Saunia 2

„Čekám tě vevnitř“.

Hmm, změna oproti minule.

Že by byla uvážlivější a nerada by opakovala dráždění, jehož vrcholy byly naše orgasmy? Její přímo v sauně, můj ve sprše potom, oba pod diktátem našich šikovných prstů a dlaní?

Na druhou stranu, proč by jinak prosazovala, a úspěšně, abychom se nyní sešli ještě dříve. V době, kdy by každý normální smrtelník měl být bezpečně v práci za pásem. Vždyť i my jsme si to museli nějak zařídit. Rádi. Tedy pokud bych měl mluvit za sebe. Nyní jsem si tím již tak jistý nebyl.

Alespoň v duchu. Protože ona nejistota, vyvolaná její zprávou, která mě zastihla těsně před vchodem do nákupáku, evokující, že by mé očekávání stran divokého pokračování nemuselo být naplněno, se do mého těla tak nějak odmítala propsat. Takže i když se snažil svlékat co nejuvážlivěji, nejdůstojněji, tak pomalu, abych ani viditelně nekvačil, byl jsem na konci rozechvělý očekáváním a moje standarda byla hrdě vztyčená. Velmi. Možná, že bych na ní byl schopen přenést ručník, aniž bych ho musel přidržovat.

Ani kradmé plížení se ztichlými, víceméně naprosto opuštěnými prostory se na objemu mé potence nijak nepříznivě nepodepsalo. Nakonec jsem ale mohl jít v zásadě najisto. Našel jsem ji přesně tam, kde jsem ji čekal. V naší nejvíce zasuté minisauničce v bočním koridoru. Ale aspoň jsem si ověřil, že nebezpečí přepadení se zdá být ještě menší než minule. Navíc nikdo nebudil dojmem, že by mohl mít potřebu nás nijak zvlášť řešit a buď se spíš v klidu mohl odebrat o prostor dále, nebo se s chutí dívat. Jenom jsem se nemohl rozhodnout, zda to je vlastně dobře, nebo ne.

Veškeré existenciální úvahy vzaly za své okamžitě, jak jsem na ni popatřil skrz zamlžené sklo. S požitkem a naplno si užívala své dosavadní samoty, vyvalovala se na zádech na pryčně za rožkem, aby nebyla tak jednoduše vidět, každému snadno dostupná. Nožky vzhůru, patami zapřené do dřevěného obložení.

Ladná linie jejích štíhlých stehen byla zakončena lesknoucími se kadeřavými chloupky jejího temného klína, odborně a s péči upraveného do decentní čárky. Ať už tak činila pod vjemem objektu stínícího nyní sklo zasazené do vstupních dveří, nebo to prostě neřešila, s požitkem si, doslova labužnicky si zrovna konečky prstů roztírala pot po horní části pružného, bronzového těla bohyně, která ho s chutí kdykoliv může cele nabízí slunci, přičemž se soustředila zejména na prověřování si známého faktu, že její ňadra jsou dokonale kulatá, pružná a pevná. Zakončená dvěma vzrušenými terčíky.

Soudě podle množství potu již nějakou dobu musela být uvnitř. Na rozdíl ode mě asi dosti chvátala. To byl poslední impulz k tomu už ani trochu neotálet.

Přivítal mě její zastřený pohled, mrknutí, smyslné olíznutí si rtu, vysloveně provokativní výraz a chybný výklad nepřipouštějící zakmitání prstu signalizující rozkaz „Pojď ke mně“.

Sic pohled pro bohy, její poloha by bez toho, aniž bych s ní okamžitě manipuloval, moc možností nenabízela. Možná přesně tak to chtěla. Aby hlavní housle hrála její malá, rozkošná ústa.

Jako pravý fatalista jsem hodil za hlavu, jaký pohled se nabídne náhodnému šťastlivci či naopak nešťastníkovi. Zda bude moci popatřit pouze na mé pozadí a vlastně si bude moci zejména domýšlet, či ho přivítá výjev, jehož spatření by slabší jedince snadno mohlo přivézt rychle do vývrtky. Její ústa, gesto, řeč těla hovořila příliš jasnou řečí.

Že jsem zvolil dobře, bylo ihned patrné. Vtáhla jednu moji nadupanou kouli krytou oholenou kůží bez meškání dovnitř, jakmile jsem se s jedním chodidlem u její hlavy snížil natolik, že to bylo dostupné.

Nesmírně spokojený, natěšený výraz jí neopustil snad ani naráz s plnými ústy. Drobná, horká dlaň na mém nablýskaném kopí byla jistá a železným úchopem se jala přesvědčit můj orgán o tom, aby jí co nevidět vydal svoje poklady.

Rázem mi bylo také naprosto jedno, jak to dopadne. Dokonce jsem i upřímně doufal, že něco málo vydržím, než jí případně zkropím jako fontána. A nebylo to vůbec snadné.

Aniž by hned přešla na nějaké frenetické kmitání dlaní, její pohyb byl tak jistě všeříkající a podnětný, že ve spolupráci s téměř až něžně bolestivým cucáním a sáním mých depozitářů, které v ústech poctivě měnila, jsem byl brzo mokřejší než ona a začal jsem mít zásadnější problémy s dechem. A taky s tím to udržet. Jestli to takto půjde dál, budu mít snad v dlaních trvalé jizvičky od zarytých nehtů a rozkousaný ret. Zvuky, které jsem vydával, se do sauny taky zrovna nehodily, ale mlaskavé zvuky odzdola je myslím stejně trumfovaly o parník.

Překvapila mě, když z ničeho nic přestala v době, kdy jsem se pomalu chystal skládat zbraně. Můj překvapený výraz jsem snad ještě šokovanějším, když zvrátila hlavu dozadu, až jí snad skoro ruplo za krkem, doširoka otevřela ústa a jasně mě navigovala, abych jí ho pod tímto netradičním úhlem zasunul co nejhlouběji dovnitř.

Byl jsem příliš napružený, než aby to šlo snadno. Ale reagoval jsem jako koráb vedený zkušeným lodivodem, zdárně jsem překonal všechny zrádné vody a co nevidět zakotvil svoji pramici hluboko uvnitř přístavu. Protočily se mi panenky, když jsem zřetelně cítil její špičatý jazýček kvedlat po mé délce kdesi uprostřed, špicí mého razidla schovanou kdesi až v jejím hrdle.

Následující napjaté okamžiky pak byly strhujícím soubojem o to, zda to jako pravý hulvát pustím přímo do jejího hrtanu, nebo se rozhodne si tento požitek nedopřát. Volba byla čistě na ní.

Myslím, že nakonec to vyřešila k naší nejvyšší spokojenosti, protože ona měla i jiné zájmy a já sám bych v jejích ústech také déle nevydržel.

Škubání bylo až naprosto neústupné a ten úhel …

Vyškubnul jsem z její pusinky rád hned, jakmile mě odstrčila od sebe dozadu a než bych dostal šanci to nakonec přece jen nějak přejít, pumpovala neoblomně dlaní, když ještě lapala po dechu, provazce slin, kam až oko dohlédlo.

První náboj salvy jak z brokovnice, spojený s mým zaúpěním, přelétl přes její tělo a skončil snad až kdesi na prostěradle za jejím klínem. Následující okamžiky jsem pak měl jako v mlze a řídil jsem se jen naprosto primitivním pudem vystříkat ze sebe vše, co bylo v danou chvíli možné. A tak jsem nepolevil, dokud nebylo po všem.

S vírou, že už se mi asi nikdy nepodaří dostat do normálu nyní rozkolísaný dech, kdy mi plíce pracovaly jak kovářské měchy, jsem nevěřícně popatřil jak na to boží dopuštění, které její kůži změnilo tak, jako by byla trvale a celostně pokrytá vodou, když se k mému náletu přidaly i přirozenější zdroje horkého ovzduší sauny. A že bych dostal šanci se z nevěřícího Janka hned tak dostat, že i zkušený, cenami osvědčený jogín by mi záviděl, zajistila pak tím, že jakmile usoudila, že více ze mě nevydojí, přidala i nyní volnou ruku k dílu a začala si s ní s poselstvím, že nic jiného nyní na světě neexistuje, jak umanutý roztírat veškerou nálož po hrudníčku a bříšku. Její druhá ruka se přitom již nějakou dobu zabývala kritickými momenty v jejím pohlaví.

Dodělala se dříve, než jsem bezvládně mohl dopadnout na zadek za její hlavou. Vypnula se jak prut, vypustila dlouhé, táhlé „aaaaaaanooooo“, a v patřičné době sebou nakonec přestala mrskat, těžce oddechujíce po vyhrané bitvě.

Když se dým poněkud rozplynul a naše vytržení z reality nás konečně bytelně opouštělo, oba jsme si zhruba ve stejný moment, nezávisle na sobě, uvědomili, co právě přešlo a otevřeli naplno stavidla smíchu. Potutelnému, kuckajícímu, roztomile provinilému. Jako dva puberťáci.

No, ale uznejte, nebylo to tak správné, když jsme se pak dostali neporušeně až pod společnou sprchu, aniž by i tam nás nikdo nerušil?

A byli jsme to my, kdo pak zavřel „omylem“ nedovřené dveře prostor, který jsme tak zanechali, abychom dali šanci vyvětrat?

Je dobré se stále cítit mladý, nezávisle na tom, kolik vám podle občanky je.