První setkání...

Psali jsme si spolu už několik týdnů. Nejdřív jen krátké zprávy. Pak delší. Občas konverzace, které se protáhly hluboko do noci. Nikdy jsme se neviděli. Jen pár fotek, možná pár videí, pár hlasových zpráv… Ale spousta představ.

Když jsme si konečně domluvili setkání, cítila jsem zvláštní směs nervozity a zvědavosti. Kavárna byla malá a útulná. On přišel první. Objednal dvě kávy – espresso pro mě, přesně jak jsem jednou zmínila v chatu. Když jsem vešla, poznala jsem ho okamžitě. Usmál se. Jeho úsměv byl úplně stejný jako na fotkách, jenom mnohem živější.
„Ty jsi opravdu přišel dřív,“ řekla jsem a sundala jsem si kabát.
„Nechtěl jsem riskovat, že tě propásnu,“ odpověděl.
Posadila jsem se naproti němu a na chvíli jsme si jen tak prohlíželi jeden druhého. Bylo zvláštní konečně vidět člověka, jehož myšlenky už tak dobře znáš.
„Ve skutečnosti jsi ještě hezčí,“ řekl po chvíli.
Zasmála jsem se. „To říkáš všem ženám z internetu?“
„Jen těm, které chci poznavat více.“

Káva pomalu chladla, ale náš rozhovor byl čím dál teplejší. Povídali jsme si o všem možném – o práci, cestování, o věcech, které máme rádi… I o těch, o kterých se běžně lidé při prvním setkání nebaví. Občas se naše pohledy zdržely o pár vteřin déle, než bylo nutné. Ta chemie, kterou jsem cítila při psaní, tam byla. Možná ještě silnější. Po chvíli se opřel o stůl a tiše řekl:
„Víš, když jsme si psali… Vždycky jsem si říkal, jaké by to bylo sedět s tebou někde jiinde, než jen u kávy.“
„A jak sis to představoval?“ zeptala jsem se zvědavým úsměvem.
Naklonil se blíž.
„Upřímně? Že bychom si našli místo, kde nás nikdo nebude rušit. Kde můžeme pokračovat v tom, co jsme začali psaním.“
Chvíli jsem mlčela.
„A kde by takové místo bylo?“ zeptala se.
Usmál se.
„Kousek odsud je malý hotel.“
Podívala jsem se na něj. V očích mně probleskla směs zvědavosti a odvahy.
„Takže teď přijde ta chvíle,“ řekla jsem potichu, „kdy se rozhodneme, jestli zůstaneme jen u kávy… Nebo zjistíme, jestli mezi námi funguje i realita.“
Natáhl ruku přes stůl a chytl moji ruku.
„Já už jsem se rozhodl.“

Chvíli jsme seděli naproti sobě v tichu, které už nebylo rozpačité. Bylo plné myšlenek. Vytáhl z kapsy telefon a něco do něj napsal. Můj telefon zavibroval v kabelce.

„Nebudu tě do ničeho tlačit,“ řekl klidně.

Na mém displeji svítila adresa. Malý hotel nedaleko centra. Pokoj 312. Podívala jsem se na něj.
„Takže ty už jsi rozhodnutý,“ řekla jsem tiše.
Usmál se tím svým klidným, trochu provokujícím úsměvem.
„Já tam budu. Dám si sprchu, otevřu láhev vína… a budu čekat.“
Na chvíli se odmlčel. „Ale jestli přijdeš, to je jen na tobě.“

Vzala jsem telefon do ruky a znovu se podívala na adresu. Bylo zvláštní, jak obyčejná slova mohou najednou působit tak… Lákavě.
„A když nepřijdu?“ zeptala jsem se
Pokrčil rameny.
„Tak budu mít klidný večer a hezké vzpomínky na kávu s tebou.“

Pak se zvedl ze židle. Naklonil se ke mně trochu blíž, než bylo nutné a pošeptal do ucha: „Ale mám takový pocit,“ řekl tiše, „že zvědavost u tebe nakonec vyhraje.“
Nechal na stole pár mincí, vzal si kabát a ještě jednou se na mě podíval.
„Pokoj 312,“ zopakoval. Pak odešel.

Dveře kavárny se zavřely a já zůstala sedět sama. Před sebou telefon. Na displeji pořád svítila ta adresa. Venku pomalu začínal podvečer. Stačilo vstát. Stačilo udělat pár kroků. A zjistit, jestli je tenhle příběh jen o jedné kávě… Nebo o něčem mnohem zajímavějším. 

Bylo zvláštní, jak jedno rozhodnutí může změnit celý večer. Dopila jsem poslední doušek už skoro studené kávy, pomalu vstala a oblékla si kabát. V hlavě se mě míchaly myšlenky – zvědavost, lehká nervozita… Ale také ten příjemný pocit očekávání.
„No dobře,“ zamumlala jsem si s lehkým úsměvem.

Venku byl chladnější vzduch. Ulice už začínaly pomalu ožívat večerním ruchem. Šla jsem pomalu, ale jistě – jako někdo, kdo ví, že jde vstříc něčemu neznámému, ale lákavému. Hotel jsem našla snadno. Nebyl velký. Spíš jeden z těch nenápadných městských hotelů, kolem kterých člověk běžně projde bez povšimnutí. Na chvíli jsem se zastavila před vchodem. Podívala se nahoru na okna. Napadlo mě, že v jednom z těch pokojů právě čeká on. Možná stojí u okna. Možná přemýšlí, jestli opravdu přijdu. Usmála jsem se a pak vešla dovnitř.

Recepce byla tichá. Rychle jsem vyjela výtahem do třetího patra. Každé patro, které výtah minul, jako by mi zvyšovalo napětí v mojí hrudi. Dveře se otevřely. Chodba byla klidná, tlumeně osvětlená. Koberec tlumil moje kroky, když jsem pomalu kráčela po číslech na dveřích.

308… 310… A pak ho uviděla.... 312.

Na chvíli jsem se musela zastavila. Srdce mě bilo rychleji, než bych čekala. Přiložila jsem ruku ke dveřím a na vteřinu zavřela oči. Teď už to nebyla jen zpráva na telefonu. Teď to bylo skutečné.

Zvedla jsem ruku a jemně zaklepala. Za dveřmi se ozvaly kroky. Klika se pomalu pohnula. Dveře se otevřely – a on tam stál. Jako by věděl, že přijdu. Podíval se na mě tím samým klidným pohledem jako v kavárně. Pak se lehce usmál.
„Věděl jsem, že zvědavost vyhraje.“
Chvíli jsme se na sebe jen dívali. Pak ustoupil o krok stranou.
„Pojď dál.“

Vešla jsem dovnitř.

Dveře se zavřely a na chvíli v pokoji zavládlo ticho. On stál pár kroků od mě. Vlasy měl ještě lehce vlhké po sprše. Na sobě jen rifle a opasek, jinak nic. Světlo z lampy na stěně zvýrazňovalo jeho postavu – široká ramena, pevná svalnatá hruď a ramena, a jeho silné ruce, které působily klidně, ale zároveň v sobě měly zvláštní sílu. Na okamžik jsem se zarazila. Na fotkách vypadal dobře. Ale ve skutečnosti… Ještě lépe.

Všiml si mého pohledu a koutky úst se mu lehce zvedly.
„Tak jsi přišla,“ řekl klidně.
„Ano,“ odpověděla jsem. ,,Říkala jsem si, že by byla škoda nechat tě čekat.“ Usmál se.

Na malém stolku u okna byla otevřená láhev vína a dvě sklenky.
„Doufal jsem v to,“ řekl a nalil víno. Podal mě sklenku a naše prsty se na okamžik dotkly. Ten krátký kontakt byl překvapivě intenzivní. Stála jsem uprostřed pokoje a pomalu se rozhlédla. Pak se na něj znovu podívala.
„Takže…“ řekla lehce pobaveně, „ty jsi opravdu myslel vážně to, co jsi říkal v kavárně.“
Přikývl.
„Ano. Chtěl jsem zjistit, jestli ta chemie mezi námi existuje i mimo zprávy.“
Opřel se lehce o stůl a chvíli si mě je prohlížel.
„A zatím to vypadá slibně.“
Napila jsem se vína a cítila, jak se napětí mezi nimi pomalu zvyšuje. Udělala jsem pár kroků blíž. Teď jsme stáli skoro naproti sobě.
„Víš,“ řekla jsem, „celou cestu sem jsem přemýšlela, jestli tohle není trochu šílené.“
Zvedl obočí.
„A k čemu jsi došla?“
Podívala jsem se mu přímo do očí.
„Že některé věci stojí za to risknout.“
Vzduch mezi námi byl najednou těžší, teplejší. On udělal pomalý krok blíž.
„Tak to vypadá,“ řekl tiše, „že dnešní večer bude zajímavý.“
A ja měla pocit, že tohle je teprve začátek.

Stála jsem kousek od něj a cítila, jak se atmosféra v pokoji pomalu mění. Už to nebylo jen zvědavé setkání dvou lidí z internetu. Bylo v tom něco hlubšího… Napětí, chuť, které mezi námi viselo od chvíle, kdy jsme si poprvé napsali. On mě chvíli jen pozoroval. Jeho pohled byl klidný, soustředěný. Ne dravý – spíš jistý. Udělala jsem ještě jeden malý krok blíž. Teď jsme stáli opravdu těsně. Položil sklenku na stůl a pomalu ke mně natáhl ruku. Prsty mě jemně zvedl bradu, abych se na něj podívala.
„Podívej se na mě,“ řekl tiše.
V jeho hlase nebyla tvrdost. Spíš tichá autorita, která působila zvláštně uklidňujícím dojmem. Podívala jsem se mu do očí. Srdce mě tlouklo rychleji.
„Takže… ty jsi ta odvážná žena, která přišla do pokoje cizího muže,“ řekl s náznakem úsměvu.
„Nejsi úplně cizí,“ odpověděla jsem tiše.
Palcem mě pomalu přejel po čelisti. Ten dotek byl jemný, ale jistý.
„Ne,“ souhlasil. „Ale pořád jsi měla možnost se otočit a odejít.“
Chvíli jsem mlčela.
„Nechtěla jsem.“

V jeho očích se objevil spokojený záblesk. Přiblížil se ještě o kousek, až mezi náma skoro nezůstalo místo. Jednou rukou mě lehce přejel po paži, pomalu, jako by zkoumal každý centimetr mé reakce.
„Víš,“ řekl klidně, „mám rád, když je žena upřímná v tom, co chce.“
Jeho velká ruka se na okamžik zastavila na jejím pasu. Byla v tom síla, ale i kontrola.
„A ty?“ zeptal se tiše. „Víš, co chceš?“
Cítila jsem jeho blízkost, teplo jeho těla, klid, s jakým mě pozoroval.
„Ano.“
Usmál se – tentokrát pomaleji. Pak mě jemně přitáhl o kousek blíž.
„Tak to budeme objevovat spolu,“ řekl tiše.
Jeho tón byl stále něžný… Ale bylo v něm jasné, že on vede tempo večera. A mě překvapivě vůbec nevadilo se tomu poddat.

Stála jsem před ním a cítila jeho ruce na svém pasu. Nebyl hrubý, ani spěchající. Naopak – každý jeho pohyb byl pomalý, promyšlený, jako by si chtěl vychutnat každou vteřinu toho okamžiku. Jeho prsty se lehce posunuly po mém boku a zastavily se na zadech.
„Jsi nervózní?“ zeptal se tiše.
Zavrtěla jsem hlavou, ale trochu se usmála.
„Možná trochu.“
Palcem přejel po paži, pomalu nahoru a dolů.
„To je v pořádku,“ řekl klidně. „Někdy je právě to napětí ta nejlepší část.“
Jeho pohled byl stále pevný, ale něžný. Takový, který člověka uklidní a zároveň zrychlí tep. Přiblížil se ještě o kousek.
„Víš, co se mi na tobě líbí?“ zeptal se.
Zavrtěla hlavou.
„Že jsi přišla… A přitom pořád trochu váháš. A tvoje rudá rtěnka."
Jeho velká ruka se jemně přesunula na můj zadek, přitáhl si mě těsně na své nahé tělo.
,,Stůj, nehýbej se." Nebyl to vylozeně příkaz — ale okamžitě jsem poslechla. Všiml si toho a v očích se mu objevil spokojený, skoro hravý výraz.
„Vidíš,“ řekl tiše. „Tohle se mi líbí.“
Vzal mi ruku do své dlaně. Jeho ruka byla velká, teplá a pevná.
„Pojď,“ řekl klidně.
Vedl mě pomalu ke gauči u okna. Ne silou – spíš jistotou, která nedávala prostor pochybnostem. Když jsem se posadila, zůstal stát přede mnou. Chvíli mě jen pozoroval. Pak se mírně sklonil, jeho ruka mě chytl za bradu a zvedla mi ji, abych si užila pohled na jeho tělo.
„Pořád můžeš říct stop,“ řekl tiše.

„Nechci.“
Jeho úsměv byl tentokrát hlubší. Jednou rukou mně jemně přejel po vlasech a odhrnul pramen z tváře.
„Dobře,“ řekl klidně.
Pak se ke mně pomalu sklonil blíž, jeho dech byl teď těsně u mého ucha.
„Tak budeme pokračovat pomalu.“
A v jeho hlase bylo jasné, že tenhle večer bude přesně takový, jaký ho chce mít on – klidný, pomalý… A plný napětí.

Podal mi sklenku vína, ale sotva jsem se stihla napít, jemně mě zastavil. Velká ruka mě lehce sevřela zápěstí.
Ne bolestivě. Jen tak, abych věděla, že teď vede on.
„Pomalu,“ řekl tiše. Položil sklenku zpět na stůl.

„Víš, co mě na tobě baví?“ řekl klidně.
Zavrtěla hlavou.
„Jak jsi přišla tak odvážně… A přitom se pořád trochu chvěješ.“
Jeho prsty mě pomalu přejely po bradě a zvedly tvář k němu.
„Podívej se na mě.“
Udělala jsem to okamžitě.
Všiml si toho a v očích mu probleskl spokojený záblesk. „Hodná.“
To jedno slovo mě projelo tělem zvláštním způsobem. Pomalu přejel prsty po vlasech a zastavil se na zátylku. Jeho dlaň byla velká a pevná, držela mě jemně, ale rozhodně. Naklonil se blíž.
„Celou cestu sem jsi přemýšlela, jaké to bude, že?“ řekl tiše.
Polkla.
„Možná.“
Usmál se.
„Já taky.“
Jeho palec pomalu přejel po moji spodní čelisti a zastavil se u rtů.
„Ale víš co?“ pokračoval klidně.
Přiblížil se ještě o kousek.
„Realita bývá většinou mnohem zajímavější než představy. Ty tvoje rty... “
Chvíli mezi nimi zůstalo napjaté ticho. Pak mě jemně zatlačil zpět do sedu na gauči. Zůstal stát přede mnou.

Široká ramena, pevná postava, klidný pohled shora dolů. Dokonalá postava. Jen v riflích, s opaskem. Opět mě znovu zvedl bradu.
„A teď…“ řekl pomalu. ,,…mi řekni jednu věc.“ Jeho hlas byl hlubší než předtím.
„Přišla jsi sem proto, že jsi byla zvědavá…“
Na chvíli se odmlčel. Pak se sklonil blíž k jejímu uchu.
„…nebo protože ses chtěla nechat vést?“
Jeho dech jí lehce přejel po krku. A já měla pocit, že odpověď už vlastně dávno zná.
„Tak?“ zeptal se tiše.
Chvíli jsem mlčela. Pak jsem se na něj podívala trochu odvážněji.
„Možná obojí.“
Koutek jeho úst se zvedl.
„Upřímná odpověď,“ řekl.
Palcem mě pomalu přejel po spodním rtu, po obličeji. Ten dotek byl pomalý a záměrný, jako by zkoušel, jak na neho zareaguji. Dech se mi zrychlil.
„Celou dobu na to myslíš, že?“ řekl klidně.
„Na co?“ zeptala se potichu.
Naklonil se blíž. Jeho obličej byl teď jen pár centimetrů od mého.
„Na tohle.“
Na chvíli se zastavil. Jako by mě nechával prostor rozhodnout se. Naše pohledy se střetly. A pak už ten prostor zmizel.
Jemně mě přitáhl za bradu o kousek blíž a políbil mě. Ne prudce. Ne hladově. Ten polibek byl pomalý, hluboký a jistý. Takový, který říká víc než slova. Jeho ruka sklouzla z mojí brady na moji šíji a držela mě pevně, ale stále něžně. Na chvíli jsem zapomněla úplně na všechno kolem. Když se po několika vteřinách odtáhl, zůstala jsem sedět, lehce zadýchaná. Díval se na mě tím svým klidným pohledem. Pak se pousmál.
,,Takže…“
Na chvíli se odmlčel. „Chemie funguje.“

Pak mě znovu přitáhl. Tentokrát byl polibek hlubší, naléhavější. Už v něm nebyla jen zvědavost – byla v něm vášeň, která se mezi náma celou dobu hromadila.
„Takže…“ zašeptala. Nenechal mě větu dokončit. Znovu mě políbil, tentokrát zároveň zvedl z gauče a přitáhl k sobě, takže jsem cítila jeho pevné tělo těsně u svého.
Jeho velké ruce mě držely jistě – jedna na zádech, druhá na pasu. Bylo v tom něco dominantního, ale zároveň stále něžného. Polibky už nebyly opatrné. Byly vášnivé, skoro hladové. Na chvíli se odtáhl a podíval se na mě. Vlasy jsem měla trochu rozcuchané, rty lehce zarudlé, rtěnka se pomalu rozmazávala. Jeho pohled byl tmavší než předtím.
„Tak takhle jsi reagovala jen na jeden polibek…“ řekl tiše. Přitáhl si ji ještě blíž.
„Jsem zvědavý, co uděláš za chvíli.“ A pokračovali jsme se vášnivým líbáním.
„Pamatuješ, jak jsi říkala, že chceš zjistit, jestli chemie funguje?“ zašeptal u jejího ucha. Jeho ruka jemně přejela po mojí paži, přes bok až na zadeček, který docela silně zmáčknul. „Myslím, že to právě začínáme zjišťovat.“

Jeho rty byly stále na mých, ale tempo se změnilo. Už to nebyly krátké polibky – byly hluboké a plné napětí, jako by mezi námi konečně praskla bariéra, která se budovala celé týdny při psaní.

Na chvíli se odtáhl a podíval se na mě. Jeho dech byl rychlý, oči trochu zastřené emocí. Palcem mě pomalu přejel po spodním rtu.
„Pořád chceš pokračovat?“ zeptal se tiše. Odpovědela jsem jen lehkých přikývnutí. To mu stačilo.

Přitáhl si mě znovu k sobě a naše rty se znovu spojily. Tentokrát mě zároveň pomalu vedl dozadu směrem k posteli.
Každý krok byl pomalý, ale jistý. Když se zadní část mých kolen dotkla matrace, zastavil se a na chvíli mě jen držel.
Jeho pohled byl klidný, ale plný touhy.
„Podívej se na mě,“ řekl tiše.

Pak mě položil na postel a sklonil se nade mnou. Jeho velké ruce se opřely vedle mého těla, široká ramena vytvářela pocit bezpečí i napětí zároveň.
„Víš,“ zašeptal mi u ucha, „celou dobu jsem přemýšlel, jaké to bude… až tě konečně uvidím. A musím říct… Že realita je ještě lepší.“
Přitáhla jsem si ho blíž. A v tu chvíli jsme už oba věděli, že ten večer bude patřit jen nám.

Tentokrát už neváhal. Rychlým, jistým pohybem rozepnul pásek u svých riflí a odhodil ho stranou na zem. Kov přezky tiše cinkl o podlahu. Pak se jeho pohled vrátil ke mně.
Jednou rukou mě vyhrnul sukni výš po stehnech. Ten pohyb byl rychlý, dráždivý, jako by si chtěl ten moment vychutnat.
Jeho velká dlaň spočinula na mém stehně.
„Celou dobu jsem na to myslel,“ řekl tiše.
Sklonil se ke mě a znovu políbil. Tentokrát už bez zdrženlivosti. Polibek byl hluboký, naléhavý, skoro hladový. Jeho ruka se pevněji opřela o matraci vedle mého těla. Druhá ruka, která byla na stehně, silněji škubla, a roztrhla silonky. Přitiskl se blíž..

„Víš, jak dlouho jsem si představoval tenhle okamžik?“ zašeptal.
Jeho prsty znovu sklouzly po mém stehně, až na kundičku.
,,Mmmm, připravena." A teď už mezi nami nezůstalo téměř žádné místo...