Konec prosíků

Z tohodle článku se asi běžný trumbera trávicí čas na *** seznamkách osype. Takže doporučuji číst obezřetně.

Byl vlahý večer, tak jako vždycky v thajském Pai. Po walking street se procházely davy lidí, z barů zněla živá hudba, pohodová atmosféra.
Seděla u stolku, na něm hromadu papírů. Soustavně se tím prohrabávala. Očividně pracovala, nebo se něco učila. Rusovláska. Dlouhé vlasy až po pás, na sobě letní šaty, opálená ve tváři, zajímavé, ušlechtilé rysy. Vypadala úžasně. Líbila se mi na první dobrou.
Byla to má oblíbená restaurace přímo na hlavní pěší zóně, chtěl jsem se tam najíst, dát si pár večerních drinků a pozorovat cvrkot na hlavní třídě. A tak jsem se usadil o pár stolů dál. Čekal jsem na nějaký signál od ní…. který nepřicházel. Po očku jsem ji pozoroval. Až se pak nakonec zvedla a odebrala se na toaletu.
A při té příležitosti na mě vrhla svůj pohled. Asi tak na půl sekundy. Zamračený pohled plný naprostého pohrdání.
Zarazilo mě to. Nerozuměl jsem tomu. A nakrklo mě to. Pomyslel jsem si: „Co si to dovoluješ se na mě takhle koukat? Víš vůbec, kdo já jsem?“ Tak, a teď půjdu a seznámím se s tebou, protože takováhle komunikace mě prostě vytáčí.
Chvíli jsem k tomu sbíral odvahu, pak šel taky na toaletu. Jenže když jsem se vrátil, tak byla pryč. Zatraceně. Byl jsem trochu zklamaný, cítil v sobě tu nahromaděnou energii a posbíranou odvahu, které byly očividně k ničemu.

A tak jsem neudělal nic, jen jsem dopil, zaplatil a odešel.

A šel se projít po walking street.

Potkal jsem ji u jednoho stránku s jídlem. Kupovala si tam jahody či co. Přistoupil jsem k ní.
„Ahoj, já jsem Jan. Viděl jsem tě v baru. Chceš si se mnou dát drink?“

Pousmála se. „Ah, děkuji za pozvání. Ale jsem opravdu unavená, takže si teď koupím tyhle jahody a pak půjdu do hotelu, kde je sním a půjdu spát. Takže díky za pozvání, ale opravdu ne.“

Popřál jsem jí hezký večer a šel pryč. Ale zranilo mě to. Cítil jsem se jak pouliční prodejce hrnců, kterého právě odmítla jakási anonymní ženská.

A hodně jsem o tom přemýšlel. Jako fakt hodně. Přemýšlel jsem o celém tomhle sexuálním trhu, jak to vlastně funguje. Tohle samozřejmě nebylo první „slušné“ odmítnutí, které jsem v životě zažil. Rozdíl byl v tom, že to nadále nedávalo žádný smysl. Jsem finančně zajištěný muž, naprosto nezávislý, cestuji si po světě, velice vzdělaný, ovládám několik jazyků, zcestoval jsem půlku světa, užívám si naprosté svobody. A pak přijdu, a odmítne mě takováhle anonymní „nádhera“, o které naprosto nic nevím, statisticky je to nejspíše nějaká zoufalka, která si koupila letenku do Bangkoku a teď si tu hraje na digitální nomádku. Jediné její devízum je to, že vypadá zajímavě a mezi nohama má vagínu.

Nechápal jsem to. Proč měla potřebu dát přednost svým jahodám před interakcí s mimořádně zajímavým pánem?

Hele, já si tu fakt nehoním ego. Mám IQ přes 140, vystudoval jsem 2 VŠ, přemýšlím o životě v dimenzích, o kterých se běžným lidem ani nezdá. Vypadám docela dobře, atletická postava podpořená posilovnou. A ano, mám chuť na sex. Někdy opravdu hodně. Tak jako koho jiného si chcete definovat jako mimořádně zajímavého pána? Trumberu, co umí tak akorát pořvávat v baru kraviny?

Takže mě tahle interakce s ní akorát tak nas*ala.

Nejdřív mě napadlo, že ona prostě jen netuší, kdo vlastně jsem, takže mě lehkovážně odmítne. Při další interakci s jinou dámou jsem proto zkusil říct: „Ahoj, já jsem Jan. Jsem softwarový vývojář, cestuji po celém světě, a rád tě teď poznávám.“.
Ne, že by to jakkoliv pomohlo, naprosto stejná ignorace.

Dospěl jsem ke 2 závěrům.
1) Bílé, západní (české) dámy jsou prostě pošahané, hrají jakési záhadné sváděcí hry na ego a nedostupnost a nutí muže spalovat kvanta jejich energie, peněz a sebevědomí na řešení jejich pošahaných ženských pí*ovin. Nejsou schopny bleskově rozlišit, s kým by mohly vést velice zajímavý život.

2) Snažit se sbalit ženskou, která očividně nevykazuje žádné známky zájmu, je kravina hodná průměrných tydýtů zmanipulovaných holywoodskou propagandou.

Takhle by to prostě dál nešlo.

Zažil jsem zásadní změnu paradigmatu: My pánové nejsme v pozici, kdy bychom si vybírali JAKOUKOLIV dámu. My jsme v pozici, kdy si vybíráme z dam, u kterých je jasné, že se jim již líbíme takoví, jací jsme.

Nejsem si jistý, jestli jsem to vyjádřil dostatečně jasně, takže to řeknu ještě jednou: My pánové jsme v pozici, kdy si vybíráme z dam, u kterých je jasné, že se jim již líbíme takoví, jací jsme.

Pokud jde o ono legendární dobývání: „Dobývá se akorát ženská, která má výjimečně vysokou hodnotu a která svou neverbální komunikací (úsměvy, doteky) ukazuje, že nás akorát zkouší, jak moc to myslíme vážně…. Ale člověk z ní tak nějak tuší, že vlastně chce.“ S dobýváním nedobytných studených nekomunikujících pevností se zdržují jen mimoni.

Je to samozřejmě jen má osobní zkušenost, kterýkoliv jiný pán může mít zkušenost úplně jinou. Ale mně docvaklo, že to funguje zhruba takto: Ženskou je nutné číst. Číst její hru. Všímat si jejích pohledů, úsměvů, letmých doteků. A pokud to tam je, tak jít najisto.

Žádat ženskou o rande ve stylu „(Ne)šla bys někdy na skleničku?“ si myslím že je přístup prodejce levných hrnců. Staví nás to do jakési podřadné role prosebníků milostivě žádajících o její pozornost a čas. Myslím si, že daleko lepší je tohle: prostě k ní přijít, vyměnit si pár zdvořilostí, a pak prostě zahlásit třeba toto: „Zítra v 20.00 hod budu ve vinárně XXX popíjet své oblíbené červené víno, učit se thajsky a přemýšlet o nesmrtelnosti brouka. Nalož s touhle informací, jak uznáš za vhodné. Jestli chceš, můžeš se tam se mnou setkat.“ A pak se s ní víc nebavit a prostě odejít. Ženské jsou docela inteligentní, pokud se chce setkat, tak jí to velice dobře dojde. A navíc to zní z pozice, že se jí o nic neprosím, dávám jí příležitost.

A líbí se mi na tom to, že jí to nedává možnost ihned odmítnout ve stylu: „No, když já nevím, zítra nemám moc času, práce, pak musím za babičkou… a taky ještě koupit budík… a navíc nám chcípnul pes, takže musím na pohřeb.“ Fuck it. Takhle buď přijde, nebo ne. A pokud ne, tak je to odmítnutí s čistým štítem a se ctí. Můžu si říct, že se prostě jen připočůrala strachy a vyměkla. Pokud se neomluví, tak se s ní dál netřeba bavit.

Přemýšlel jsem také o tom, co do nás cpe filmový průmysl. Takové ty scény ve stylu, že hlavní hrdina zmerčí v baru pěknou ženskou, v dalším střihu záběr na popíjení vína či piva a v ještě dalším postelová scéna.

To je naprosto nerealistická idiotská kravina.

Zkoušel jsem to trochu hledat na internetu, jaké procento chlapů je vlastně něčeho takového schopné. Našel jsem, že zhruba jen 3-5 procent všech mužů je schopno si na povel najít sexuální partnerku na ten daný večer. To jsou ti největší ultrasamci, které se líbí skoro každé ženské. Ostatní skončí tak maximálně u hezkého povídání na baru, které k žádným sexuálním radovánkám nepovede.

3-5 procent.

Ku*va.

A já si celý svůj dosavadní život dělal hlavu z toho, že nejsem „správný chlap“, protože prostě nejsem schopen někam napochodovat a odkráčet se ženskou na jednu noc.

Myslím si, že před každým filmem o navazování vztahů by mělo být uvedeno varování Ministerstva zdravotnictví: "Pozor, způsobuje akutní erozi sebevědomí a pokřivené vnímání sexuálního trhu. Může vyvolat přechodné či trvalé pocity méněcennosti a zkomplikovat či zcela blokovat reálné sexuální vztahy."

Předevčírem jsem si zrovna užíval rockovou živou hudbu v baru Boy Blues Bar v Chiang Mai. Sedla si tam ke mně na bar taková postarší dáma, docela pěkná, za mlada to musela být docela kočina. Teď spíš taková lvice. Po chvíli dorazila i její kamarádka. Seděla ke mně natočená svými polonahými zády a povídala si s ní. Když jsem se zvednul a šel dát kapele spropitné, tak na mě při návratu na místo něco s úsměvem zahlásila. V tom kraválu jsem jí nerozuměl, ale usmál jsem se na ni a zahlásil, že ano, ano, jistě. A pak tam ještě byla nějaká další situace, kdy na mě něco zahlásila.

Došlo mi, že se snaží o kontakt.

A tak si tam tak sedím, hledím na její polonahá záda a říkám si: Kuwa, klidně bych jí na ty její záda teď sáhnul. Vynořily se pochybnosti zaseté léty v toxickém prostředí Budějovic: „A není to úchylné? Co když mi dá facku?“. Ale pak jsem si řekl: „Fuck it, tohle je Thajsko.“. A prostě jí prsty přejel po těch nahých zádech od krku až dolů k zadku.

Jen otočila hlavu a prchlivě se na mě usmála.

Líbilo se mi to…. Ale k ničemu dalšímu jsem se neodhodlal, poněkud naivně jsem čekal, že ji to třeba k něčemu nakopne. Asi jsem měl přitlačit ještě o trochu víc, ale to už je teď jedno.

No, a samozřejmě tohleto všechno bude dle mého názoru fungovat jen v případě, že si člověk za život stihnul vybudovat nějaké to sebevědomí a charizma. Něco prostě odžil, prošel nějakými charakterově utvářejícími zážitky. U dvacetiletého tydýta, co neví, která bije, to asi moc fungovat nebude.

Každopádně mi došlo, že Česká republika, a Budějovice především, tomu sexu, volnosti a nevázaným instinktům moc nepřejí. Je nutné se vydat někam, kde to mají lidé v hlavě ještě tak nějak v pořádku.... a pokud možno se vyhýbat bílým ženám ze Západu.