Za okny 3

Víš... ta ulice mezi námi je teď jako propast. Ale tvůj pohled... ten cítím až na kůži. Pálí mě.
Pomalu jsem vstala z parapetu. Neuhnula jsem očima, chtěla jsem vidět každé tvoje mrknutí.

Moje prsty sjely k lemu trika. Jen tak, zlehka. Viděla jsem, jak jsi ztuhl.
Noc nám dovoluje věci, které by se ve dne bály vyjít ven.

Zvedla jsem ho. Jen kousek. Cítila jsem, jak mi chladný vzduch z okna olízl břicho, zatímco tvůj pohled dělal to samé. Bylo to drzé? Možná. Ale v tuhle chvíli jsi tam byl jen ty a tvoje dlaně opřené o sklo naproti.

Chtěl bys, abych pokračovala?

Viděla jsem, jak jsi přikývl. Skoro neznatelně.
Tak jsem ho pustila k zemi. Triko dopadlo na podlahu úplně potichu, ale já měla pocit, že ten zvuk musel slyšet celý dům.
Zůstala jsem stát v tom měkkém světle lampy.
Přejela jsem si rukou po rameni, přesně tam, kde jsem si představovala tvoje prsty.

Pak jsi udělal něco, co mi vyrazilo dech.
Zhasl jsi u sebe v pokoji.
Najednou jsi byl jen stín. Temná silueta v rámu okna.
Ale cítila jsem tě víc než předtím. Věděla jsem, co právě teď děláš. Že se díváš. Že si představuješ, jaké by to bylo, kdyby to sklo mezi námi nebylo studené, ale hřálo... jako moje kůže.

Nechala jsem tě tam stát. V té tmě.
Pomalým pohybem jsem zatáhla závěs.
Poslední, co jsem viděla, byl tvůj odraz v mém okně.
Dneska v noci o tobě budu vědět všechno, i když jsi na druhé straně ulice.
Zavři oči.
Zítra... zítra se možná to okno otevře úplně.