Svázaná důvěra 1 část

Večer byl tichý. Venku pršelo a kapky pomalu bubnovaly do okenního parapetu. V ložnici svítila jen malá lampička a její světlo vytvářelo na stěnách jemné stíny.
Seděla na kraji postele a pozorovala ho.
Opíral se o skříň, ruce založené na hrudi, a v očích měl ten zvláštní výraz, který u něj znala. Ten pohled, který vždy znamenal, že si pro ni připravil nějakou hru.
„Dneska máš nějakou náladu,“ řekla tiše.
Usmál se.
„Možná.“
Přišel k ní pomalu, bez spěchu. Každý jeho krok jako by zvyšoval napětí v místnosti. Zastavil se těsně před ní a prsty jí jemně nadzvedl bradu, aby se na něj podívala.
„Důvěřuješ mi?“ zeptal se klidně.
Chvíli ho pozorovala. Ten pohled byl jistý, klidný, ale zároveň v něm bylo něco hravého a trochu nebezpečného.
„Ano,“ odpověděla.
To mu stačilo.
Natáhl ruku na noční stolek a vzal z něj měkký šátek. Když ho uviděla, lehce se pousmála.
„Takže dneska takhle?“
„Možná,“ zopakoval.
Vzal ji za zápěstí. Jeho dotek byl pevný, ale jemný. Pomalu jí zvedl ruce nad hlavu a přivázal je k čelu postele. Neutahoval to příliš – jen tolik, aby věděla, že se z toho sama nedostane.
Když skončil, na chvíli ustoupil a jen se na ni díval.
Ležela tam, ruce nad hlavou, vlasy rozprostřené po polštáři. Ten pocit byl zvláštní. Směs nervozity, očekávání a vzrušení.
„Tak…“ řekla potichu. „A co teď?“
Usmál se způsobem, který ji vždy trochu rozrušil.
„Teď si tě budu trochu zlobit.“
Sedl si vedle ní na postel. Matrace se lehce prohnula a ona cítila, jak je najednou blízko.
Ale nic nedělal.
Jen ji pozoroval.
To ticho bylo skoro horší než cokoliv jiného.
„Ty to děláš schválně,“ zamumlala.
„Co?“
„To čekání.“
Naklonil hlavu na stranu.
„A funguje to?“
Neodpověděla. Jen se lehce zavrtěla na posteli.
Natáhl ruku a prsty jí přejel po paži. Pomalu, skoro líně. Ten dotek byl tak lehký, že z něj měla husí kůži.
Jeho prsty pokračovaly přes rameno až ke krku. Tam se zastavil a lehce jí přejel po kůži.
Zhluboka se nadechla.
„Vidíš?“ řekl pobaveně. „Stačí skoro nic.“
Pak jeho ruka zmizela.
„Hej…“
Zasmál se.
„Nespěchej.“
Obešel postel a zastavil se na druhé straně. Teď na něj musela otočit hlavu, aby ho viděla.
„Víš, co je na tom nejlepší?“ zeptal se.
„Co?“
„Že vůbec nevíš, co udělám dál.“
Najednou se naklonil a jemně jí přejel prsty po boku. Tak nečekaně, že se lekla a zasmála.
„Ty…“
„Co?“ zeptal se nevinně.
„Ty si ze mě děláš srandu.“
„Trochu.“
Pak ji znovu poškádlil. Lehce ji polechtal na boku a ona se instinktivně pokusila pohnout rukama – ale šátek ji držel na místě.
„To není fér,“ protestovala.
„Právě že je.“
Jeho prsty se teď pohybovaly pomaleji. Už to nebylo jen škádlení. Přejížděl jí po ramenou, po pažích, po bocích. Každý dotek byl promyšlený, pomalý.
Jako by přesně věděl, jak ji přimět čekat na další.
Naklonil se blíž k jejímu uchu.
„Líbí se ti to?“ zašeptal.
„Možná.“
Zasmál se tiše.
„Možná?“
„Trochu víc než možná.“
To ho očividně potěšilo.
Opřel se o postel vedle ní a chvíli jen sledoval její reakce. Občas ji jemně poškádlil, jindy ji nechal pár vteřin úplně bez doteku.
A to čekání bylo nejhorší.
„Ty si to fakt užíváš,“ řekla po chvíli.
„Hodně.“
„To je vidět.“
Jeho prsty jí znovu přejely po paži až k zápěstí, kde byl uvázaný šátek. Lehce za něj zatáhl, jen aby jí připomněl, že je pořád svázaná.
„Víš,“ řekl tiše, „na tomhle je něco krásného.“
„Co?“
„Ta důvěra.“
Podívala se na něj.
A v tu chvíli věděla, že má pravdu.
Protože i když byla svázaná, necítila strach. Jen vzrušení, zvědavost a zvláštní pocit bezpečí.
Naklonil se k ní a jemně ji políbil na krk.
„A teď,“ zašeptal, „ta noc teprve začíná.“