Ticho, klid a její úsměv

Venku šumí město, ale v tomhle pokoji je ticho. Stojím u okna a čekám, až se ozve klapot jejích podpatků na chodbě. Nejsem nervózní z toho, co přijde – jsem připravený.
Když vejde, nemusí říct ani slovo. Vidím na ní únavu z celého dne, tu tíhu zodpovědnosti, kterou nosí v práci i v životě. Teď je řada na mně, abych tu tíhu převzal. Pomůžu jí z kabátu, připravím drink a postarám se, aby se svět venku zastavil.
Můj pohled směřuje k zemi, ne z ponížení, ale z úcty. Cvaknutí zámku na mém pásu cudnosti, který má v rukou jen ona, mi dává zvláštní svobodu. Je to symbol toho, že dnes (a možná i příští dny) neexistují moje potřeby. Existuje jen její pohodlí.
Dívám se, jak se uvolňuje pod mýma rukama, když jí masíruji ramena. Moje vlastní vzrušení není v tom, co bych mohl dostat, ale v té absolutní moci, kterou nad sebou cítí ona. Vidět, jak se její dech zrychluje a tvář rozjasňuje spokojeností, je pro mě víc než jakýkoliv můj vlastní vrchol.
Jsem tu, abych sloužil. Bez otázek, bez nároků, s maximálním soustředěním na každý její povel. Protože v jejím uspokojení nacházím svůj největší klid