Vyhoň si ho! - pokračování

Doma se najedl, oholil a převlékl. Byla už tak dost protivná, takže raději opravdu před sedmou čekal venku na chodníku. Přijela i s Markem. Ulehčeně si tedy sedl dozadu. Když ale zvedl oči, uviděl zase ty její ve zpětném zrcátku. Sledovala ho. A nejspíš se dobře bavila, protože zrudnul. Za posledních několik hodin si připadal, jako panic. Jeho sebejistota byla v její přítomnosti někde dobře schovaná a spala stoletým spánkem. Nesmí s ní být za žádných okolností sám. Jinak to nezvládne. Večírek se konal pod širým nebem, naštěstí byl formou rautu, který měl být po přehlídce. Asi tolik k programu, který se mu ještě odpoledne podařilo zjistit. Marek se od nich odpojil hned, jak vešli. Pavel ho proklel. „Doneste mi pití, pane Bendo!“ řekla znuděným a arogantním hlasem. „Slečno Borská, znáte slovo, prosím?“ zeptal se vztekle. Podívala se na něj, jako kdyby byl odpad. “A Vy slovo, děkuji, pane Bendo?“ zeptala se povýšeně. „Ano, slečno Borská, já ho znám a dokonce umím používat!“ odsekl pořád navztekaně. „Tak proč jsem ho potom ještě neslyšela?“ sykla. Pavel zalapal po dechu. „A za co jsem Vám měl poděkovat, slečno Borská? Snad ne za tenhle zkažený večer?“ vyštěkl polohlasně a ironicky.
„Za to, jak hezky jste se ráno díky mně uvolnil, pane Bendo!“ odpověděla se stejnou ironií. Okamžitě zrudl. „Co pijete?“ zeptal se a měl co dělat, aby ji neuškrtil. Mrcha. „Doneste mi sekt!“ zasyčela mezi sevřenými rty. Odešel a popadl dvě sklenky sektu a hodil do nich olivy. Donesl jí ho a podal. Ušklíbla se. „Je tam oliva, chtěla jsem jahody.“ zavrčela protivně a nespokojeně. „Nepotřebujete jahody, jste už sladká dost.“ odpověděl stejně nabroušeně. Znechuceně sklenici vylila. „Vaše škoda, na rozdíl od Vás je ten sekt báječný.“ zasmál se a na jeden lok ho vypil a slastně snědl olivu. Naštěstí začala přehlídka a tak už nic neřekla. Vlastně konečně poprvé viděl celou kolekci pro letošní rok a se zájmem ji sledoval. Nevšiml si, když se vzdálila. Jen pak zaregistroval její návrat a tvářila se dost spokojeně. Když přehlídka skončila, zavěsila se do něj. „Mohl byste donést to pití, tentokrát s jahodami?“ zeptala se sladce a s úsměvem. Pavel se trochu ušklíbl, byla slušná, ale slovo prosím opět nepoužila. Odešel a tentokrát se rozhodl neprovokovat a dal tam jahody.
Podal ji sklenici a usmála se. Pavel v duchu přemýšlel, co tak změnilo její náladu. Spíš ho vedla ona, ke stanu s jídlem. „Dáme si něco k jídlu?“ zeptala se pořád mile a Pavel zpozorněl. Tohle nebyla ona. Něco se dělo, ale než si to stačil uvědomit, udělala pohyb, jakoby zakopla a obsah své sklenice vylila do jeho rozkroku. „Ach, to jsem nešikovná.“ zabědovala přehrávaně. Pavel soptil. Zatlačila ho do stínu se slovy. „Ukažte, trochu Vám to vyčistím.“ Chtěl se bránit a protestovat, ale během okamžiku něco strčila do jeho kalhot a kapesníkem začala čistit poklopec. Pavla polilo horko. Měl ve slipech kopřivy a ona mu je kapesníkem tlačila na penis a koule. Musel zavřít oči, aby nezačal naříkat nebo něco horšího. Skousl si ret a zadržoval nejen výkřik, ale i dech. „Pojďte, odvedu Vás někam, kde si to vyčistíte!“ říkala sladce a všichni ho soucitně sledovali. „Děkuji, slečno Borská.“ vysoukal ze sebe. „Najdu to sám!“ dodal a myslel, že zešílí bolestí. „Jste tu poprvé, nevyznáte se tu a ještě byste se mi tu někde ztratil.“ Usmívala se a perlila dobrosrdečností. Znovu se do něj zavěsila a donutila ho udělat krok dopředu. Pavel syknul a kousal se, tiskl k sobě zuby.
Musí to zvládnout, musí jít v klidu. Měl slzy na krajíčku, to pálení bylo příšerné. U dveří toalet si ho otočila k sobě. „Zkuste být zase tak drzý a bude to horší, pane Bendo!“ řekla ledově a znovu přitiskla ruku k jeho rozkroku a pořádně mu prohnětla koule i penis obložené kopřivami. Pavel to nevydržel, zkroutil se bolestí a vyhrkly mu slzy. „Mrcho.“ Zasyčel nenávistně a zapadl na toalety. Naštěstí tam nikdo nebyl a tak rychle vytáhl kopřivy a strčil si ptáka pod vodu, aby zchladil to pálení. „Zabiju ji. Uškrtím. Otrávím, ale nějak ji zabiju.“ Vrčel mezi vzlyky a sténáním. Když se konečně uklidnil a dokázal vyjít ven, roztřásl se vzteky, jen ji uviděl, jak se spokojeně opírala o sloup a čekala na něho. „Tak půjdeme zpátky, ne?“ zeptala se posměšně. Spletl se, když řekl, že je tříhlavá saň. Měla jich alespoň šest a měl pocit, že v životě nesnášel nikoho víc, než ji. Nutil se do úsměvu a pečlivě se snažil, aby ani na minutu nebyli sami. Byl doslova vděčný starému pánovi, když ho od ní vysvobodil. Dalších čtrnáct dní se jí vyhýbal, jak jen to šlo. A raději byl přesčas, jen aby nenašla důvod pozvat si ho na kobereček.
Byl pátek a chtěl dokončit analýzu a ta hodina navíc ho nezabije. Jít si nechat vynadat, by ho zabilo určitě. Navíc tušil, jak by si na něm smlsla. Ne, nesmí s ní být ani vteřinu sám. Už si přiznal, že je ztracený, protože ji sice nenáviděl, ale na druhou stranu ho sžíralo, jak moc ji chtěl. Usínal s představami, jak vychází za ní zničený a zbitý, utýraný z mučírny a jak by ji směl na pokoji udělat. Pořád měl před očima ten výraz, když mu do kalhot dostala ty kopřivy a jak potom sledovala jeho marný boj s bolestí a pálením. Musí si někoho najít. Jenže nikdo nebude jako ona. Nemohla být tak chladná, jak říkala Mája. Ne, viděl ty planoucí oči a výraz spokojené kočky, když vyšel z toalet. Zavřel složku a odnesl ji asistentce na stůl. Nastoupil do výtahu a jel do garáže. Výtah zastavil, otevřel se o patro níž a Pavel ztuhnul. Nastoupila, bez jediného slova. „Dobrý večer, slečno Borská.“ Vysoukal zajíkavě. Bylo by trapné nepozdravit a tak nevychovaný nebyl. Podívala se na něj stylem, jakým se člověk podívá na obtížný hmyz. Zatnul pěst. „Byl dobrý, dokud jsem Vás neuviděla, pane Bendo.“ Zavrčela. Chtěl něco odseknout, ale byli sami ve výtahu a provokovat nechtěl, to by nedopadlo dobře.
Zvedl proto jen odbojně bradu a mlčel. Jela taky do garáže. Nechal ji vyjít první a počkal, aby šla před ním alespoň dva kroky. Šla rychle, a proto se vzdálila skoro dva metry. Došla k autu a pípl zámek. „Nastup si, štěně!“ řekla nahlas a panovačně. Pavel se zarazil a podíval se na ni. „Ne.“ Odsekl a udělal další krok. „Na stup, si!“ zopakovala a řekla to velmi pomalu a důrazně. „Nechci.“ Odsekl znovu, ale zachvěla se mu brada. „Chceš!“ řekla klidně. „Dášo, do prdele, přestaň se mnou jednat, jak s nějakým frackem. Nehodlám být něčí hračka a už vůbec ne Tvoje. Jo dobře, jsem, co jsem, ale to Ti nedává právo dělat mi z práce a ze života peklo.“ Vybuchl Pavel. Ona se usmívala a pak úplně klidně znovu řekla. „Nastup si!“ Pavel svěsil ramena. „Dášo, prosím, nemuč mně. Mája mně před Tebou varovala, prý budu trpět.“ Hlesl potichu. „Jistě, protože jsem dominantní sadistka a Ty dost drzý pejsek. Oba to víme. Chceš to, zoufale to chceš. Trpíš přeci rád.“ Řekla klidným hlasem a znovu se na Pavla podívala. „Nastup si!“ zopakovala a Pavel přišel i o ten poslední zbytek vzdoru. Seděl vedle ní a mlčel. Už si nedokázal ani nadávat. „Jedl si dneska něco vůbec?“ zeptala se do ticha. „Oběd.“ Zašeptal a zvedl hlavu k ní. „Sneseš italskou kuchyni? Mám tam na dnes rezervaci.“ zeptala se znovu. „Ano, mám ji rád.“ Odpověděl znovu a trochu se uvolnil.
„Promiň, nechtěl jsem být sprostý. Ujely mi nervy.“ Řekl a znovu se na ni podíval. Pousmála se. „O tom si promluvíme, až budeš nahý a já s rákoskou v ruce.“ Odpověděla a Pavel se musel kousnout do rtu. „Jistě, až si to ještě zhoršíš tím, že budeš zase 10 minut odsekávat, že to nechceš.“ Dodala, když si všimla, jak se snaží ovládnout. „Nesnáším Tě.“ Zašeptal vztekle. Zasmála se. „O to víc to chceš a víš to!“ odpověděla. „Nebudu Ti dělat poslušného pejska!“ odsekl už zase vzdorovitě. „Všimla jsem si, jak Tě vytáčí, když Ti řeknu štěně.“ Rozesmála se. „Nemíchám práci a zábavu. Nikdy.“ Odporoval znovu, ale už ne tak odhodlaně a vzdorovitě. „Všechno je jednou poprvé.“ Odpověděla pořád se smíchem. Nesnášel to, jak si byla sama sebou jistá. Zvedla ruku a povolila si drdol. Její vlasy spadly, jako vodopád vody na její ramena a ucítil jejich vůni. Zachvěl se. „I to, že mi budeš zobat z ruky, štěně.“ Řekla a Pavel se už na žádný vzdor nebo drzou odpověď nevzmohl. Hrála si s ním a tohle kolo definitivně vyhrála. Dost překvapeně zjistil, že Dáša byla v soukromí úplně jiná. U jídla se dobře bavila. Nijak ho neponižovala, nepeskovala, prostě se bavila o normálních věcech a smála se. Ani náznak toho arogantního a znuděného pohledu. Ptala se ho na Holandsko, na babičku, na život. O práci nebo bdsm nepadlo jediné slovo, ani dvojsmysl.
Když si zpět nasedl do jejího auta, byl poprvé klidný a uvolněný i v její přítomnosti. Rozjela se a jela směrem ven z města. „Dášo, můj byt je ve městě.“ Řekl nejistě do ticha a už zase ho svíralo v břiše. „A můj dům na samotě, kde se bude lépe řešit ta rákoska.“ Odpověděla klidným hlasem. „Řekl jsem, že Ti nebudu dělat poslušného pejska.“ Odsekl naštvaně. Proč to zase všechno pokazila? Bylo mu s ní tak dobře. „A já, že všechno je jednou poprvé.“ Dodala pořád klidným hlasem. „Co, když nechci? Má to být konsens. Tohle je násilí, únos!“ odsekl pořád naštvaně. „Jenže Ty to chceš!“ odpověděla. Kousal se do rtu. Věděl, že má pravdu. Chtěl to, chtěl ji, chtěl všechno, co dala tomu hezounovi. Proč zrovna ona musí být jeho šéfová? „Nemíchám práci a zábavu.“ Vzmohl se na poslední odpor. „Nejsme v práci.“ Odpověděla a odbočila na nějakou soukromou cestu. „Ale u mě doma.“ Dodala a zastavila před domem. Byl to docela obyčejný venkovský dům, spíš rekonstruovaný statek.
„Běž otevřít vrata.“ Řekla docela mile, nebylo v tom prosím, ale neznělo to ani jako příkaz. Pavel se nadechl a hluboce vydechl. Otevřel dveře auta a pak i vrata. Dáša zajela do dvora a on vrata zase zavřel. Když se otočil, stála za ním. Vzala ho za kravatu a někam vedla. Svítil jen měsíc, ale i tak poznal, že ho vede do stodoly. Otřásl se. Jak kýčovité, stodola! Měl rád čisto a pohodlí mučíren. Možnost sprchy a postele někde poblíž. Cítil seno a dřevo. Možná pryskyřici. A pod nohama to divně šustilo. „Než se vrátím, budeš nahý!“ řekla tvrdě a odešla. Byla tam skoro tma a Pavel nejistě přešlápl na místě. „Nebudu!“ vztekle zašeptal do ticha, i když tam nebyla. Polkl a nakonec si sundal sako. Pak všechno ostatní. Když si vyzul boty a sundal ponožky, poznal, že to divné šustění na zemi je sláma a seno, které se tam povalovaly. Zašklebil se. Dřepl si, aby zkusil prstem podlahu a zjistil ve slabém světle, jak moc je špinavá. Trochu prachu tam bylo, to cítil, ale prst moc neztmavl. Náhle stodolu zalilo tlumené a příjemné světlo. Zvedl se a otevřel pusu překvapením. Stála tam. Na nohách vysoké jezdecké boty, jezdecký obleček, jako z přelomu minulého století a na hlavě klobouček. V ruce držela jezdecký bičík. Hlavou mu proletělo. „Paní kněžna.“ Došla k němu.