Proměna 5. část

Noc na lůžkovém oddělení – Petřina směna
​Ticho na dospávacím pokoji nebylo prázdné. Bylo to ticho plné elektrického bzučení monitorů, šumění klimatizace a Viktorova vlastního, mělkého dechu. Místnost neměla okna. Byla to sterilní kostka obložená bílými dlaždicemi, osvětlená tlumeným modrým světlem, které dodávalo všemu přízračný nádech. Viktor ležel na úzkém nemocničním lůžku s kovovými zábranami.
​Pohyb byl nemožný. Ačkoliv už nebyl na operačním stole, systém kurtů zde byl stejně neúprosný. Jeho zápěstí byla připoutána k rámu postele polstrovanými manžetami, nohy měl mírně roztažené a zafixované u kotníků. Ale to, co vnímal nejintenzivněji, nebyly pouta. Byla to ta těžká, horká hmota mezi jeho nohama a bolest v boku, kde pulzoval čerstvý implantát.
​Silikonová plena, do které ho sestra Petra a doktorka Valerová navlékly, nebyla jen kusem oblečení. Byla to svěrací kazajka pro jeho pánev. Silný lékařský silikon těsně obepínal jeho boky, stehna a břicho. Uvnitř bylo horko. Cítil tloušťku savé vložky, která se tlačila proti jeho rozbolavělému zadku a uvězněnému penisu.
​Dveře pokoje se s tichým syknutím otevřely. Dovnitř vstoupila sestra Petra. Už neměla ten rudý chirurgický oblek. Byla zpátky ve své dokonale vyžehlené uniformě, vlasy stažené do přísného drdolu, na nose brýle, v nichž se odráželo modré světlo monitorů. V ruce držela tablet a nerezový podnos zakrytý rouškou.
​„Nespíme, Viktore?“ zeptala se, aniž by se na něj podívala. Její prsty kmitaly po obrazovce tabletu, kde kontrolovala jeho životní funkce. „Tepová frekvence sto deset. To je trochu vysoko na někoho, kdo by měl odpočívat.“
​„Bolí to...“ zachraptěl Viktor. V krku měl sucho jako na poušti. „Mám žízeň.“
​Petra k němu přistoupila a pohlédla na něj shora. Její výraz byl nečitelný, profesionálně chladný.
​„Bolest je součástí procesu. Tělo se musí přizpůsobit novým parametrům. A žízeň? Tu vyřešíme. Ale nejdřív kontrola.“
​Odložila tablet a stáhla z Viktora přikrývku. Chladný vzduch místnosti dopadl na jeho odhalenou hruď. Bradavky, stále nateklé a fialové po vakuové terapii, se okamžitě vztyčily. Nový piercing v pupíku se leskl. Ale Petra se dívala níž. Její pohled spočinul na silikonových kalhotkách.
​„Paní doktorka říkala, že s vaším svěračem budou problémy,“ poznamenala věcně. „Cítím zápach. Pustil jste to?“
​Viktor zrudl až ke kořínkům vlasů. „Já... já nevím. Necítím to. Mám to tam... umrtvené.“
​Petra si nasadila černé nitrilové rukavice. Zvuk napínaného latexu byl v tichu místnosti ohlušující.
​„Tak se podíváme.“
​Sáhla na boky silikonových kalhotek a odepnula masivní kovové přezky. Pak surově stáhla přední díl dolů. Viktor zavřel oči. Nemohl se na to dívat. Ale cítil to. Cítil chladný vzduch na svém zpoceném rozkroku a cítil Petřiny prsty, jak kontrolují obsah vložky.
​„Něco tam je“ konstatovala Petra lhostejně. „A stopy hlenu a lubrikantu vytékajícího z konečníku. Svěrač je po dilataci zcela nekompetentní. Přesně jak doktorka předpověděla.“
​Vzala vlhčené ubrousky a začala ho čistit. Nebylo v tom nic erotického. Byla to rutinní péče o nesvéprávného pacienta. Zvedala mu nohy, utírala záhyby kůže, čistila mřížky na kovové kleci, která stále věznila jeho penis.
​„Je to ubohé,“ řekla tiše, zatímco drhla jeho stehna. „Dospělý muž, který leží v plence a nemůže s tím nic dělat. Jak se cítíte, Viktore? Nebo bych měla říkat Viktorie?“
​„Jako... jako věc,“ špitl Viktor.
​„To je správně,“ přikývla Petra. „Jste majetek kliniky. A o majetek se musíme starat.“
​Když ho očistila, neoblékla ho zpátky. Nechala ho tam ležet, odhaleného, s roztaženýma nohama. Sáhla po nerezovém podnosu, který přinesla.
​„Paní doktorka Valerová nechala v kartě poznámku,“ řekla a odryla roušku. Na podnose ležela sada pro cévkování, tuba s gelem a naplněný klystýrový balónek. „Zítra ráno máme naplánovaný nácvik chůze a další procedury. Nebudeme mít čas řešit vaše nehody. Zavedeme permanentní katetr hned.“
​„Prosím... ne...“ zakňučel Viktor. „Ta klícka... to bude bolet.“
​„Klícku nesundáme,“ usmála se Petra chladně. „To je na tom to nejlepší. Budeme muset zavést hadičku skrz mříže. Bude to vyžadovat... přesnost. A trpělivost z vaší strany.“
​Petra vzala do ruky sterilní balení s Foleyho katetrem. Roztrhla obal.
​„Nehýbejte se. Jestli se pohnete, poškrábu vám močovou trubici a budete v bolestech týden. A věřte mi, paní doktorka by z toho neměla radost.“
​Petra jednou rukou chytila klec. Pevně ji stiskla, aby zafixovala Viktorův měkký penis uvnitř. Kov se zařízl do kořene. Viktor sykl. Petra se sklonila, čelovka na jejím čele se rozsvítila a ozářila malý otvor v čele klícky, kudy vykukovala špička jeho žaludu.
​„Tady jsi,“ zašeptala. Vzala dezinfekci a nastříkala ji přímo na citlivou sliznici. Pálilo to jako oheň. Viktor zatnul zuby a zaryl nehty do matrace, kam až mu pouta dovolila.
​Potom vzala hadičku, namazala ji gelem s anestetikem a přiložila k ústí trubice.
​„Zhluboka nádech, Viktorie. A výdech.“
​Při výdechu zatlačila. Viktor vykřikl. Pocit cizího tělesa, které se dere do jeho nejcitlivějšího místa, byl šokující. Hadička postupovala pomalu. Cítil každý centimetr. Cítil, jak prochází skrze svěrač, jak se stáčí v jeho těle.
​„Ještě kousek,“ komentovala Petra soustředěně, oči upřené na svou práci skrz mříže klece. „Přes prostatu... ano, cítím odpor... uvolněte se!“
​Pleskla ho po stehnu. Viktor se s brekem snažil uvolnit svaly, které se křečovitě stahovaly. Petra překonala odpor a zasunula hadičku až na doraz.
​V průhledné trubici se okamžitě objevila žlutá tekutina.
​„Jsme tam,“ řekla Petra spokojeně. Vzala stříkačku s fyziologickým roztokem a naplnila balónek na konci katetru uvnitř Viktorova měchýře, aby hadička nevypadla. Tlak v podbřišku byl nepříjemný, pocit neustálého nutkání na močení, které nešlo zastavit.
​„Odteď,“ řekla Petra a připevňovala sběrný sáček k rámu postele, „vaše potřeba není vaše starost. Je to jen chemický proces, o který se postará gravitace.“
​Znovu ho zabalila do silikonové pleny. Tentokrát musela protáhnout hadičku speciálním otvorem v silikonu. Bylo to těsné, komplikované a ponižující. Když konečně dopnula přezky, Viktor se cítil jako zabalený balík. Byl napojený na hadičky, spoutaný, zamčený.
​„A teď jídlo,“ řekla Petra a vzala ze stolku láhev s podivnou, hustou bílou tekutinou. „Nutriční drink. Obsahuje vitamíny, další dávku estrogenu a léky na tlumení bolesti. Aby se vám dobře spalo.“
​Přisunula brčko k jeho rtům. Viktor neměl na vybranou, ale sám si tuto cestu zvolil a nelitoval toho. Pil. Chutnalo to po vanilce a křídě.
​„Hodná holka,“ pohladila ho Petra po tváři, když dopil. Bylo to gesto, které by mohlo být mateřské, kdyby v něm nebyla ta nadřazenost. „Paní doktorka má s tebou velké plány, Viktorie. Dnešek byl jen začátek. Ten implantát v tobě už pracuje. Každou minutu, co tu ležíš, se stáváš ženou, kterou si chtěl být. Tvá varlata dostávají signál, aby přestala fungovat. Tvá kůže měkne. Tvá mysl se poddává.“
​Petra zhasla hlavní světlo, nechala svítit jen monitory.
​„Budu vedle na sesterně. Vidím tě na kamerách. Jestli budeš něco potřebovat... nekřič. Stejně nikdo jiný nepřijde. Jen lež a přemýšlej o tom, jak moc jsi vděčná.“
​Dveře se zavřely. Zámek cvaknul.
​Viktor osaměl. Účinky léků nastupovaly rychle, ale bolest a nepohodlí mu nedovolily usnout hned. Vnímal své tělo v novém, děsivém detailu. Cítil katetr uvnitř svého penisu, cizí vetřelec, který ho zbavil kontroly. Cítil plenu. Cítil, jak ho pálí zadek po předchozí dilataci. Cítil ten podivný kroužek v pupíku, který ho studil na břiše a připomínal mu čím se stává.
​Zavřel oči a pokusil se vyvolat obraz svého starého života. Práce v kanceláři, pivo s kamarády, fotbal v televizi. Ale ty obrazy byly rozmazané, jako by patřily někomu jinému. Místo toho se mu před očima vynořovala tvář doktorky Valerové. Její rudé rty. Její černé latexové rukavice. Zvuk jejího hlasu, když říkala: „Teď jsi Viktorie.“
​Sáhl rukou – kam až mu pouta dovolila – a dotkl se přes silikonovou plenu místa, kde měl své mužství. Necítil nic než kov klece pod vrstvou gumy. Bylo to pryč. Byl jen loutkou. A s tou myšlenkou, pod vlivem léků a vyčerpání, se propadl do bezesného, těžkého spánku, v němž se mu zdálo o nekonečných chodbách obložených bílými kachličkami a o smíchu ženy v latexovém plášti.