Pondělní hra 2: Tah hřebcem

Druhé pondělí bylo jiné. Napětí už nebylo o strachu z neznáma, ale o napjatém očekávání. Ella – ne, teď vlastně Hela – si oblékla červené šaty, které jí Marek kdysi daroval k výročí a které od té doby visely ve skříni jako krásná, ale nepraktická vzpomínka. Dnes se skvěle hodily. Byly jejím brněním, její druhou kůží, která jí připomínala, kým se chystá být.

Odkaz na první díl - Pondělní hra 1

V baru už na ni čekal drink – suché víno. Sedla si na své místo a za pět minut přišel on. Jeho pohled tentokrát nezabloudil. Okamžitě se zakousl do ní, projel ji od třpytivých náušnic po podpatky, a v jeho očích zazářil upřímný, nemaskovaný obdiv. „Bože,“ vydechl tiše, když usedl vedle ní. „Vypadáš… úžasně.“ Slova byla prostá, ale prodchnutá tím obdivem, který v domácím prostředí tak často zapadl.

Tentokrát se rozpovídali víc. Hovořili o umění, o cestách, které nikdy nepodnikli, o snech, které neřekli ani sobě navzájem. Ella se cítila odvážněji, vtipkovala, dotýkala se jeho předloktí, aby zdůraznila pointu. Cítila, jak mu pod kůží hrají svaly. Marek – Mark – visel na jejích rtech, jeho noha se občas nepatrně dotkla její. Bublina kolem nich houstla, prostoupená sliby a smyslností, která nebyla domluvená, ale skutečná.

A pak se to stalo.

„Hele, koho to tady máš? To je ale kočka!“ Ozval se hlas za Markovými zády, hlasitý a trochu podroušený. Ella zdvihla zrak a srdce jí poskočilo. Byl to Honza, Markův kolega z práce, kterého znala z pár firemních večírků. Muž, který jí vždycky líbal ruku s přehnanou galantností.

Honza, aniž by čekal na pozvání, si přitáhl barovou stoličku a vplul do jejich prostoru. Jeho oči, mlhavé alkoholem, klouzaly po Elle bez jediného záchvěvu poznání. „Nepředstavíš nás, kámo?“ řekl, a poplácal Marka po zádech.

Ella ztuhla. Cítila, jak jí do tváří stoupá červeň. Marek se na okamžik zamračil, ale pak jeho tvář ovládla maska ležérní zdvořilosti. „Honzo, tohle je Hela,“ řekl klidně. „Helo, můj kolega Honza.“

„Konečně nějaký vkus,“ zachechtal se Honza a upil si svého piva. Jeho pohled se vrátil k Elle, uvízl na výstřihu šatů. „Tak co, Helo, co děláš, když nezabíjíš chlapy pohledem?“

Ella se snažila zachovat klid, odpovídala jednoslabičně, snažila se stáhnout do sebe. Ale Honza byl vytrvalý. Začal jí vyprávět vtípky, nabízel jí drink, jeho ruka se opřela o bar vedle jejího loktu, snažil se jí přiblížit. Byl to dobře známý, otravný flirt, který nyní, zbavený kontextu jejich skutečného vztahu, působil nesnesitelně dotěrně a… nebezpečně.

Viděla, jak se Markova čelist zatnula. Viděla, jak se mu napjaly šlachy na ruce, která svírala sklenici. Jeho klidná, hravá aura zmizela. Najednou tu byl jen muž, který pozoroval, jak se jiný muž snaží ulovit jeho ženu. A to „jeho“ nemělo nic společného s vlastnictvím. Bylo to primitivní, syrové a horké.

„Honzo,“ řekl Marek najednou, a jeho hlas měl pod hladkým povrchem ocel. „Omluv nás. Hela a já… máme ještě plány.“

„Ale kámo, neodbývej mě! Právě jsme začali…“

„Právě teď končíme,“ přerušil ho Marek a postavil se. Jeho pohyb byl plynulý, ale rozhodný. Podíval se na Ellu. Jeho oči už nehrály hru. Byly temné, intenzivní a plné něčeho, co jí zastavilo dech. „Pojď,“ řekl prostě, ale tón neumožňoval odpor.

Ella, srdce bušící jako o závod, se zvedla. Honza mumlal něco o rozmazlených krasavicích, ale už ho neslyšela. Marek jí položil ruku na spodní část zad – ne ten lehký, naznačující dotek z minula, ale pevné, vlastnické vedení, které ji provázelo mezi stoly ven do chladného nočního vzduchu.

Venku se nezastavili. On ji vedl stranou od výloh, do tmavšího výklenku vedle vchodu. Až tam se otočil k ní. Jeho dlaně se jí zaklesly kolem obličeje, držely ji, nutily ji se mu dívat do očí. Jeho dech byl rychlý.

„Tohle…,“ vydechl, „tohle jsem neplánoval.“

„Já vím,“ vyhrkla Ella, její vlastní hlas se chvěl. „Marku, já…“

„Ne,“ zarazil ji. „Teď nejsem Marek. A ty nejsi Ella. Nebo… sakra, jsme víc než oni.“ Jeho palce jí jemně přejely po lícních kostech. „Viděl jsem, jak se na tebe díval. Slyšel jsem, jak k tobě mluví. A chtěl jsem ho…“ Nedokončil to. Naklonil se a jeho čelo se opřelo o její. „Chtěl jsem tě odtáhnout od něj tak silně, že jsem to cítil v celém těle. Jako bych tě potkával úplně poprvé a někdo mi tě chtěl hned vzít.“

Ella položila dlaně na jeho hruď, cítila divoký tlukot jeho srdce pod sakem. Adrenalin z té scény se v ní mísil s jiným, mnohem hlubším proudem. „Bála jsem se,“ zašeptala. „Ale ne jeho. Bála jsem se, že… že to řekne. Že to prozradí a naše hra skončí.“

Zasmál se, krátce, chraplavě. „Naše hra, Helo, právě skončila.“ Zvedl hlavu a podíval se jí do oči. „Teď začíná něco jiného. Pojď domů.“

Cesta taxíkem byla obestřena hmatatelným tichem. Neseděli odděleně; ona se tiskla k němu, on ji držel kolem ramen, jeho rty se občas dotkly jejích vlasů. Nebyly to myšlenky na domov, na děti, na zítřejší povinnosti. Byl to jen on a ona a elektrizující napětí, které jiskřilo mezi nimi.

Vešli do tichého bytu. Zhasli. A v přítmí haly, ještě v kabátech, se k sobě otočili. Už to nebyl tanec náznaků.

„Já tě vidím, Ello,“ řekl Marek chraptivě, když jí odhrnul vlasy z obličeje. „Vidím tu úžasnou, chytrou, sexy ženu, která dnes šla na rande. A vidím tu úžasnou, silnou, nepostradatelnou ženu, která tu s námi žije každý den. A já… jsem ze všeho toho vidění naprosto posedlý.“

Jeho slova ji zasáhla hlouběji než jakýkoli dotek. Ella sevřela lem jeho kabátu. „Já… jsem se ztratila. Myslela jsem, že už mě nevidíš.“

„Vidím tě pořád,“ zašeptal a jeho ústa se přitiskla na její. Byl to polibek, který nebyl začátkem, ale vyvrcholením. Byl hluboký, zoufalý, plný potlačované touhy a uvolněného poznání. Byl plný pravdy, která nepotřebovala slova.

Oblečení, které bylo kostýmem i zbrojí, padalo na zem v předsíni – její červené šaty, jeho kabát, sako. Jeho dotyky už nebyly opatrné ani hravé. Byly naléhavé, zvědavé, prozkoumával ji znovu, jako by hledal všechny změny, které mu unikly. A ona mu na oplátku rozepínala košili, její prsty se chvěly ne netrpělivostí, ale úžasem z té syrové blízkosti.

Když se jeho tělo přitisklo k jejímu, opřela se o zeď, cítila jeho teplo, jeho váhu, jeho vůni – tu samou a přece novou. „Marku,“ vydechla mezi polibky. „Helo", zašeptal ji do vlasů.

„Říkej mi tak,“ přikývla. Jeho rty putovaly ke krku. „Jsem tvoje nová známost, která potřebuje cítit vášeň. A má odvahu na spoustu nových zážitků.“

A v tom znovusjednocení nebyl spěch z povinnosti ani předvídatelnost rutiny. Byla tam naléhavost dvou lidí, kteří se našli po letech ztráty. Byla tam tichá řeč těla, která vyznávala všechno, co slova nestihla: obdiv, vděčnost, žárlivost, a láska, která se probudila z hlubokého spánku, divoká a nespoutaná. Byl to slib, vydechnutý do temnoty, že hra možná skončila, ale příběh – jejich skutečný, spletitý, vášnivý příběh – právě dostal zcela novou kapitolu.