Jednička (Jeníček a Mařenka)

Byl to ten typ setkání, u kterého tělo zorientuje.
Ještě, než promluvil, ještě, než se usmál, už jsi věděla, že tohle nebude jen člověk, který projde kolem.
Říkal si Jeníček.
Ne proto, že by byl malý.
Ale proto, že v sobě nesl cosi klukovského, nedořečeného, otevřeného.


Potkávali se „náhodou“.
Ve stejné kavárně.
Ve stejném rytmu dne.
A pokaždé, když jsi šla proti, vzduch mezi vámi zhoustl. Dramaticky elektrizoval.
Jako když se dvě vlny potkají a ani jedna se neptá, jestli může.
On byl ve fázi rozchodu.
Ona ve fázi touhy po celku.


A někde mezi tím vzniklo něco, co nemělo plán, ale mělo tah.
Když jste se dotkli poprvé, nebylo to o zkoumání.
Bylo to o tom zvláštním klidu, kdy máš pocit, že tě někdo čte bez překladu.
Že ví, kdy se nadechneš.
Že tuší, co přijde dřív, než to přijde.


Řekl tehdy nahlas.
Že to nechápe.
Že s tebou má pocit, jako by tě znal dvacet let.
Jako bys byla někdo, s kým se žije, ne někdo, s kým se „zažívá“.


A právě v tom byl ten problém.
Ona se uměla napojit.
On uměl cítit, ale neuměl jít dál.
Ona nabízela proud.
On se v něm chtěl koupat – ne se jím nechat nést.


Byly chvíle, které byly syrové, krásné, intenzivní.
Ona první v seznamu, kterou si člověk pamatuje.
Ale ne ta, kvůli které se mění směr.
Pak ticho.


Jedničky nejsou proto, aby zůstaly.
Jsou proto, aby tě naučily poznat rozdíl mezi napojením a domovem.
Mezi vášní, která tě otevře, a láskou, která tě unese.


Někteří muži se dotknou ohně a utečou.
Ne proto, že by pálil.
Ale proto, že by je změnil.


A ona ví, že být jednička neznamená být vybraná.
Znamená to být nezapomenutelná.

Texty na tomto blogu jsou autorskou literární tvorbou, vycházející z vnitřních témat, paměti a prožitků v obecné rovině. Jsou psány jako literatura, nikoli jako doslovný záznam reality.