Střet dvou světů

Venku se snášela tma a v pokoji tančily jen plameny svíček. Seděl jsem v křesle a čekal, až se otevřou dveře. Stála v nich přesně tak, jak jsem si ji představoval – v lehkém hedvábném župánku, který při každém pohybu kopíroval její křivky. Moje vnitřní já, ten gentleman, který jí s úctou pomáhal z kabátu, byl v tu ránu potlačen něčím dravějším.
Vstal jsem a beze slova k ní přistoupil. Nejdřív přišel jemný polibek, ale jakmile se mi její prsty zaryly do ramen, změnil jsem rytmus. Otočil jsem ji zády k sobě a rty našel citlivé místo na jejím krku. Lehký stisk zubů vyvolal tiché zamručení, které mě vyprovokovalo. Jednou rukou jsem jí jemně zaklonil hlavu za vlasy a v záklonu se zmocnil jejích rudých rtů. Cítil jsem, jak se mi pod rukama chvěje.
Beze slova jsem ji vedl k posteli. Položil jsem ji na chladné povlečení a ruce jí jemně, ale nekompromisně zafixoval k rámu postele. „Teď jsi jen moje,“ zašeptal jsem jí do ucha. Moje dravost se změnila v absolutní soustředění na její potěšení. Začal jsem u jejích kotníků a rty postupoval nahoru, jen milimetry od její pokožky, abych ji mučil očekáváním.
„Prosím...“ vydechla, když jsem se zastavil u jejích stehen. Místo odpovědi jsem vzal kostku ledu a nechal ji stéct mezi její ňadra. Ten šok z chladu okamžitě vystřídala horkost mých úst. Sál jsem vlhkost z její kůže a cítil, jak se napíná jako struna.
Moje dlaně pevně svíraly její boky. Každý pohyb byl vypočítaný tak, aby její vzrušení jen stoupalo. Slyšel jsem, jak se její dech mění ve vzlyky a jak se nevědomky prohýbá proti mým dlaním. Byla jako hudební nástroj, na který jsem hrál svou nejosobnější skladbu. Každý její tichý výkřik mi potvrzoval, že v tuhle chvíli pro ni neexistuje nic než moje ruce, moje rty a ten nekončící proud rozkoše, který ji právě pohlcoval.