Z L O.

S každým krokem slyším jak mi sníh křupe pod nohama a když zrychluji krok, ve sněhově břečce mi podkluzují podrážky cihlově oranžových pohorek.
Snažím se nefunět.

Potichu se nadechuji a vydechuji. Spíše se dusím, jak spěchám a chci zmizet. Jak chci dýchat a vlastně nedýchat. V hlavě mi svítí obrovský varovný vykřičník a myšlenky mi zalívá strach a panika. Do nosu mě štípe, z doutnajících komínů kouř, který se valí dolů ze zasněžených střech. Mráz mě štípe do očí a cítím pach blížící se sněhové vánice. Tuhle klidnou dobu bych milovala, kdyby za mnou nešel druhý pár bot. Boty, co neznám a znát nechci. Boty, co pokud neuteču, asi poznám proti svojí vůli.

Žaludek se mi houpe a obrací. Cítím, jak mi srdce bubnuje ve spáncích a s každým “Bum” se i kroky za mnou zrychlují. Na kůži mi pod notným nánosem oblečení tancuje naprostá hrůza okamžiku. Počítám si každých 10 vteřin, co pokračuju a žiju, jdu a dýchám. Musím dojít k prvnímu domu. Už vidím světla a stíny co vrhají domy. Kdyby ta zatracená vlaková zastávka nebyla takhle daleko…

Slyším za sebou zakřupat sníh pod tíhou jeho boty a taky odplivnutí. “Nechutný prase.” zašeptám si pro sebe a v kapse nahmatávám klíče, co mu v případe nouze zarazím do oka. Klíč od brány? Moc malinký. Klíč od vchodu? Moc retro a vůbec ne ostrý. Klíč od bytu? Co když ho zlomím…
Moje volba padá na klíčenku s hranou, o kterou se pravidelně říznu. Dost dlouhá i dost ostrá.

Vybavuju si věci, co už asi nestihnu. Popotahuji nosem a zrychluji krok, zatímco si jednou rukou držím poutko batohu a do očí se mi derou slzy. Kroky za mnou jsou potichu a já musím zmizet teď. Aspoň k prvnímu domu na dohled. Nikdy jsem nekřičela, snad umím dost křičet. Co když zamrznu a nebudu schopna vydat ani hlásku… Snad se mi to jenom zdá, třeba jde jinam.

Divadélko na pozadí mojí mysli, mi přehrává obrázek muže, který sedí ve vlaku a ulísně na mě kouká. Má trapně ulíznuté vlasy, snažící se zakrýt jeho plešatící kouty. Bundu co není v módě a odporný plátěný kalhoty. Úryvek muže, co vystupuje na poslední chvíli z vlaku a co se na něj bojím podívat. V uších mi zní znovu jeho kroky a se odmítám otočit. Jakoby tam nebyl a dokud ho neuvidím, tak neexistuje. Když si ho nebudu všímat, rozhodně mi neublíží.

Stačí mi přejít malinký sad zazimovaných jabloní a mostek přes řeku. Kousek, co mě dělí od první lampy a prvního domu. Stromy se v téhle tmě tváří jako pahýly, co mě zachytí a nepustí a lemují malou, vychozenou cestu. Opakuju si, že se není čeho bát a cítím jak sama sobě lžu a vůbec si to nevěřím. Nenávidím se za to, že jsem nejela na další zastávku. Nenávidím se za to, že jsem nejela taxíkem.

Slyším kroky, co už nejsou za mnou, ale pospíchají praskajícím sněhem nalevo ode mě. Mám chuť si sednou pod strom a rozplakat se. Schoulit se do klubka a zmizet. Zmrznout v čase a vzbudit se až s prvním táním. Chce se mi nepřátelským napětím zvracet. Vidím stín spěchající podél vody za stromy a zastavující se u mostku. Stín, co tam číhá a zatarasuje cestu.

Je mi hodně. Ježí se mi chlupy, jako kočce než sekne a celé moje tělo chytá varovné signály. Strach střídá hněv, ale taky úleva, že za mnou už nic není. Stín se rozhlíží a kouká směrem k domům.
S nádechem jdu. Teď nebo nikdy. Snad kdyby šlo to “nikdy”. Blížím se a stín roste a tvaruje se do podoby nechutného muže z vlaku. Mysl mi už neříká nic a do nosu mě stále pálí kouř a mráz mi štípe do tváří…