Zjisteni ze jsem...

Sedím v tichu a tentokrát to není šok. Je to spíš zvláštní klid, který se pomalu rozlévá po těle. „Takže takhle to mám…“ říkám si a poprvé u toho necítím odpor, ale něco úplně jiného. Pochopení. Přijetí. A jo… i radost.
Najednou mi dochází, že to není slabost. Není to selhání. Je to prostě jiný způsob, jak prožívám věci, jak cítím, jak vnímám vztah, důvěru a vzrušení. Všechno, co mi dřív nedávalo smysl, do sebe zapadne jako puzzle. A místo toho, abych s tím bojoval, si to začnu pomalu užívat.
A pak mi dojde ještě něco důležitějšího… že mám vedle sebe ženu, která tohle všechno dokáže se mnou sdílet. To není samozřejmost. To chce odvahu, otevřenost a obrovskou důvěru. A za to ji v tu chvíli fakt obdivuju. Máš milenku, která je nejen přitažlivá, ale i silná a svobodná ve svém projevu — a to je něco, co spousta chlapů nikdy nezažije.
Usměju se a řeknu si:
„Ty máš vlastně štěstí.“
Protože nejde jen o to, co cítím já. Jde o to, že to můžu prožívat s někým, kdo to chápe, kdo to přijímá a kdo do toho dává kus sebe. A to z toho dělá něco víc než jen myšlenku. Dělá to z toho realitu, která má hloubku.
Už to není o studu nebo pochybnostech. Je to o zvědavosti, o poznávání a o tom, kam až se dá zajít, když si člověk dovolí být sám sebou.
Opřu se, vydechnu a v hlavě mi proběhne poslední myšlenka:
„Jo… tohle je moje cesta. A sakra zajímavá