Pondělní hra 1: Rande po letech

Vůně dětského šamponu, kávové zrnko zapomenuté na lince a nekonečný seznam úkolů v mobilu. To byl svět Elly. Stála před zrcadlem v koupelně a otírala pastelku z rámu, kterou tam zanechal nejmladší. Odraz jí vracel známou tvář – trochu unavenou oči, vlasy stažené do praktického culíku, tričko s nepatrnou stopou přesnídávky na rameni. Byla to ona, Ella, manželka Marka, máma dvou holčiček, správkyně domácnosti, koordinátorka života. Kde však skončila ta druhá žena? Ta, která se dokázala třást očekáváním před rande, která cítila, jak jí krev divoce pulzuje v žilách jen od pohledu na muže, kterého milovala? Ta, která dávala průchod své vášni, až se sousedi ráno divně koukali?

S manželem žili v harmonii, láska byla stále tam, někde hluboko pod nánosem každodennosti. Ale dotýkali se hlavně při oblékání dcer, při letmém polibku na tvář při odchodu do práce. Intimita se stala dalším bodem na seznamu – někdy příjemným, často uspěchaným, vždy předvídatelným. Cítila se jako přízrak v domě, který sama zaplňovala životem.

Jednoho večera, když dívky konečně usnuly a oni zalézali do postele, každý ke své lampičce, se Marek otočil k ní. „Posloucháš mě ještě?“ zeptal se tiše. „Vždyť ani nemluvíš,“ usmála se slabě Ella, když odložila knihu na noční stolek. „Právě přemýšlím nahlas.“ Odložil čtečku a pohlédl na ni tím svým upřeným, analytickým pohledem, který používal při řešení složitých projektů v práci. „Víš, jak se řeší problém, když se systém zacyklí?“ „Nevím. Restartuje se?“ odpověděla s nádechem ironie. „Ne. Přepíšou se pravidla hry. Vytvoří se nový, dočasný rámec, ve kterém lze starý problém vidět z jiné perspektivy.“ Ella se posadila, opřela se o polštáře. „Kam tím míříš, Marku?“ Zhluboka se nadechl. „Navrhuji experiment. Pro nás dva. Řekněme… sérii tří rande.“ Zasmála se. „Ty chceš chodit na rande? Kam? Do zoo? Do kina na animák?“ „Ne,“ zavrtěl hlavou a v jeho očích se objevil jiskřivý, téměř tajnůstkářský záblesk, který dlouho neviděla. „Já chci, abys ty chodila na rande. S cizím mužem. Do baru U Bílého jednorožce, každé pondělí v osm.“ Ella na něj zírala. Cítila, jak jí do tváří stoupá horkost. „To… to je nějaký zvrácený sen? Nebo se mi snažíš nenápadně navrhnout otevřený vztah?“ „Ani jedno,“ řekl rozhodně a vzal ji za ruku. Jeho dotek byl teplý a pevný. „Ty budeš chodit na rande sama. Budeš tam sedět a pít drink. A já přijdu a sbalím tě.“ „Proč? K čemu by to bylo?“ „Abych tě mohl znovu pozvat na první rande. Abych mohl znovu obdivovat, jak krásná jsi, když tě nikdo nezná. Abych mohl znovu slyšet tvůj nervózní smích, který mě kdysi úplně připravil o rozum.“ Jeho hlas byl teď tlumený, vroucný. „Abys ty znovu mohla být tou ženou, která ví, že je neodolatelná. Jen na pár večerů. Jen pro nás.“

Srdce jí bušilo až v krku. Byla to šílenost. Trapná, nebezpečná, dětinská. Ale v jeho slovech byl náznak něčeho, po čem její duše skrytě toužila: útěk. Ne z něj, ale z té verze sebe sama, která usnula. „A… jak bych měla vypadat?“ vydechla. Úsměv, který se mu rozšířil po tváři, byl vítězný a něžný zároveň. „To už je na tobě, Elle. Na té druhé tobě.“

Pondělí.

Dopoledne proběhlo v obvyklém shonu. Ale odpoledne, když dívky odvedla babička (na což přišla s podivně chytráckým úsměvem), se čas začal natahovat. Ella stála před šatní skříní jako před cizí krajinou. Džíny, mikiny, pohodlné šaty… to všechno byla ona. Ale kdo měla být dnes večer?

Nakonec sáhla po tom jediném kousku, který ji vždy trochu děsil – po těsné, tmavě zelené hedvábné halence, která jí zvýrazňovala postavu, a úzkých černých kalhot. Vzala fén a kulmu a místo culíku vytvořila kolem obličeje vlnité lokny. Make-up byl odvážnější – linka, více řasenky, rtěnka v barvě granátového jablka, která jí na rtech připadal cizí a vzrušující.

Když se postavila před zrcadlo, málem vydechla. Odraz jí nebyl neznámý. Byla to verze z minulosti, možná z budoucnosti. Žena, která má schůzku. Žena, která očekává… něco. Cítila směsici hrůzy a adrenalinu, která jí rozechvívala konečky prstů.

Bar U Bílého jednorožce byl stylový, s tlumeným osvětlením a dlouhým mahagonovým pultem. Ella vstoupila, cítila, jak se na ni několik pohledů zvedá a zase klouže dál. Byl to jiný druh viditelnosti, než na který byla zvyklá – ne jako máma na hřišti, ale jako žena ve společnosti. Sedla si na bar, objednala si suché víno a pokusila se nedívat na dveře.

Když vešel, přesně v osm, téměř ji přepadl záchvat paniky. Byl to Marek, a přece to byl někdo jiný. Měl na sobě ten svůj nejlepší tmavý kabát, ale byl rozepnutý. Pohyboval se sebejistě, uvolněně, pohledem pomalu přejížděl po místnosti, jako by nikoho konkrétního nehledal. Když se jeho oči konečně setkaly s jejími, nezastavily se. Klouzaly dál, s lehkou, zdvořilou zvědavostí. Až v tu chvíli jí to došlo: Neznám tě. A ty neznáš mě.

Barman mu donesl whisky. Marek se otočil na barové sedadlo vedle ní, ale díval se střídavě na sklenici a do prostoru. „Nechcete se posadit?“ ozvala se konečně Ella a její hlas zněl trochu chraptivě. „Tady… je volno.“ Otočil se k ní. Jeho pohled byl čistý, otevřený, bez jediného náznaku domácké důvěrnosti. Byl to pohled muže, který hodnotí atraktivní ženu. „Děkuji. Neodmítám příjemnou společnost,“ řekl a usadil se. Jeho vůně – stejný důvěrně známý dřevitý parfém – na ni udeřila s novou intenzitou. Byla to vůně cizího muže, který ji přitahuje. Rozhovor byl lehký, plný náznaků a polopravd. Vyprávěla mu, že pracuje s knihami (což byla pravda), že má teď volnější období (lež). On mluvil o architektuře (pravda), o tom, jak rád objevuje nová místa (pravda s náznakem). Smáli se. A Ella najednou zažívala zvláštní rozpolcení. Jednou částí mozku analyzovala každé jeho slovo, každý gesto, vědoma si, že je to Marek, její muž, který doma včera zapomněl vynést koš. Druhá, větší část však byla plně ponořena do přítomného okamžiku: do jeho soustředěného pohledu, který jí věnoval, do způsobu, jakým se naklonil blíž, když chtěl slyšet, co šeptá, do tepla, které vycházelo z jeho paže jen pár centimetrů od té její.

Když se zvedl, aby odešel (první setkání mělo být krátké), položil jí ruku na zápěstí. Dotek byl lehký, ale elektrizující. „Bylo to velmi příjemné…,“ zaváhal, čekaje, že doplní jméno. „Hela,“ vyhrkla. „říkají mi Hela.“ Bylo to blízko jejímu jménu, ale stačilo to, aby to bylo jiné. Ono křehké alter ego. „Mark,“ představil se s úsměvem, který znala tak dobře, a přesto v něm teď viděla novou, dobývavou kvalitu. „Doufám, že se zase uvidíme, Helo.“

Když vyšel ven, Ella zůstala sedět, dotýkajíc se prsty místa na zápěstí, kde cítila ještě otisk jeho prstů. Neklid uvnitř ní už nebyl strach. Byl to hluboký, rozechvělý hlad. Hlad po příštím pondělí.