Začátky hotwife

Seděla jsem na gauči v obýváku, nohy pod sebou, v ruce sklenka vína, kterou jsem si nalila, abych měla co dělat s rukama. Aleš seděl naproti, lokty na kolenou, hlavu skloněnou, jako by se styděl vyslovit to nahlas. Mlčel dlouho, pak to vyhrkl – jedním dechem, jako by se toho chtěl zbavit.
„Ivo, já… já se v posteli trochu nudím. Je to stereotyp. Pořád to samý. Miluju tě, ale… chybí mi něco. A já… já se vzrušuju z porna s paroháčema. Kandaulismus. Když vidím, jak žena bere cizího chlapa a manžel to sleduje nebo o tom ví… to mě rozpaluje jako nic jinýho.“
Chvíli jsem mlčela. Ne proto, že bych byla naštvaná. Protože mi v hlavě začalo hučet tolik myšlenek najednou, že jsem je nedokázala roztřídit.
První pocit byl úleva. Protože já taky cítím tu nudu. Miluju sex. Miluju ho hodně, často, divoce. Potřebuju ho jako vzduch. A poslední rok mi přišlo, že Aleš je unavenější, pomalejší, méně vynalézavý. Myslela jsem si, že je to věk, práce, stres. Teď vím, že to bylo něco jinýho. On se nudí. A já taky.
Druhá vlna byla vzrušení. Ne hned sexuální, ale takové… dobrodružné. Jako když stojíte na hraně skály a víte, že skočíte. On mi ukazoval ty fotky – anonymní ženy, tlusté, hubené, mladé, starší, jak je berou cizí chlapi, zatímco manžel kouká nebo fotí. A já jsem viděla, jak mu při tom tvrdne. Jak se mu zrychlí dech. Jak se mu třesou ruce. A já… já jsem cítila, jak se mi mezi nohama udělá teplo. Ne proto, že bych chtěla být „děvka“. Ale proto, že představa, že mě někdo jiný bere, zatímco on kouká, mě najednou strašně rozpalovala.
Ale pak přišla ta třetí vlna – strach. Co když jsem opravdu jen děvka? Co když tohle je jen další způsob, jak si říct, že jsem nenasytná coura, která potřebuje pořád nový ptáky? Co když to zničí náš vztah? Co když on to pak bude litovat? Co když já to pak nebudu moct zastavit?
Přitáhla jsem si kolena k hrudi, podívala se na něj.
„Tak co chceš, Aleši? Abych to zkusila? Abych si našla někoho a ty jsi u toho? Nebo abys to jen věděl a já ti to pak vyprávěla? Nebo abys dostal video? Nebo abys koukal skrz dveře, jako v těch filmech?“
Zčervenal až po uši. „Já… já nevím přesně. Nejdřív bych chtěl jen zkusit, jestli to opravdu funguje. Jestli mě to bude vzrušovat i ve skutečnosti, ne jen na obrazovce. A jestli ty… jestli bys to chtěla.“
Zasmála jsem se – krátce, nervózně. „Chceš vědět, jestli bych to chtěla? Miluju sex. Miluju, když mě někdo bere tvrdě, dlouho, když mě plní, když mě nutí křičet. A ano – představa, že by mě někdo cizí šukal, zatímco ty koukáš nebo čekáš doma a honíš si při pomyšlení na to… to mě rozpaluje. Strašně. Ale bojím se, že jakmile to zkusíme, už to nepůjde vrátit.“
On přikývl. „Já vím. Proto nechci spěchat. Možná bychom mohli začít pomalu.“
„Jak pomalu?“ zeptala jsem se.
„Třeba… flirtovat. Nechat se oslovit v baru. Nechat se políbit. Nechat se osahat přes šaty. A pak mi to vyprávět. Nebo poslat fotku. Nebo mě nechat koukat přes kameru. A kdyby to fungovalo… pak bychom mohli jít dál.“
Podívala jsem se na něj. V očích měl strach, touhu, lásku i vzrušení. A já jsem cítila totéž.
„Dobře,“ řekla jsem tiše. „Zkusíme to. Ale pomalu. A kdykoli to bude příliš – řekneme stop. A hlavně… já nejsem děvka. Já jsem tvoje žena, která má chuť na sex a chce ti dát to, co tě rozpaluje. Pokud to bude fungovat pro nás oba, tak to není děvkařina. Je to naše hra.“
Přisunul se ke mně, políbil mě – dlouze, hluboce. Cítila jsem, jak mu zase tvrdne. A já jsem věděla, že tohle je začátek něčeho, co nás buď zničí, nebo posune někam, kam jsme nikdy nečekali.
A upřímně? Obě možnosti mě strašně vzrušovaly.