mi zdá daleko,“ zamumlal jsem. Tělo mělo tak akorát síly na to, aby zůstalo ležet, nic víc.
Filip vstal, šel do svýho pokoje, vrátil se s dvěma dekama – jednu přehodil přes mě, druhou si vzal sám. „Tak jo, já taky tady,“ řekl, lehce se usmál.
Za chvíli jsem nevěděl o světě. Spal jsem jako zabitej – hlava těžká, tělo unavený.

Probudil jsem se pomalu, jako by mi někdo zapínal světlo po kouskách. Nejdřív hlava – tupá, těžká, jako když ti někdo nalil olovo do čela. Pak ústa – suchá, jako bych lízal písek. Pak tělo – záda bolela od gauče, nohy ztuhlé, a mezi půlkama… trochu víc citlivý, lehké pálení, pocit, že tam něco bylo a pořád to cítím.
Otevřel jsem oči. Ležím na gauči, přikrytý jen dekama, nahý. Nahý. Proč jsem nahý? Pak mi to došlo – pomalu, jako když se rozsvítí žárovka v prázdným pokoji. Vedle mě Filip – taky nahý, na zádech, dech pravidelný, ještě spal. A najednou se mi v hlavě spustil film včerejšího večera – grilovačka, Andrea, whiskey, ruka na stehně, pusa, prsty, péro mezi půlkama, pak dovnitř, kňučení, výstřiky…

Ty vole. My jsme spolu šukali. On mně šukal!

Srdce mi bouchlo tak silně, že jsem měl pocit, že to Filip uslyší. Ležel jsem nehybně, zíral do stropu, snažil jsem se to poskládat. Co to pro nás znamená? Co to znamená pro mě? Včera jsem se nechal šukat od kluka, kterýho znám od střední, se kterým bydlím, se kterým si vařím večeři a řeším bugy v kódu. A líbilo se mi to. Líbilo se mi to tak strašně, že jsem kňučel jako nějaká coura, prosil o víc, nastavoval se, cucal mu prst, nechal jsem si držet krk. A on to věděl. On to viděl. On to cítil.
Uvědomil jsem si, že mám vzadu pořád trochu citlivo – lehké pálení, pocit plnosti, který už není, ale připomíná, že tam něco bylo. Sevřel jsem půlky pevněji, jako bych to chtěl schovat před světem.
Filip se pohnul. Otevřel oči, podíval se na mě. Já jsem uhýbal pohledem – nejdřív na strop, pak na TV, pak na podlahu. Nechtěl jsem se na něj dívat. Nechtěl jsem se dívat ani na sebe. Nejradši bych byl teď sám, zmizel do svýho pokoje, zavřel dveře a předstíral, že se nic nestalo.
Ale on mluvil první. Hlas chraplavý, ospalý, ale klidný. „Hele… v pohodě?“
Přikývl jsem, ale neřekl nic. On pokračoval, jako by to bylo normální téma k snídani: „Včera jsme chlastali jak prase, pak se to zvrtlo. Je to jen úlet, kámo. Zapomeneme na to, žádný drama, žádný trapno. Stalo se a stalo. Nejsme první, nebudeme poslední.“
Mlčel jsem. Pak jsem to ze sebe dostal tiše, skoro zašeptal: „Líbilo se mi to.“
On se na mě podíval – ne překvapeně, spíš jako by to čekal. Usmál se lehce. „Mně taky. Fakt hodně. A víš co? Je to docela super, mít kluka, co není na kluky. Co se jen… nechá přemluvit.“ Lehce mě poplácal po stehně, pak se zvedl. „Jdu na kafe. Ty taky?“
Přikývl jsem. Vstal jsem pomalu – tělo ztuhlé, zadek citlivý. Rychle jsem na sebe hodil oblečení, které se válelo na zemi, a šel za ním do kuchyně. Udělal kafe, sedli jsme si ke stolu – žádný velký pohledy do očí, žádný trapný ticho. Jen normální kecy o práci, o víkendu, o tom, že dneska bude pršet.

Příští víkend jsem byl sám doma a nějak mi to nedalo. Šel jsem do Alberta, koupil stejnou flašku Johnnieho Walkera, co jsme pili minule. Když Filip přišel, viděl ji na stole, podíval se na mě a lehce se usmál: „Tak jo, dneska bez keců o Andree, co?“
Nalili jsme si, sedli na gauč, vypili jsme ji – ne rychle, ale ani ne pomalu, jako by nás dno láhve odstartovalo. Když byla flaška prázdná, svět se mi zase točil stejně jako předtím, ale tentokrát jsem věděl, co chci. Zavřel jsem oči sám – bez pobízení, bez čekání na jeho „tak co?“. Prostě jsem je zavřel a řekl: „Pojď.“
Přitom jsem furt chodil s holkama. Občas rande, občas sex – a byl to skvělý sex, normální, hezký. Ale s Filipem to bylo jiné. S holkama to bylo o tom, jak je vzrušit, dostat, udělat. S Filipem to bylo o tom, jak se nechat vzrušit, dostat, udělat. Ta poddanost, ta plnost, ten pocit „jsem jeho, je ve mně“ – to mi občas chybělo.
A tak to zůstalo. Bez velkých řečí, bez nálepek. Prostě jsme spolu bydleli, makali, pili whiskey a občas si pomáhali, když byl někdo nadrženej. A mně to stačilo.