🖤 Kapitola 1. Střet

David otevřel dveře do bytu s pocitem, že vstupuje na známé území. Klára mu dala klíče už dávno, jejich vztah byl tichý, pohodlný, bez velkých slov. Věděl, že má nevlastní dceru Sofii, osmnáctiletou, ale ta se mu vždycky vyhýbala. Nikdy ji neviděl — jen slyšel kroky za dveřmi nebo útržky hudby z jejího pokoje. Dnes to bylo jiné.

Když vešel do kuchyně, zarazil se. Uprostřed místnosti stála mladá žena, polonahá, de facto je v kalhotkách, s výrazem, který by dokázal probodnout sklo. Černorudé vlasy jí splývaly po ramenou, oči měla temné a pronikavé. Prsa pevná a kulatá. „Neumíš zaklepat?“ vyštěkla.

David zůstal stát jako přimražený. „Promiň… já myslel, že tu je Klára, byli jsme domluvení….“

Sofie si ho změřila pohledem, který byl směsicí pohrdání, vzteku a něčeho, co nedokázal rozpoznat. „Jo, jasně. Máma s tebou šuká. A co má bejt? Dostal si chuť i na mě, ty úchyle?!"

David se nadechl, ale ona ho nenechala pokračovat. „Nechci slyšet tvoje omluvy. Vypadni, nevidíš, že jsem nahá, ty šmíráku?“ Otočila se prudce na patě a odešla z kuchyně. Dveře jejího pokoje hlasitě práskly — ale nezavřely se úplně. Zůstaly pootevřené, jako by se zámek nezachytil.

David tam stál několik vteřin, srdce mu bušilo. Měl odejít. Měl to nechat být. Měl respektovat hranice. Ale něco v něm se pohnulo. Něco impulzivního, fascinovaného, nebezpečně hloupého. A tak se vydal za ní.

… Dveře byly jen na škvíru. David se nadechl a podíval dovnitř. Sofie seděla na posteli, zády ke dveřím. Ramena se jí třásla. Plakala. Ten obraz ho zastavil. Ještě před chvílí byla ostrá jako nůž, teď působila zranitelně, mladě, zmateně. Někdo, kdo se snaží být silný, ale nedaří se mu to.

Udělal krok dovnitř. Podlaha zaskřípala. Sofie se okamžitě otočila, oči rudé, tváře mokré od slz. „Co tady děláš?!“ vyjela na něj. „Říkala jsem ti, ať vypadneš!“

David zůstal stát ve dveřích. „Já… jen jsem chtěl—“

„Nechci nic slyšet!“ přerušila ho. „Vypadni, nebo zavolám fízly!“ Byla vzteklá. Vyskočila z postele, až se jí prsa zhoupla a sáhla po telefonu. Pod tím vztekem bylo něco jiného, těžko definovatelného. Něco, co David nedokázal ignorovat.

„Sofie…“ začal tiše. „Nechci ti ublížit, ani – tě šmírovat. Jen… nechci odejít, když jsi takhle.“

„A proč by tě to mělo zajímat?“ vyštěkla. „Jsi jen další chlap, co se motá kolem mojí mámy. Nic víc.“

David polkl a pak si klekl...: „Možná. Ale… když jsi na mě v kuchyni vyjela… něco se ve mně stalo. Nevím proč. Ale… nemůžu jen tak odejít. Já si nemůžu pomoct… jsi….jste pro mě jako zjevení. Nutí mě to kleknout si na kolena a…“

Sofie se na něj dívala dlouho. Příliš dlouho. Jako by v něm hledala něco, co tam nemělo být. „A co?,“ zeptala se nakonec. Telefon pořád držela v ruce.

„A prostě Vám patřit, Slečno Sofie," změnil David náhle oslovení. "Odevzdat se… sloužit..“ slova se mu zadrhla trochu v krku.

Sofie na něj znovu upřela zrak a chvíle se zdálo, že se její oči či tvář mění. Jak by byla na chvíli někým jiným. David to nedokázal definovat. Ty chceš být mým otrokem? To chce říct? Proto se tu plazíš?“ Její hlas byl nečekaně pevný.

David přikývl.

„A na to jsi přišel zčista jasna před chvílí v té kuchyni?

Znovu přikývnutí.

„To zní dost šíleně, nemyslíš? Udělala k němu krok a pootevřela dveře.

„Vím, Paní.“

Sofie si otřela zbylé slzy hřbetem ruky. Její výraz se změnil — ne zjemnil, ale zostřil. V očích se jí objevil zvláštní lesk, který k ní nepatřil… nebo patřil až příliš. „Tak dobře,“ řekla tiše. V jejím hlase zazněl krátký, temný podtón. Jako by ji napadlo něco, co by nemělo. „Jestli chceš zůstat… a odevzdat se mi, tak mi ukaž, že to myslíš vážně.“ Odložila telefon na poličku.