Gladiátorovi

Někdy jsou dny a posléze večery zvláštní.
Člověk sedí u stolu s přáteli, sklenka vína pomalu mizí a hudba v pozadí vytváří kulisu, která je více než příjemná. Směješ se, povídáš, všechno je úplně normální.
Jen telefon na stole občas zabliká.
A pokaždé, když ho otočím displejem dolů, říkám si, že už se na něj nepodívám. Že ten rozhovor je vlastně úplně nevinný. Jen pár vět, pár narážek, pár polínek přiložených do ohně, který vlastně ani neexistuje.
Jenže existuje.
Stačí jedno slovo. Jedna věta.
A najednou si člověk uvědomí, že jeho představivost je mnohem živější, než by bylo v tu chvíli vhodné.
Večer pokračuje dál. Smích u stolu, proložím to sklenkou vody, někdo začne vyprávět historku z práce. Poslouchám, přikyvuju, ale někde vzadu v hlavě běží úplně jiný příběh.
Příběh, který začal nevinnou otázkou položenou ve zvláštní chvíli.
A neskončil úplně tím, že se při cestě domů člověk přistihne, jak se usmívá do prázdného vagónu metra, jako by si nesl malé tajemství, které nikdo jiný nevidí.
Je zvláštní, jak někdy stačí pár vět.
On pokračuje, a celý večer má najednou úplně jinou příchuť.

…

Dveře bytu za mnou tiše zaklapnou a na chvíli se opřu zády o zeď.
Je zvláštní, jak může pár vět během večera zůstat v hlavě mnohem déle než hudba nebo víno. Některé z nich jsou pořád až příliš živé.
Sprcha je horká.
Možná zbytečně horká.
Kapky stékají po kůži a já si říkám, že voda by měla člověka uklidnit. Smýt z něj večer, cizí hlasy, smích i ty malé jiskry, které někdo během konverzace přikládal tak nenápadně, ale velmi intenzivně.

Jenže některé věty mají zvláštní schopnost zůstat. Vrací se v hlavě, pomalu, jedna po druhé, jako když někdo přikládá další a další polínko.
A tak je nechám.
Opřu se čelem o chladné dlaždice, zavřu oči a na chvíli jen poslouchám ticho bytu. V hlavě se mi znovu vybaví ta slova o přikládání, o fantaziích, o tom, že některé věci je prozatím lepší jen naznačit.
Možná měl pravdu.
Protože někdy stačí myšlenka.
A člověk zjistí, že jeho vlastní představivost je mnohem odvážnější, než by čekal.
Když o chvíli později zhasnu světlo a zalezu pod peřinu, uvědomím si jednu věc.
Ten večer vlastně ještě úplně neskončil.
Že pro mě teď s rukou v klíně ještě doznívá celý den plný červeně ve tvářích.
Jen pro teď změnil místo.
A vlastně - některé příběhy je možná lepší dohrát potichu, ve tmě, jen s vlastní fantazií. S úsměvem, který by asi nedával úplně smysl nikomu jinému.