První lekce - část 5.

Posadila jsem se. Pomalu. Šaty se mi vyhrnuly výš, než bylo nutné. A rozhodně víc, než by čekal.

Zůstal klečet. Spatřil můj klín. Odhalený. Bez punčoch. Bez spodního prádla. Jen hladká kůže a naprostá ženskost – vystavená, ale nedostupná. Vzduch kolem nás zhoustl. A on ztuhnul.

Jeho oči tam sklouzly – jen na zlomek vteřiny. Ale stačilo to.

„Vidíš mě?“ zeptala jsem se tiše.

„Ano… paní,“ hlesl.

„Tak se nedívej.“

Odstřihl pohled, sklopil hlavu, ale tělem projel záškub. Věděla jsem to. Věděl, co viděl. A teď to měl před sebou – a nesměl se dívat.

Roztáhla jsem kolena o kousek víc. Naschvál. Vzduch se mi otřel o kůži. Seděla jsem tam, uvolněná, otevřená… a on trpěl.

Přehodila jsem si nohu přes nohu. Pomalu. Cítil můj parfém. Teplý, ženský, s nádechem něčeho zvířecího. Touha v něm pulzovala, a já si s ní hrála.

„Cítíš to, že ano?“

„Ano, paní,“ vydechl přerývaně.

„Ale nesmíš nic. Jen klečet a dýchat.

Sklonila jsem se k němu blíž. Můj dech se mu otřel o tvář.

„Chceš ochutnat?“

Rty se mu lehce pootevřely. Ticho. Ticho, ve kterém by každý jiný muž zakřičel.

„Ano… paní… prosím.“

Zavřela jsem oči, na okamžik si tu prosbu vychutnala.

„Ještě ne.“

Opět jsem se opřela. Roztáhla nohy znovu. Pomalu. A položila si dlaň mezi stehna, přesně tam, kam on nesměl.

„Ale můžeš sledovat, jak se mě dotýkám.“

Jeho dech se zlomil.