Vyhoň si ho!

Pavel si upravil sako, vzpamatoval se z rány dveřmi do hlavy a vzdorovitě, drze řekl. „Za tu analýzu se omlouvám, slečno Borská, ale neuškodilo by Vám, kdybyste se naučila klepat!“ Stiskla rty a přivřela oči. „Už jednou jsem řekla, že jste drzý.“ Sykla. „Jsem Váš zaměstnanec, ne hračka, se kterou byste jednala, jak s kusem hadru!“ vyštěkl Pavel vztekle a zvedl odbojně bradu.
„Správně, jste můj zaměstnanec, pane Bendo. Proto budete dělat, co Vám řeknu, nebudete odmlouvat a už vůbec ne mně drze poučovat o tom, jak se mám chovat já.“ Odpověděla potichu a ledovým hlasem. „To rozhodně nebudu. Taky tady nemusím vůbec být!“ odsekl a pořád ji vztekle propaloval očima. „Jistě, já Vás tady nechtěla a taky Vás tu nedržím. V pondělí chodit nemusíte!“ odpověděla s úsměvem a odešla. Pavel stál v kanceláři neschopen slova, zatínal zuřivě pěsti a syčel nadávky. Někdo vešel a Pavel zvedl oči. „Snad nebude tak zle, chlapče. Ona je Dáša trochu říznější, ale to si časem zvyknete.“ Řekl muž a Pavel jen s námahou odpověděl. „Nevím, jestli si zrovna na tohle chci zvykat, pane Borský.“ Ale ten se jen šibalsky pousmál. „Jak se daří babičce?“ zeptal se mile a Pavel na něj vrhl vyčítavý pohled. „To je vydírání, pane Borský!“ odpověděl Pavel nahněvaným hlasem. „Ano je! A Vy jste mi slíbil, že se hned tak někoho nezaleknete a moji poněkud temperamentnější dceru jako šéfovou ustojíte!“ vyčetl mu Borský. „Temperamentnější?“ zeptal se Pavel. „Je jak tříhlavá saň!“ dodal.
Ale celý víkend jí nemohl dostat z hlavy. Nikdy nemíchal práci a relax. Nikdy. Taky mu nikdy nešéfovala žádná taková Dája. Nasírala ho už jen svou existencí. Nesnášel ji, a přesto na ni pořád musel myslet. Když v pondělí přišel do zasedací místnosti a pozdravil, prudce se otočila. „Co ten tu chce, v pátek jsem ho vyhodila?“ řekla vztekle a probodávala Pavla pohledem. „Pokud vím, slečno Borská, řekla jste, že mně tu nedržíte a nemusím v pondělí chodit, ne že nemám. To za prvé a za druhé, smlouvu jsem podepsal s Vaším otcem, ne s Vámi, takže mne tu drží moje slušnost a čest, se kterou jsem mu přislíbil spolupráci.“ Odpověděl klidně Pavel a jejímu pohledu neuhnul. Viděl, jak se jí nahrnula krev do obličeje, ale otec zasáhl. „Dášenko, jeho ta analýza mrzí, omluvil se Ti a do té hlavy se uhodil, protože má pravdu a neumíš klepat. On si dá příště pozor a Ty zase zaklepeš.“ Uhlazoval jejich nenávistné pohledy. „Ani tam nepáchnu, bude se mi chodit zpovídat on, jestli tu má zůstat!“ vyštěkla.
„Není problém, pokud mně zase nevyhodíte ze své kanceláře.“ Řekl blazeovaně Pavel a pomstychtivě se usmíval. Rezignovaně kývla a sedla si. Ani jednou na něj nepromluvila. Pokud něco chtěla, poslala email nebo svou sekretářku. Dalších čtrnáct dní spolu nepromluvili jediné slovo. Ona ho na poradě ignorovala a on se rozhodně neměl chuť doprošovat. Dával si pozor na termíny a vyhýbal se jí. Odváděl bezchybnou práci, tak se nemusel jít za nic zpovídat. V pátek ráno zazvonil jeho soukromý telefon. Mája. „Ahoj, stalo se něco?“ zeptal se starostlivě. Jinak by mu přeci do práce nevolala. Už se přiznal, že prohrál sázku a požádal ji, aby mu do práce nevolala, aby s tou dračicí nějak vydržel. Podezíral ji, že jen čeká na jeho nepatrnou chybičku. „Potřebuji večer barmana, bráško.“ Řekla zkroušeným hlasem. Polkl. „Pokud přijde i ona, tak se mnou nepočítej.“ Řekl a chtěl položit. „Srabe.“ Ozvalo se a on dal znovu telefon k uchu. „V kolik?“ zeptal se rezignovaně. „V sedm.“ Řekla vesele Mája. V práci nosila Dája drdol a poměrně decentní, spíš upjaté modely a k nim lodičky. Nikdo jí Dájo neříkal. Pokud přijde, určitě je bude mít zase volně rozpuštěné. Zasnil se.
Vyrušilo ho zaklepání. Byla to asistentka a nesla mu program na další týden a podala mu už známou kartičku. Počkal, až odešla, nechtěl, aby ho někdo viděl, jak se zase nasere nějakým jejím pokynem. „Zítra je večírek pro V.I.P klientelu, vyzvednu Vás v sedm!“ stálo na kartičce. Pavel už zase rudnul vztekem. Krucinál, kdo si myslí, že je? Má na volno nárok a nebude ho komandovat ještě o víkendu. Navíc o její protivnou společnost nestál. „Už mám jiný program!“ odepsal a poslal asistentku, aby jí odnesla odpověď. Vrátila se za chvilku a nesla další kartičku. „Tak ho zrušíte!“ stálo na lístku a asistentka dodala. „Pokud prý by odpověď měla znít jinak, než že ano, tak jí to máte přijít vysvětlit do kanceláře.“ Kníkla asistentka a rychle zmizela. Pavel zrudnul a doslova vyskočil z křesla. Sáhl na kliku a pak se zarazil. Sakra, ve smlouvě jasně stálo, účast na důležitých akcích mimo firmu, placeno jako přesčas. Zase kliku pustil. Otevřeně se jí postavit nemohl. Jestli dneska přijde do klubu, přísahá, že jí dá do drinku projímadlo. „Mrcha zasraná.“ Ulevil si.
Pokaždé, když někdo vešel do klubu, trhnul hlavou, aby se ujistil, že to není ona. Bylo už hodně po půlnoci a pomalu uklízel na baru, když se za ním jízlivě ozvalo. „Kafe, štěně a pořádné!“ ztuhnul. Rudnul a chtěl odseknout, že pro ni není žádné štěně, ale pak se kousl do jazyka. Tady byl jen jako barman a sestře problémy dělat nechtěl. „Jistě, Madam.“ Odpověděl slušně a pustil kávovar. „Plivat do něj, nebo lít projímadlo nemusíš, bude mi večer zle i bez toho!“ řekla sladce a sledovala ho. „Madam?“ zeptal se nechápavě a usmíval se. „Nesnáším takové večírky, tak půjdeš se mnou. Ty zase nesnášíš mně, tak bude zle nám oběma.“ Odpověděla klidným hlasem a jízlivě se usmívala. Ty rozpuštěné vlasy byly nádherné. A dneska měla kožený korzet a sukni. Níž přes bar neviděl. „Třeba byste se tam cítila líp v tom, co máte právě na sobě.“ Odpověděl sladce a s úsměvem Pavel a sledoval ji. Nahnula se přes bar a přitáhla si ho za kravatu. „To bys ale musel jít Ty nahý, s obojkem a na vodítku, štěně.“ Sykla a kravatu mu pustila. Pavel trochu zbledl. Ta představa v hlavě byla úplně živá a vzrušila ho. Vyboulily se mu kalhoty. Nemohl odtrhnout oči od jejího dekoltu, odkud se dmuly její prsa. „A hele, on to není jen barman, být poslušný pejsek na vodítku ho vzrušuje.“ Zasmála se a znovu si sedla.
Zasyčel kávovar a Pavel se vzpamatoval. Rychle se otočil, aby neviděla, jak zrudnul. Jenže tentokrát ne vzteky, jako vždy s ní nebo kvůli ní. Postavil kávu na bar. „Jsem jen chlap, Madam a dnes máte poněkud odvážnější model.“ Zašeptal a usmál se na ni. To víš, zrovna Tobě se přiznám, že mně vzrušuje, cos právě řekla. Pomyslel si. Do baru vešel někdo další. Pohledný, elegantní muž v ležérním obleku. Šel přímo k ní. „Tys to auto vyráběl nebo jen parkoval?“ zeptala se vztekle příchozího. Ten sklonil hlavu a zvedl k ní její ruku. „Omlouvám se, Madam, jen parkoval.“ Řekl uctivě a ruku políbil. Podívala se na hodinky. „Běž se osprchovat!“ řekla přísně a sledovala ho. „Ano, Madam.“ Hlesl. V tu chvíli přišla Mája. „Výborně, už jste tady, zrovna jsem ji nachystala. Moc lidí už tu není, budete mít skoro soukromí a chceš pak i pokoj nahoře?“ ptala se Mája a usmívala se. „Pokoj?“ zeptala se Dája spíš sama sebe. „Máš pravdu, on bude K. O. a mně se řídit nechce.“ Odpověděla a taky se pousmála. Pavlovi to bylo najednou nepříjemné.
Snažil se znovu dělat pořádek na baru. Podívala se na něj a pak na Máju. „Tak nezapomeňte, pane Bendo. Dneska v sedm večer!“ dodala a vytratila se do mučírny. Dala hodně důraz na oslovení, pane Bendo. Pil kávu a sledoval posledních pár hostů, když uslyšel z mučírny známé zvuky, jeho sténání, chvílemi nářek, hekání a prosby. Začal se dost potit a zavřel oči. Na moment měl pocit, že usnul a zdálo se mu, jak Dája mučí jeho. Probral se a znovu to slyšel. Nemohl si pomoct, vzrušilo ho to a podlehl představě, že je tam on. Co se vrátil, s žádnou nebyl a začínalo mu to chybět. Hosté odešli a Mája podřimovala na pohovce. Byl sice taky unavený, ale věděl, že kdyby teď usnul, trápily by ho představy. Měl i zlost, protože už tam byla dvě hodiny a pořád ho mučila. Chvílemi už jen sípal. Pak se otevřely dveře a vyšla z nich. Byla zrůžovělá vzrušením. Vypotácel se ven i on. Tak jak byl, nahý. Pavel polknul. Dost ho zřídila. Byl sešvihaný po celém těle, ocas měl oteklý a místy modral a chvěl se jak osika. Pavel ho soucitně podepřel. „Zavedu ho nahoru.“ Řekl a zamračil se na Dáju. „Ne!“ štěkla. „Dojde tam sám! Ty mi uděláš kávu!“ dodala vztekle a sedla si na bar. Mája v polospánku jen zamrčela. „Jako vždy.“ A zase usnula.
Pavel zlostně vařil kávu, fakt ji nesnášel, tak jak ho mohla vzrušovat? Ne, ona ne, jen to, co dělala a říkala. Musel se hodně ovládat, aby jí ho slušně podal. „Prosím, Vaše káva, Madam.“ Řekl a teď dal on důraz na slovo Madam. Pousmála se. „Nějaký nevrlý!“ řekla jízlivě. „Nadržený?“ zeptala se hned k tomu stejným hlasem a rozesmála se. „Ne, Madam, jsem jen unavený a za pár hodin mám dělat společnost jisté náročné a velmi protivné slečně.“ Odsekl vztekle. „Vyhoň si ho!“ Řekla polohlasně a smyslně. Pavel znovu ztuhnul. Pak zrudnul, protože cítil, jak se mu staví. „Řekla jsem, aby sis ho vyhonil. Hned!“ znovu řekla stejným hlasem a nahnula se za bar. Chtěl ucuknout, přísahal by, že to chtěl udělat. Ale držela ho za kravatu a táhla si jeho hlavu k sobě. „Teď hned si klekneš a hezky si ho vyhoníš.“ Zašeptala. Měla u toho zvláštní hlas. Mrazivý, plný vášně a přesto tvrdý, jakoby žádné emoce neměla.
„Ne.“ Odpověděl potichu. „Vyhoň si ho!“ Řekla klidným hlasem. „Ne.“ Hlesl ještě tišeji. „Vyhoň si ho!“ zopakovala znovu, aniž by změnila hlas. Pavel už se vzmohl jen na zavrtění hlavou. „Vyhoň si ho!“ opakovala a Pavel se držel desky stolu a byl bledý. Lapal po dechu a bojoval sám se sebou. „Vyhoň si ho!“ řekla a Pavel se svezl na zem. Cítil, jak ho sleduje a zvedl naposledy, ale už v podstatě bezmocně hlavu. „Vyhoň si ho!“ řekla naposledy a pak už jen spokojeně sledovala, jak si rozepl poklopec a udělal, co mu řekla. Bezmocně, ochromeně klečel na zemi a poníženě kousal spodní ret, když skončil a sledoval svůj ejakulát na podlaze. Zvedl nesměle hlavu, oči a setkal se s těmi smaragdovými. Pichlavými, spokojeně jiskřícími. Nic neříkala, nedělala, jen ho tím vítězoslavným pohledem sledovala. Cítil se ponížený do morku kosti. Dostala ho přesně tam, kde být zrovna před ní nechtěl. Na kolena a ještě se poslušně vyhonil. Věděli to jen oni dva, ale měla ho tím v hrsti. Naklonila se a zašeptala. „V sedm, pane Bendo.“ Zrudnul a zároveň v něm vařila krev zlostí. Proto nikdy nemíchal práci a relax. Ponížila ho, jako ještě žádná. Slyšel, jak odešla. Rychle utřel sperma do ubrousku a upravil se.
Jemně probudil sestru a nahoře mu ukázala pokoj. Ona sama se svalila v nějakém dalším. Byl tak utahaný, že usnul. Jen si nepříjemně uvědomil, že to, jak ho donutila se vyhonit, ho opravdu uvolnilo. Vzbudilo ho hekání a vzdechy. Zřetelně slyšel, jak naráží postel ve vedlejším pokoji do zdi. Někdo tam divoce šukal. Zavřel oči a vybavil si, jak hekal on sám na zemi za barem. To pnutí se nedalo snést, kousal se do rtu a vzdychal. Vzal ho do ruky a honil si ho. Slyšel ženské vzdechy odvedle a polykal ty svoje. Pak vykřikla a bylo ticho. Zrychlil a znovu stříkal, do pusy si narval kus polštáře, aby nebylo slyšet, jak u toho hekal a pak ryčel. Ale bylo mu líp, tohle fakt potřeboval. Toho stresu v práci bylo příliš a uvolnilo ho to. Sedl si a nemohl dostat z hlavy ty její oči a to jak pořád opakovala, aby se vyhonil. „Srabe.“ Řekl polohlasně. „Jen si to přiznej! Chceš ji!“ dodal polohlasně a zaskučel do polštáře, který znovu kousal. „Kurva, strašně ji chceš.“ Šeptal a kousal polštář. Vedle cvakly dveře. „Doufám, že přijet před klub, Ti nebude trvat tak dlouho, jako to parkování.“ Slyšel její arogantní hlas a vytřeštil oči. To šukala ona! Nenáviděl ji. To všechno, co chtěl on, dávala tomu hezounkovi v obleku. Proboha on žárlil!!! Musel do sprchy, zchladit se. Když z ní vylezl, seděla na jeho posteli Mája a zkoumavě ho sledovala.
„Dostala Tě, co?“ řekla a zvedla potřísněné ložní prádlo. Pavel znovu zrudnul. Do prdele, styděl se i před vlastní sestrou. „Ten hezoun k ní nějak trvale patří?“ zeptal se potichu. „Ano i ne, Pavle. Je dost drsná víš a tenhle to docela dává. Vidí se tak jednou za měsíc. Pronajme se to dole na celou noc a to je pak lepší nemít hosty a spát doma. Myslím, že po noci s ní, se další měsíc vzpamatovává.“ Řekla vážně Mája. Pavel otevřel překvapeně oči. „Ty seš vážně trouba. Na všechno mi skočíš.“ Rozřehtala se smíchy. „Já vlastně nevím, kdo přesně to je, ale fakt se tu občas objeví, moc toho nenamluví, zřídí ho, pak si zašuká a zase odjede a třeba tři měsíce ho tu neuvidím. Copak? Žárlíš na něho?“ odpověděla a znovu zvedla mokrou peřinu. „Promiň, uklidím to.“ Vyhnul se odpovědi a pátravému zraku sestry, ale ona rukou ucukla. „Slintá po ní kdekdo, ale ona si vybírá, hodně si vybírá a nikdy to není na stálo. Jedna, max. dvě schůzky a konec. A jeho má jen na to mučení, chová se k němu strašně. Tahle pro Tebe fakt není. Pusť ji rychle z hlavy, jinak se budeš trápit, bráško. Je studená jak led a miluje jen svoji práci.“ Dodala měkce a starostlivě. „To půjde dost blbě, když je to moje šéfová.“ Odpověděl Pavel vztekle.