Můj soused část první.

Byl večer a já zrovna zamykala dveře bytu. Měla jsem na sobě jen volné tričko a kraťasy, protože jsem si šla jen rychle vyhodit koš. Na chodbě bylo ticho. Když jsem se otočila, stál ve dveřích naproti. Soused. Opíral se o rám dveří, jako by tam stál už chvíli. Když mě uviděl, trochu se usmál. „Ahoj,“ řekl. „Ahoj,“ odpověděla jsem a na chvíli jsem se zastavila. Nevím proč, ale vždycky když jsme se potkali, měl ten pohled… trochu jiný než ostatní lidi. Díval se přímo, bez uhýbání. „Jdeš ven?“ zeptal se. „Jen koš,“ zvedla jsem pytlík v ruce. Zasmál se. „Tak to máš dobrodružný večer.“ Usmála jsem se taky, ale všimla jsem si, že jeho oči na chvíli sklouzly po mé postavě. Nebylo to nenápadné. Spíš naopak. A já jsem si uvědomila, že stojím na chodbě v dost krátkých kraťasech. „Promiň,“ řekl s lehkým úsměvem. „Nechtěl jsem zírat.“ „To jsi teda chtěl,“ odpověděla jsem pobaveně. Chvíli bylo ticho. Pak udělal krok ven na chodbu. Najednou byl mnohem blíž než obvykle. Ta chodba je úzká a mezi námi bylo sotva pár kroků. „Víš,“ řekl, „bydlíme tady už docela dlouho… a vlastně jsme se nikdy pořádně neseznámili.“ „To je pravda,“ řekla jsem. Opřela jsem se o zeď a chvíli jsem ho pozorovala. Byl vyšší než já, trochu rozcuchané vlasy, tričko a tepláky. Nic zvláštního… a přesto mezi námi viselo něco zvláštního. „Takže… já jsem Tomáš,“ řekl a natáhl ruku. Vzala jsem ji. Jeho dlaň byla teplá a pevná. A podržel ji o zlomek vteřiny déle, než je při představování normální. „Eliška,“ řekla jsem. Usmál se. „To jsem rád.“ Pořád jsme stáli dost blízko. A ani jeden z nás neudělal krok zpátky. „Mimochodem,“ řekl po chvíli, „když tě občas potkám na chodbě… vždycky vypadáš, jako bys někam spěchala.“ „Možná spěchám,“ odpověděla jsem. „A dneska?“ Podívala jsem se na pytel s košem v ruce. „Dneska asi ne.“ Usmál se takovým tím úsměvem, který naznačuje, že přesně ví, co se děje. „Tak to je dobře.“ Na chodbě bylo najednou až moc ticho. Slyšela jsem vlastní dech. Udělal ještě malý krok blíž. Teď už mezi námi byla sotva půlmetrová vzdálenost. „Víš,“ řekl tiše, „už párkrát jsem přemýšlel, že tě pozvu na skleničku… ale vždycky jsi zmizela dřív.“ Trochu jsem se zasmála. „Tak jsi měl být rychlejší.“ Podíval se mi přímo do očí. „Možná jsem čekal na správný moment.“ Na chvíli jsme jen stáli a dívali se na sebe. Pak jsem pomalu ukázala klíčem na dveře svého bytu. „Možná ten moment je teď.“ Chvíli nic neřekl. Pak se lehce usmál. „Tak to bych asi neměl odmítnout.“ A já jsem najednou měla velmi silný pocit, že tenhle večer na téhle chodbě… rozhodně neskončí jen u obyčejného sousedského povídání. 🔥