Pokračování Montér a kolega

O tři dny později, pondělí, stavba už byla v pokročilejší fázi – druhé patro skoro hotové, lešení se posunulo výš. Déšť celý víkend promočil všechno, takže v pondělí ráno bylo na place bláto po kotníky a chlapi nadávali na počasí. Honza přijel jako vždycky první, zaparkoval dodávku vzadu za kontejnerem, kde se dalo schovat před pohledy z ulice.
Kuba dorazil o deset minut později. Měl na sobě starší montérky, které už byly na zadku trochu vytahané – památka na poslední dvě setkání. Když procházel kolem Honzy, jen lehce zpomalil a zašeptal:
„Dneska mám v kapse nový lubrikant. Extra silný. A plug jsem si nechal doma… abys mě mohl roztáhnout sám.“
Honza se na něj podíval přes rameno, tvář bez výrazu, ale v očích mu probleskla ta temná touha.
„Po obědě. Když ostatní půjdou na jídlo do hospody. Ty zůstaneš „opravovat“ tu vadnou vrtačku.“
Kuba přikývl, polkl a šel dál, jako by se nic nedělo.
Celé dopoledne pracovali vedle sebe – podávali si desky, zatloukali hřebíky, občas se ramenem dotkli. Každý takový dotek byl jako elektrický výboj. Honza cítil, jak mu ocas tuhne už jen z toho, že vidí Kubu ohýbat se pro nářadí, jak se mu montérky napínají na zadku.
Ve 12:20 se ostatní chlapi začali trousit dolů. „Jdeme na guláš do hospody, pojďte!“
„Já si dám chleba tady, mám ho v autě,“ zamumlal Honza.
„A já musím dojet tu vrtačku, furt seká,“ dodal Kuba rychle.
Dveře dodávky se zabouchly, motor odjel. Na staveništi zůstalo ticho, jen kapalo z okapů.
Honza vešel do kontejneru první. Kuba za ním, hned petlici přehodil.
Tentokrát Honza nečekal. Popadl Kubu za krk, přitiskl ho zády na plechovou stěnu kontejneru – studenou, vlhkou od kondenzace.
„Rozepni si to. Teď hned.“
Kuba si roztřesenýma rukama stáhl montérky i boxerky najednou dolů. Otočil se, opřel se dlaněmi o stěnu, roztáhl nohy.
Honza si klekl za ním. Jednou rukou mu roztáhl půlky, druhou si naslinil prsty. Nejdřív jeden – pomalu dovnitř. Kuba zasténal, tělo se mu prohnulo.
„Už je to volnější… ale pořád těsnej,“ zamumlal Honza spokojeně. „Miluju, jak se to snaží chytit.“
Dva prsty. Pak tři. Kuba syčel, kolena se mu třásla, ale tlačil se zpátky, chtěl víc. Honza si nalil lubrikant přímo na ocas – studený gel mu stékal po žilách, po hlavě. Postavil se, přiložil a začal tlačit.
Tentokrát pomaleji než minule – chtěl, aby Kuba cítil každý centimetr. Kuba kousal rty, oči zavřené, dech přerývaný. Když byl Honza napůl uvnitř, zastavil se.
„Řekni mi to.“
„Prosím… prosím rozjeb mi zadek… chci cítit, jak mě trháš…“
Honza se usmál, sevřel ho za boky a jedním tvrdým přírazem zajel až na konec. Kuba vykřikl – hlasitěji než minule, ale hned si sám přitiskl dlaň na pusu. Bolest byla intenzivní, pálivá, šířila se do stehen, do břicha, ale zároveň ho to zaplavilo tou nejsilnější vlnou rozkoše. Cítil se naplněný, roztažený na maximum, bezmocný.
Honza ho začal šukat dlouhými, pomalými přírazy – vytahoval skoro úplně ven a pak znovu celý dovnitř. Každý náraz Kubu posouval dopředu, takže se musel opírat silněji o stěnu.
„Ty jsi moje stavební díra,“ šeptal Honza mezi přírazy. „Každej den, když tě vidím v těch montérkách, si říkám – dneska tě zase rozjebu. A ty to chceš. Viď?“
„Ano… chci… chci to pořád…“ Kuba už skoro brečel, ale ocas mu stál jako skála, kapal na podlahu.
Honza ho chytil za vlasy, zvrátil mu hlavu dozadu.
„Představ si, že teď sedím doma u večeře. Lenka mi nalévá polévku, usmívá se, ptá se, jaký byl den. A já jí říkám – byl dobrej. A přitom mám v hlavě pořád tvoje sténání a jak se tvůj zadek svírá kolem mě.“
Kuba se roztřásl celým tělem. „To… to mě bere… že jsi ženatej… a přesto mě bereš jako svou kurvu…“
Honza zrychlil. Teď už to bylo opravdu tvrdé – rychlé, hluboké, bez milosti. Kontejner se otřásal, plech vrzal. Kuba už jen sípavě lapal po dechu, nohy se mu podlamovaly.
„Pusť to… pusť to hned… chci cítit, jak se svíráš, když přijdeš.“
Kuba se udělal skoro okamžitě – dlouhé, silné střiky na plechovou stěnu, na zem, na svoje stehna. Tělo se mu křečovitě stahovalo, díra se svírala kolem Honzova ocasu tak silně, že to bolelo i jeho.
Honza to nevydržel. Zaryl se do něj co nejhlouběji a začal ho plnit – dlouhé, horké pulzy, které Kuba cítil až v žaludku. Držel ho pevně, aby neupadl.
Když vytáhl, Kuba se sesunul na kolena, zadýchán, celý zpocený, zadek červený, oteklý, lesklý od lubrikantu. Honza si otřel ocas o jeho rameno, zapnul zip a řekl klidně:
„Za sedm minut začínáme pracovat. Umyj si obličej v kýblu venku. A ať ti to necieče po nohách.“
Kuba přikývl, neschopný slova.
V 18:45 Honza otvíral dveře bytu.
„Ahoj zlatíčko,“ zavolala Lenka z obýváku. „Dneska jsi pozdě.“
„Museli jsme dohánět, pršelo,“ odpověděl a políbil ji na tvář. „Ale teď jsem doma.“
Sedl si na gauč, vzal dálku, pustil si zprávy. Lenka mu přinesla studené pivo a posadila se vedle něj, položila mu hlavu na rameno.
„Mám tě ráda,“ zašeptala.
„Já tebe taky,“ odpověděl upřímně.
A přitom v hlavě mu pořád doznívalo Kubovo zoufalé „prosím… ještě jednou…“, pocit toho horkého, těsného sevření a vědomí, že za dva dny to bude znovu – ještě tvrději, ještě ponižujícěji.
A on to bude chtít ještě víc.