Deník Otrokyně - Víkend s Madam, část 2.

Vcházím do kuchyně, stále se třesoucí po tréninku. Kolena mě bolí, záda jsou ztuhlá, ale práce čeká.

Otevírám ledničku a prohlížím obsah.
Losos, jeden krásný filet, růžový a čerstvý. Zelenina, brokolice, mrkev, paprika. Brambory. Citron.
Začínám plánovat. Losos pro Madam. Grilovaná zelenina a bramborová kaše jako příloha.

Beru pánev, nalévám trochu oleje. Zapínám sporák. Nakrájím brambory na kostky, musím obě ruce držet pohromadě kvůli řetězu mezi zápěstími, takže krájení je pomalé, ale precizní.
Dávám brambory vařit.
Pak zeleninu, brokolici na růžičky, mrkev na plátky, papriku na proužky. Všechno krásně rovnoměrné.
Podpatky klikají o podlahu. Řetěz mezi kotníky cinkne při každém kroku. Rolničky někdy zacinkají, ale už je to nezměnitelné, rány na zadek stejně čekají.

Beru lososa. Osolím ho, pepřím, kapku citronové šťávy. Pokládám ho na pánev. Sssssss. Vůně se šíří kuchyní.
Otáčím ho po pár minutách, dokonale opečený, kůže křupavá.

Zeleninu dávám na druhou pánev, griluju ji do zlatova.
Brambory jsou měkké. Scedím je, přidávám máslo, trochu mléka, roztluču na krémovou kaši.
Všechno je hotové.

Beru velký bílý talíř, pro Madam. Pokládám na něj lososa, vedle bramborovou kaši, kolem zeleninu. Vypadá to jako z restaurace.
Pak berz svou misku, kovovou, ze které jím na podlaze, na dně misky mě vždy čeká nápis "Hodná holka" když dojím, vždycky mě to pohladí po duši.
Dávám do ní trochu zeleniny. Trochu kaše.

Jsem právě u pracovní desky, když slyším kroky za sebou. Madam. Vstupuje do kuchyně, v černých domácích šatech, vlasy volně spuštěné přes ramena.

"To vypadá výborně," říká a přichází blíž. Otáčím se k ní.

"Děkuju, Madam."

Její oči sklouznou po mé postavě v latexových šatech, zastaví se na zadku. A pak,. PLÁC
Rána dlaní přes šaty, přímo na levou půlku.

"Aah," unikne mi.

"To za všechny ty rolničky," usmívá se.

"Ano, Madam. Děkuju."

Přichází ještě blíž, až cítím její tělo za svými zády. Její ruce, obě najednou, se natahují kolem mě.

"Počkej," šeptá mi do ucha.

Prsty klouzají kolem mých prsou, šmátrají na místech, kde visí rolničky. Najde pravou svorku. Levou svorku. A pak, CVAK. CVAK.
Obě svorky jsou sundané najednou.
Proud krve se vrací do sevřených bradavek.
Bolest, žhavá a ostrá, se valí mým tělem.
"Aaaaahhhhh," zasténám, hlava mi padá dozadu na její rameno.
Tělo se svíjí, kolena povolují, ale Madam mě drží.

"Dobrá holka," šeptá a pohladí mě přes bradavky, tam kde byly svorky. "Už je nebudeš potřebovat na oběd."
Dech se mi třese.

"Děkuju... Madam... děkuju..."
Pohladí mě ještě jednou, pak ustoupí.

"Teď," říká a ukáže na talíře, "Nachystej mi jídlo ke stolu, sobě na místo"

"Ano, Madam."

Beru talíř a příbor pro Madam. Nesu je ke stolu.
Madam jde za mnou a usadí se.
Pokládám talíř, připravím příbor. "Momentík prosím, ještě Vám donesu pití".
Naleju Madam sklenici čerstvé vody, nesu jí opatrně rukami stále na krátko spoutanými, poté se vrátím pro svou misku, stavím jí na zem vedle jejích nohou.

"Ale, ale, počkej," říká Madam a zvedá ruku, než si kleknu. "Nejdřív si spočítáme, co tě čeká."

Srdce mi poskočí.

Madam si bere papír a pero ze stolku.
"Tak podívejme se, čubičko," říká a počítá na prstech. "Rolničky při prvním otáčení hlavy... jednou. To je pět ran. Pak při rychlé chůzi s vodou... jednou. Dalších pět, celkem deset. Pak při otírání podlahy pusou... minimálně čtyřikrát. Dvacet ran navíc, celkem třicet."

Polknu.

"Pak všechny ty pohyby během držení pozice, když tě kolík rozptyloval... počítám aspoň osmkrát. Čtyřicet ran, celkem sedmdesát. A nakonec pohyb při návratu zpátky do pozice po polibku nohou... dvakrát. Dalších deset."

Madam se na mě podívá.
"Osmdesát ran na zadek, Amber. Souhlasíš s tím počtem?"

Osmdesát ran polknu.. Zadek mi zaškube nesouhlasným očekáváním. Měla jsem si dávat větší pozor.

"Ano, Madam. Zasloužím si to. Souhlasím."

"Výborně," říká a odloží papír. "Ale teď... chci vyzkoušet tvoji oddanost, zlatíčko."

Výraz na její tváři je... hrající si, temnější.
Bere vidličku, odřízne malý kousek lososa, asi jako kostka cukru, a pokládá ho do mé misky na zemi.
Srdce mi poskočí. Losos. Pro mě.
Dívám se na něj. Růžový, šťavnatý, vonící citrónem a máslem.

A pak, madam se nakloní z židle, skloní se nad misku. A plivne.
Její slina dopadne přímo na losos.
Zvedám oči, šokovaně, překvapeně.

Madam se na mě dívá s pobaveným výrazem. Úsměv na rtech.
"Teď poslouchej pozorně," říká a narovná se. "Dostaneš na výběr."

Na výběr? Dívám se na ní v očekávání.

"Varianta jedna," pokračuje, zvedá jeden prst. "Sníš to tady, na zemi, jako vždycky poslušně. Jako dobrá čubka. A za tu poslušnost... zkrátím ti výprask na polovinu. Čtyřicet ran místo osmdesáti."

Čtyřicet. To je... obrovská úleva.

"Nebo," zvedne druhý prst, "varianta dva. Po několika měsících dostaneš možnost sníst si to stolu. Jako člověk. Semnou. Sedící na židli."

U stolu. Dech se mi zastaví.

"Ale," dodá Madam ostře, "žádné úlevy. Osmdesát ran zůstane. Každičká jedna."

Dívám se na ni. Na misku na zemi. Na prázdnou židli vedle ní.
Osmdesát ran. Osmdesát. To bude hodně bolet..
Ale... u stolu. Jako člověk. Po měsících ponížení. Srdce mi buší.

Je to test. Test mé touhy. Kolik jsem ochotná obětovat za kousek důstojnosti. A rozhodnutí přichází rychle, téměř nadšeně.

"U stolu, Madam," vydechnu. "Prosím, chci jíst u stolu s vámi."

Madam se usmívá, široce, ne jen ústy, ale celou tváří. Šťastná.
"Dobrá volba, zlatíčko. Přesně takovou odpověď jsem chtěla slyšet."

Vstává, jde ke skříni a bere polštář. Pokládá ho na židli vedle sebe.
"Pojď. Sedni si. Dopřejeme tvému zadku poslední chvíle komfortu"

Beru misku ze země, přicházím k židli a... pomalu, opatrně... sedám si. Poprvé za měsíce. Sedím u stolu. Jako člověk. Slzy mi vhrknou do očí.

"Díky, Madam... děkuju..."

"Jez, Amber," říká jemně a začíná jíst svůj losos s příborem, elegantně.

Dívám se do misky. Zelenina. Kaše. A ten malý kousek lososa, pokrytý její slinou.
Žádné příbory pro mě.
Skloním hlavu k misce a začínám jíst rukama. Beru zeleninu mezi prsty, přibližuji k ústům. Kaši nabírám prsty. A pak... losos.

Beru ho mezi palec a ukazováček. Cítím vlhkost sliny. Beru hi k ústům. Zavírám oči. A koušu. Chuť je skvělá, máslo, citrón a má Paní, chuť se rozlévá po jazyku.
Je to... ponižující, ale zároveň dokonalé.
Polknu. Chutnám každý atom toho kousku.

Jím pomalu, ochutnávám každý kousek jídla.
Madam jí vedle mě. Ale nehledí na mě s pohrdáním. Jen... spokojeně. Možná i hrdě.
Dokončuji misku. Čistá.

"Hotovo?" ptá se Madam.

"Ano, Madam. Děkuju za jídlo. Bylo úžasné."

"Dobrá holka." Pohladí mě po hlavě. "Teď umyj nádobí. A pak si dám odpolední šlofíka. Ty si odpočineš taky, ale v kleci. Po probuzení tě čeká tvůj trest."

Trest... Osmdesát ran... Ale stálo to za to.

Beru misku, talíř, odcházím do kuchyně.
Myju. Utírám. Ukládám.
Ruce se mi třesou, ne ze strachu, ale... očekávání.
Osmdesát ran.. Ale jedla jsem u stolu..Vedle Ní.. Stálo to za to.

Dokončuji poslední talíř, utírám ho do sucha a pokládám do skříňky. Kuchyň je čistá, uklizená.

Slyším kroky.

Madam vstupuje do kuchyně, v ruce drží klíče.

"Hotovo?" ptá se.

"Ano, Madam."

"Dobře. Pojď se mnou."

Následuji ji do ložnice. V rohu místnosti stojí klec, kovová, asi metr na metr, dost velká na to, abych se do ní vešla v kleku nebo srolovaná.

Madam otevírá dvířka.

"Dovnitř, čubičko."

Skláním se, podpatky sundávám, abych se vešla. Lezu dovnitř na kolenou, otáčím se a sedám si. Nohy zkřížené, záda opřená o zadní stěnu klece.

Madam zavírá dvířka.

Cvak.

Zámek zapadne.

"Teď si odpočinu," říká a pohladí mě prstem přes mříže. "Mám práci v pracovně, potřebuju klid. Ty si tady odpočineš taky. Za hodinu, možná dvě, se pro tebé vrátím. A pak..."
Usmívá se. "Pak přijde tvůj výprask."

Polknu. "Ano, Madam."

"Zatím buď hodná. Zavři oči. Spi, jestli můžeš."

Odchází z místnosti a zavírá za sebou dveře. Jsem sama. V kleci. Jen ticho.

Zpočátku jen pozoruju místnost. Světlo proniká oknem, tvoří pruhy na podlaze. Ložnice Madam, její intimní prostor, a já jsem tady zavřená jako zvíře.

Kovové mříže jsou studené na dotek. Podlaha pod klecí je měkký koberec, ale uvnitř samotné klece je jen tvrdý plech, chladný proti kůži.

Zkouším najít pohodlnou pozici. Natáhnu nohy před sebe, ale řetěz mezi kotníky to ztěžuje. Křížím je, ale za chvíli mě bolí kyčle.

Cítím ještě větší frustraci, zamčená navenek a zamčená i zevnitř, ta malá kovová klec kolem mého penisu, zamčená, neporazitelná. Přítomnost, na kterou jsem si zvykla, ale nikdy nepřestala být frustrující.
Kolik měsíců už je to? Tři? Čtyři?
Ani si nevzpomínám, kdy jsem ji měla naposledy dole. Kdy jsem naposledy cítila dotyk vzduchu na kůži tam dole, svobodu, možnost... Není to bolestivé, jen... připomínka. Neustálá připomínka kontroly, vlastnictví.
Madam má klíč. Jen Ona rozhoduje. A Ona nerozhodla.

Zkouším se srolovat na bok, hlavu opřít o ruku. Lepší. Trochu...
Dech se mi zpomaluje. Počítám nádechy. Jeden, dva, tři, čtyři...
Myslím na oběd. Na ten moment, kdy jsem seděla u stolu vedle Ní. Losos s Její slinou. Chuť ponížení smíchaná s chuťou svobody. Volba mezi úlevou a důstojností.
Za důstojnost osmdesát ran. Vybrala jsem si to.
Vybrala jsem si bolest kvůli tomu pocitu lidskosti, byť jen na chvíli.
Strach se plazí pod kůži. Neznámost je horší než samotná bolest.

Kolena mě pořád bolí z ranního klečení. Bradavky jsou citlivé po sundání svorek. Anální kolík tiše vibruje, neustálá připomínka mého stavu. A klícka... Klícka jen připomíná, že i ta nejzákladnější část mého těla není má.

Čas plyne pomalu.
Zkouším myslet na něco jiného. Na domov. Na můj starý život. Ale ty vzpomínky jsou rozmazané, vzdálené, jako by patřily někomu jinému.
Tohle je můj život teď. Klec. Řetězy. Poslušnost. Zapření. A Ona. Má paní..
Myšlenky se míhají. Unavené tělo volá po spánku, ale mysl je příliš rozrušená. Očekávání je horší než samotný trest, vždycky.

Světlo se posouvá po podlaze. Minuty se táhnou jako hodiny.
Zkouším zavřít oči. Možná spát. Ale strach mě drží vzhůru. Osmdesát ran. Osmdesát.
A pak... Kroky na chodbě. Srdce mi poskočí.
Dveře se otevírají. Madam vstupuje.

"Probuď se, zlatíčko," říká jemně. "Je čas."

Sedám si, mrkám, protahuji ztuhlé svaly.
Madam odemyká klec.

"Pojď ven."

Vylézám pomalu, celé tělo ztuhlé z nevhodné pozice. Vstávám, ohýbám se dozadu, protahuji záda. Něco mi cvakne v páteři.

"Sundej si sukni a vezmi si zpět na nohy lodičky" přikazuje.

Polknu.

"Ano, Madam."

Rozepnu si kotníky a sundávám si sukni. Zůstávám jen v tanga, vrchního dílů šatů, obojku, pout, podpatcích a klícce..
Připnu řetízek mezi pouty na kitnících zpátky.

"Dobře. Teď půjdeš do obýváku. Opřeš se přes opěradlo gauče. Rozumíš?"

"Ano, Madam."

"A budeš počítat každou ránu. A po každé poděkuješ. Jasné?"

"Ano, Madam. Počítat a děkovat."

"Výborně. Jdi."

Vycházím z ložnice, procházím chodbou. Podpatky klikají o dřevěnou podlahu. Řetěz mezi kotníky cinkne při každém kroku. Klícka tlačí vzrušením při chůzi.
Vcházím do obýváku.

Gauč stojí uprostřed místnosti. Tmavě modrý, vysoké měkké opěradlo.
Přicházím k němu, otáčím se zády k Madam, a skláním se.
Hrudník spočívá na opěradle. Ruce se natahují dopředu, drží sedák. Zadek zvednutý, vystrčený, tanga napnuté přes půlky.
Madam přichází za mě.
Cítím Její dlaň, jak mi hladí zadek přes tanga.

"Osmdesát ran, Amber," říká ticho.

Osmdesát. Ale čím?

Srdce mi buší.

"Připravená?"

"Ano, Madam."

"Dobře. Začínáme."

Odtáhne ruku. A pak... PLÁC.
Rána dlaní, přímo na pravou půlku.
Žár.
"Jedna. Děkuju, Madam."
PLÁC.
Levá půlka.
"Dvě. Děkuju, Madam."
PLÁC. PLÁC. PLÁC.
Rány chodí rychle, rytmicky.
"Tři, čtyři, pět. Děkuju, Madam."

Kůže začína hřát. Každá rána přidává vrstvu tepla, buduje intenzitu.

"Šest, sedm. Děkuju, Madam."

"Aah," unikne mi při silnější ráně přímo na spodní část levé půlky.

"Osm, devět, deset. Děkuju, Madam."

Ruka je nemilosrdná. Levá, pravá, levá, pravá. Někdy nízko, téměř na stehna. Někdy vysoko, kde kůže je citlivější.

"Jedenáct, dvanáct, třináct, čtrnáct. Děkuju, Madam."

"Mmmmh," sténám. Zadek už pálí, kůže je teplá a citlivá.

"Patnáct, šestnáct. Děkuju, Madam."

Poslední čtyři rány přicházejí rychle za sebou, každá na stejné místo.

"Ááh! Sedmnáct, osmnáct, devatenáct, dvacet. Děkuju, Madam."

Madam se zastaví.
Dech se mi chvěje. Zadek je teplý, pulsující.

"Dobrá holka," říká. "Teď počkej."

Slyším její kroky, jak odchází z místnosti. Dveře se otevírají, zavírají. Chvíle ticha.
Co přinese? Bič? Pádlo? A pak se vrací.

"Dvacet ran bičíkem," oznámí.

Bičík. Dvacet.

Otáčím hlavu, snažím se vidět, ale vidím jen její ruku, jak zvedá černý kožený bičík s tenkým řemenem.

Švihne jím vzduchem.

Švííííhh.

Srdce mi poskočí.

ŠVIHH, PLÁC.

Ostrá rána, užší než dlaň. Řemen dopadne přes obě půlky najednou, koncentrovaná linie bolesti.

"Aaaah! Dvacet jedna. Děkuju, Madam."

Bičík bolí jinak. Hlubší. Přesnější. Zanechává ostré stopy, které pálí víc než ruka.

ŠVIHH, PLÁC. ŠVIHH, PLÁC.

"Dvacet dva, dvacet tři. Děkuju, Madam."

"Ouuuch," vzlyknu.

"Dvacet čtyři, pět, šest. Děkuju, Madam."

Slzy mi začínají téct pod masku. Každá rána se vrství na předchozí bolest.

"Ááááh! Dvacet sedm, osm. Děkuju, Madam."

Zadek hoří. Cítím, jak se kůže napíná pod každou ranou, jak se tvoří pruhy.

"Třicet jedna, dva, tři. Děkuju, Madam."

"Prosííím," vzlyknu nevědomky, slzy mi stékají po tvářích.

"Ticho, Amber," varuje Madam. "Nebo použiju roubík."

"Ano... ano, Madam. Promiňte."

"Třicet čtyři, pět. Děkuju, Madam."
"Třicet šest, sedm, osm. Děkuju, Madam."

Ruce se křečovitě drží sedáku. Tělo se snaží uhnout, ale nesmím se pohnout.

"Třicet devět, čtyřicet. Děkuju, Madam."

Madam se zastaví.
Celé tělo se mi třese. Pláču naplno teď, dech přerývaný vzlyky.
"Polovička hotová, čubko," říká. "Teď půjdu pro poslední nástroj."

Poslední nástroj. Co to bude? Odchází znovu. Kroky, dveře, ticho.
Čekám, sklonená přes opěradlo, zadek v plamenech. Každý nádech je boj.
Co přinese? Co to bude? A pak se vrací.

Slyším zvuk, zvláštní švih vzduchem..
Neee prosím ať to není to co si myslím.

"Teď," říká pomalu, "rákoska. Čtyřicet ran."

Čtyřicet. Čtyřicet rákoskou...

"Čty... čtyřicet?" zajíkám se šokovaně. "Celých čtyřicet rákoskou?! To ne, to je..."
Uvědomím si co dělám.. Ticho. Mrazivé ticho.

Madam přichází blíž, nakloní se ke mně.
"Co to bylo, Amber?" říká ledově.

"Já... já jen... já si nemyslela..."

"Neptala jsem se na tvůj názor. Řekla jsem ti počet. A ty jsi si ho vybrala, když jsi chtěla jíst u stolu. Pamatuješ?"

Polknu těžce. Slzy mi stékají.
"Ano, Madam. Pamatuju. Promiňte."

"Budeš se chovat?"

"Ano, Madam."

"Protože pokud budeš moc hlučná," říká a ukáže na stolek, kde leží velký gumový roubík s popruhy, "použiju tohle. A věř mi, nechceš ho. Rozumíš?"

Hledím na roubík. Velký, černý, vypadá nepohodlně.
"Ano, Madam. Rozumím. Budu ticho. Slibuji."

"Dobře. A ještě jedna věc," dodává ostřeji. "Už žádné komentáře o počtu ran nebo o tom, co je příliš. Jasné?"

"Ano, Madam. Jasné. Promiňte."

"Výborně."

Vrací se za mě. Slyším, jak zvedá rákosku. Švihne jí vzduchem zkušebně.

Švííííííhhhh.

Zvuk sám o sobě mi nahání hrůzu. A pak...

ŠVIIÍÍÍHHH, PRÁSK.

Ostrá, řezavá bolest. Linie ohně přes obě půlky, přesně tam, kde už kůže je citlivá.

"ÁÁÁÁÁÁH!" vykřiknu. "Čtyřicet jedna. Děkuju, Madam."

ŠVIIÍÍÍHHH, PRÁSK.

"Ó bože... čtyřicet dva. Děkuju, Madam."
Slzy mi stékají proudem. Každá rána je přesnější, hlubší než cokoli předtím.

"Čtyřicet tři, čtyři. Děkuju, Madam."

"Mmmmmmh," sténám skrz zaťaté zuby, snažím se být tichá.

"Čtyřicet pět, šest, sedm. Děkuju, Madam."
Rána přes střed, přesně na nejcitlivější místo.

"ÁÁÁÁH!" zakřičím.

"Amber," varuje Madam. "Roubík."

"Ne, ne, promiňte," vzlyknu. "Čtyřicet osm. Děkuju, Madam."

"Čtyřicet devět, padesát. Děkuju, Madam."
"Padesát jedna, dva, tři. Děkuju, Madam."
"Padesát čtyři, pět. Děkuju, Madam."

Každá rána zanechává novou linii ohně. Zadek je síť překřížených šrámů.

"Padesát šest, sedm, osm. Děkuju, Madam."

"Ááááh! Padesát devět. Děkuju, Madam."
"Šedesát. Děkuju, Madam."

Dvacet ran zbývá. Dvacet. Můžu to zvládnout. Musím. Ikdyž u skoro nekontrolovatelně brečím..

"Šedesát jedna, dva, tři. Děkuju, Madam."
Nohy se mi třesou. Tělo se snaží uhnout, ale já se držím pozice.

Extra silná rána nízko na pravé půlce.

"ÓÓÓÓH KURVA!" vyjeknu nahlas, nevědomky.

"AMBER!" říká Madam ostře a slyším, jak odkládá rákosku.
Přichází ke stolku, bere roubík.

"Ne, prosím, Madam, prosím," vzlyknu. "Budu tichá. Slibuji. Prosím. Promiňte za tu sprostotu."

Madam se zastaví, drží roubík v ruce.
"Poslední. Šance," říká pomalu, zírá na mě.

"Ano, Madam. Děkuju, Madam. Už nic neřeknu."

Vrací roubík na stolek a bere znovu rákosku.
"Šedesát čtyři," připomíná. "Pokračujeme."

ŠVIIÍÍÍHHH, PRÁSK. ŠVIIÍÍÍHHH, PRÁSK.

"Šedesát čtyři, pět. Děkuju, Madam."
"Šedesát šest, sedm, osm, devět. Děkuju, Madam."
"Sedmdesát. Děkuju, Madam."

Deset ran. Jen deset.
"Sedmdesát jedna, dva. Děkuju, Madam."

Rána přes horní část obou půlek, nové místo.

"Mmmmh... sedmdesát tři. Děkuju, Madam."
"Sedmdesát čtyři, pět. Děkuju, Madam."
"Sedmdesát šest, sedm. Děkuju, Madam."
"Sedmdesát osm, devět. Děkuju, Madam."

Poslední rána.

Madam se zastaví, rozpřáhne se.

ŠVIIÍÍÍHHH, PRÁSK.

Nejsilnější ze všech. Přesně přes střed obou půlek, přes všechny předchozí šrámy.
Skousnu rty tak silně, že cítím krev. Spustí se mi nekontrolovatelný proud slz. Směs bolesti, zoufalství a úlevy he už je konec..

"Osmdesát," vzlyknu tiše. "Děkuju, Madam."

Ticho.
Kolabuju přes opěradlo, celé tělo se nekontrolovatelně třese. Pláču bez dechu, bezhlesně.

Madam pokládá rákosku.
Přichází ke mně, klekne si vedle gauče.
"Dobrá holka," šeptá jemně a hladí mě po vlasech. "Krásně jsi to zvládla. Jsem na tebe tak hrdá, zlatíčko."

Ruka pokračuje v hlazení, jemná, uklidňující.
"Bylo to těžké, vím. Ale zvládla jsi to. Byla jsi tak statečná. A téměř tichá na konci."

Pláču dál, ale její hlas, její dotek... pomáhá.

"Počkej tady," říká a vstává. "Hned se vrátím."
Odchází z místnosti. Slyším vodu téct v koupelně.
Vrací se s vlhkou utěrkou a malou lahvičkou gelu.

"Teď se o tebe postarám," říká.

Nejdřív utírá mé slzy, jemně čistí obličej pod maskou. Pak i krev z rtů. Pak přichází za mě.
Jemně stahuje tanga dolů, odkrývá zadek.

"Ó, Amber," vydechne. "Vypadá to... intenzivně. Ale krásně."

Cítím studený gel na kůži. Madam ho jemně nanáší, krouživými pohyby, přes každý pruh, každý šrám.

"Ááááh," vzlyknu, ale tentokrát úlevou. Gel chladí, zklidňuje hořící kůži.

"Šššš," uklidňuje mě. "To je dobré. Nech to působit."
Pokračuje, pomalu, pečlivě, pokrývá každý centimetr potrhaného zadku.

Když je hotová, otírá si ruce a pomáhá mi se narovnat.

"Teď," říká, "ještě jedna věc."
Usazuje se na gauč, nohy elegantně zkřížené.

"Polib mi nohy, Amber. Poděkuj mi za trest."

Sklánám se, pomalu, bolestivě. Kolem se mi motá hlava, ale poklekám před ní.
Sklánám se níž, líbám pravou nohu, pak levou. Jemně, s úctou.

"Děkuju, Madam," šeptám mezi polibky. "Děkuju za trest. Zasloužila jsem si to."

"Ano, zasloužila," říká a pohladí mě po hlavě. "A teď odpočívej. Vrátíš se do klece na chvíli, než si odpočineš. Pak večeře."

Podívám se smutně.. Chce se mi říct, že chci zůstat tady, sní.. Ale odpovím jen "Ano, Madam. Děkuju, Madam."

Madam vstává z gauče a podává mi ruku.
"Vstávej, zlatíčko. Zpátky do klece."

Beru její ruku, pomalu se zvedám. Každý pohyb je bolest. Zadek hoří, gel pomáhá, ale šrámy jsou hluboké.

Následuji ji zpět do ložnice, pomalu, opatrně. Každý krok připomíná, co jsem právě prožila.
Madam otevírá dvířka klece.

"Dovnitř."

Lezu dovnitř, pomalu, na kolenou. Otáčím se a sroluju se na bok, hlavu opřu o ruku.
Madam zavírá dvířka. Cvak...

"Proč... proč zpátky do klece, Madam?" šeptám.

Madam si klekne vedle klece, hledí na mě přes mříže.

"Protože to je součást trestu, Amber," vysvětluje klidně. "Trest neskončil jen tím, že jsi dostala rány. Musíš se smířit s tou bolestí. Uvědomit si, co jsi udělala špatně. Přemýšlet o tom."

Polknu smutně.. Chtěla bych říct, že si to uvěduju.. Ale zase se neodvážím na nic jen
"Ano, Madam. Rozumím."

"Ale," dodává a vztáhne ruku přes mříže, hladí mě po vlasech, "až trest skutečně skončí... obejmu tě. A nepustím. Slibuju."

Srdce mi poskočí.
"Opravdu?"

"Opravdu."
Usmívá se na mě, jemně, láskyplně.
Pak vstává.
"Teď odpočívej. Za chvíli tě pustím a připravím ti překvapení."

Odchází z místnosti a zavírá dveře.
Jsem sama znovu.
Ale tentokrát... je to jiné.
Tentokrát vím, že na konci čeká objetí.
Sroluju se těsněji, bolest zadku je intenzivní, ale úleva v srdci je větší.
Čas plyne. Světlo venku tmavne. Večer se blíží. A pak... Kroky.

Dveře se otevírají.
Madam vstupuje s klíči v ruce.
"Čas vstát, Amber." Odemyká klec.

Vylézám, pomalu, ztuhlá. Vstávám a protahuji se.

"Teď," říká Madam, "půjdeš na záchod. Máš povolení vyndat si kolík a odstranit pouta. Pak si dáš sprchu, umyješ se, upravíš. Čeká tě čisté oblečení. Rozumíš?"

"Ano, Madam. Děkuju. A obojek Madam?"

"Ten zůstává, voda mu nevadí, jdi."

Vycházím z ložnice a jdu do koupelny. Zavírám za sebou dveře.
Začínám se svlékat.
Nejdřív pouta na zápěstích. Rozepínám sponu, sundávám levé, pak pravé. Pokládám je na skříňku.
Pak pouta na kotnících. Skláním se, rozepínám, řetěz cinkne. Sundávám je taky.
Šaty. Stahuju si je dolů, přes boky, opatrně přes zadek. Bolí to.
A tanga. Černá, potřísněná potem. Dolů.

Stojím nahá, jen s límcem a klíckou.
Sedám si na záchod, opatrně, zadek bolí při kontaktu se studeným sedátkem.
Sahanám dozadu, hledám kolík. Pomalu ho vytahuji, opatrně.
"Ááááh," vzlyknu tiše. Prázdnota po něm je zvláštní, ale úleva zároveň.
Pokládám ho do umyvadla.

Pak vstávám a zapínám sprchu.
Teplá voda stéká po těle, smývá pot, slzy, bolest. Mýdlím se jemně, vyhýbám se zadku, ale zbytkem těla pečlivě.
Klícka a obojek jsou neustále přítomni, i pod vodou.
Zavírám vodu a vylézám.
Utírám se ručníkem, jemně, opatrně.
Čistím kolík a pokládám ho na skříňku. Oblečení uklidím do koše na prádlo.
A pak vidím... Na skříňce, nově připravené oblečení.

Krásná rudá tanga, hedvábná, jemná.
Plyšové tepláky, měkké, pohodlné.
Mikina, teplá, heboučká. A... Bačkory ve tvaru kočičí tlapky.
Malé, roztomilé, růžové tlapičky.

"Awww," vydechnu nahlas.
Madam je na mě tak hodná.
Oblékám si tangu, opatrně, přes poškozený zadek. Pak tepláky, mikinu. Nazouvám bačkory. Žádná maska tentokrát.
Cítím vzduch na obličeji, nebýt obojku tak i svobodu.
Hledím do zrcadla.
Vypadám... normálně. Téměř lidsky.
Otevírám dveře a vycházím.

Madam čeká v obýváku, sedí na gauči.
"Nádherně," říká, když mě vidí. "Pojď."

Přicházím k ní.
Ukazuje na zem vedle svých nohou.
Tam stojí miska. Kovová, má obvyklá miska.
Ale tentokrát. Je plná jídla. Pečené kuře, zelenina, rýže. Voní úžasně. A vedle misky.. Příbor. Vidlička a nůž.

"Pro tebe," říká Madam. "Dnes večer jsi si zasloužila trochu pohodlí."

"Děkuju, Madam. Děkuju moc."
Klekám si vedle misky a začínám jíst.
S příborem. Jako člověk.
Kuře je šťavnaté, zelenina dokonale dochucená, rýže nadýchaná.
Madam hladí mě po vlasech, zatímco jím.

"Jak ti chutná?" ptá se.

"Je to výborné, Madam. Nejlepší jídlo."

"Jsem ráda. Byla jsi dnes moc statečná."

"Děkuju, Madam."

"Osmdesát ran není málo."

"Ne, Madam. Ale... zasloužila jsem si to."

"To ano. Ale zvládla jsi to krásně. Jsem na tebe hrdá."

Usmívám se, srdce mi teplá.

"A ten oběd u stolu, stál ti za to?" ptá se s úsměvem.

"Rozhodně, Madam. Všechno za to stálo."
Pokračuji v jídle, mlčky, spokojená.
Dokončuji misku. Čistá. Na dně na mě čeká nápis "Hodná holka"

"Teď umyj nádobí," říká. "A pak se vrátíš. Pustíme si film."

"Ano, Madam."

Beru misku a příbor, jdu do kuchyně. Myju je pečlivě, utírám, ukládám.
Vracím se do obýváku.
Madam má zapnutou televizi, listuje v nabídce filmů.

"Co by ses ráda podívala?" ptá se.

"Cokoliv, co si vyberete, Madam."

"Nějaké fantazi?"

"Ano, prosím."

Vybírá film a spouští ho.
"Nemůžeš sedět, viď?" ptá se.

"Ne, Madam. Bolí to moc."

"Dobře. Lehni si na břicho tady."
Ukazuje na zem vedle gauče, kde rozložila měkkou deku.

Lehám si na ni, na břicho, hlavu opřu o ruce.
Madam si natahuje nohy, téměř se mě dotýkají. Film začíná.

Nějaká fantazi komedie, lehká, napínavá.
Ležím pod jejími nohami, v teple domova, sleduju film s Ní. Je to... krásné. Pokojné.
Někdy v průběhu filmu, asi v polovině, Madam se nakloní.

"Počkej, zlatíčko," říká a zastavuje film.
Vstává, odchází do koupelny.
Vrací se s lahvičkou gelu.
"Zůstaň na břichu."

Klekne si vedle mě a jemně stahuje tepláky dolů, jen pod zadek. Odkrývá šrámy.
"Podívej se na tohle," říká tiše, prstem jemně objíždí jeden ze šrámů. "Tenhle si pamatuju. Objevil se po té ostré ráně... pamatuješ? Jak jsi tehdy hezky vykřikla."

Polknu.
"Ano, Madam. Pamatuju."

"A tenhle," pokračuje, ukazuje na další, "tenhle je od rákosky. Vidíš, jak je hluboký? Byla to jedna z posledních."
Nanáší gel, pomalu, krouživými pohyby. Studený, uklidňující.

"Ááááh," vzlyknu úlevou.

"Každý šrám má svůj příběh," šeptá. "Každý připomíná, co jsi udělala. Ale také připomíná, že jsi to zvládla."
Pokračuje, pokrývá každý šrám, každou linii, popisuje je jeden po druhém.

Když je hotová, nechává můj zadek odkrytý ať gel zaschne a vstřebá se.

"Díky, Madam."

"Ráda, ani netuší jak tě teď toužím přes ty rudá tanga plácnout čubičko."
Vrací se na gauč a spouští film znovu.
Pokračujeme ve sledování.
Příběh je napínavý a celkem vtipný. Směju se na vtipech, Madam se směje taky.
Je to jako... normální večer. Až na to, že ležím na zemi. Ale i to je v pořádku.

Film končí. Titulky rolují.
Madam vypíná televizi.
"Čas spát," říká.
Vstávám, pomalu, protahuji se.

"Ano, Madam. Dobrou noc."
Otáčím se směrem ke dveřím, ke svému pokoji.

Ale Madam se zastavuje u dveří své ložnice.
"Amber?"

Otáčím se.
"Ano, Madam?"

"Nechceš... spát se mnou dnes? V mé posteli?"

Srdce mi poskočí.

"Ale podle mých pravidel," dodává.

Nepřemýšlím ani vteřinu.
"Ano! Ano, Madam, prosím! To... to opravdu můžu?"
Jsem nadšená, překvapená, nemohu uvěřit.

Madam se usměje.
"Můžeš. Pojď."

Následuji ji do ložnice.

"Sundej si tepláky a mikinu," říká.

Svlékám se, zůstávám jen v tanga a obojku.
Madam otevírá zásuvku a vytahuje. Pouta.
Kožená, měkká, ale pevná.

"Ruce dozadu."

Otáčím se, natahuju ruce za záda.
Madam mi je spoutává, spojuje je dohromady. Slabší řetěz než obvykle, ale stále pevný.

"Teď kotníky."

Sedám si na postel, natahuju nohy.
Madam mi spoutává kotníky, opět s krátkým řetězem mezi nimi.

"Dobře," říká a zavírá zásuvku. Ale pak.. Lehce si nadzvedne noční košili a pohupující se v bocích si stahuje kalhotky. Její kalhotky.
Krajková, černá, vonící po Ní.
Mává s nimi před mým obličejem.

"Otevři," přikazuje.

"Co? Ne, Madam, já..."

"Amber," říká ostře. "Souhlasila jsi, že budeš spát podle mého. A tohle je toho součást. Ať moc nezlobíš."
Zastavuje se, drží kalhotky v ruce.

"Nebo mám dojít pro tvé do koše na prádlo?" říká pomalu. "A z odměny se stane ponížení?"

Polknu těžce.
Ne. Ne, to nechci.
Otevírám ústa.

"Dobrá holka."

Madam mi je jemně strká do úst. Cítím chuť Její, slanou, mírně hořkou, intimní. A pak vytahuje lepící pásku.
Trhne jeden kousek, přelepí mi rty zleva.
Druhý kousek, zprava.
Třetí kousek, uprostřed.

"Roztomilé," říká s úsměvem.

Nemůžu mluvit. Jen sténám.

"Teď do postele."

Lehám si na břicho, hlavu pokládám na polštář.
Madam zvedá deku a přikrývá mě.
Pak si lehá vedle mě, taky na bok.
A... Objímá mě.
Ruce kolem mého těla, teplé, pevné.

"Slíbila jsem, že tě obejmu," šeptá do mého ucha. "A nepustím."

Do očí se mi nahrnou slzy, ale tentokrát ze štěstí.

"Byla jsi dnes moc hodná holka, Amber," pokračuje jemně. "Tak statečná. Tak poslušná. Jsem na tebe tak hrdá."
Hladí mě po vlasech.
"Tohle je jen výjimečně," dodává. "Ale dnes sis to zasloužila. Tak si to užij, zlatíčko."

Přitiskne mě k sobě.

"Dobrou noc, čubičko. Spi sladce."

Zavírám oči. V jejím objetí. S jejíma kalhotkama v ústech. Ruce a nohy spoutané. Ale šťastná. Tak šťastná.

Rozplývám se spokojenosti.

A usínám.