Stopařka - Kapitola 6.

Její vyprávění mě vzrušovalo tak, že to na mně muselo být vidět.
Stal jsem se tím mužem, který vás tiše následoval a čekal na další zastávku. Na okamžik, kdy znovu odhalíš své tělo. Místa, která běžně pečlivě skrýváš, ale ten večer jsi je nabízela všem kdo o to stáli.
Oproti tomu skutečnému pozorovateli, který vás ve tvém příběhu sledoval, jsem měl jednu výhodu. Byl jsem neviditelný.
Mohl jsem se nad vámi vznášet, sledovat vás ze všech stran. Být všude a přitom nikde.

Přestal jsem vnímat okolí. Zmizelo město i vše kolem. Před očima jsem měl jen vaše milování, do posledního detailu.
Viděl jsem, jak se na lavičce otevíráš svému příteli. Jeho jazyk i prsty, které v tobě mizí.

„Zvedla jsem se z lavičky. Šaty mě poslušně zahalily. Pro pozorovatele jsem byla zase počestná dívka.
Když jsem se na tu lavičku podívala, napadlo mě, že bychom si ty použité měli nějak označit. A příště navštívit ty, které tu čest ještě neměly.“

„Jestli budeš pokračovat,“ utrousil jsem, „budu si muset objednat studenou sprchu.“

Chvíli se mi smála do očí a přitom si mě zkoumavě prohlížela. Napila se vína a hned pokračovala.

„Počkej, tohle ještě zdaleka nebyl konec večera.“

Nenechala mě ani na chvíli vydechnout.

Číšník přinesl další láhev vína, čímž její vyprávění alespoň na chvíli přerušil a mně dopřál krátké nadechnutí. Dolil jsem nám skleničky a napili jsme se. Vychutnával jsem si chuť vína. Bylo opravdu dobré. Mám rád maďarská, zvlášť ta z okolí Balatonu.

Byla plná svého příběhu. Musel ven. Byla to její zpověď. Našla někoho ochotného naslouchat, a tak hned pokračovala dál.

„Další lavičku jsem si vybrala na otevřeném prostranství. Dobře osvětlenou a viditelnou ze všech stran. Pro mě ideální místo. Tady jsem se mu mohla ukázat. Pokud tu někde byl a chtěl něco vidět, musel vyjít z úkrytu.
Táhla jsem tam svého přítele za ruku. Když pochopil, kam ho vedu, tiše zaprotestoval. Zastavil se, jako by se chtěl zeptat: ‚To jako fakt?‘ Nahlas to ale neřekl. Zatáhla jsem ho za ruku. Poddal se mi a poslušně mě následoval.

Postavila jsem se za lavičku, opřela se rukama o opěradlo a roztáhla nohy. Přítel si stoupl za mě. Zvedl mi sukni a přehodil ji přes záda. Věděla jsem, že moje nahota je teď vystavená všem, a najednou mi to nevadilo. Naopak mě vzrušovala představa, že se na mé odhalené tělo dívá někdo další.

Pomalu do mě vnikl. Byl pořád tvrdý, připravený. Cítila jsem ho v celém těle. Nespěchal. Klouzal ve mně pomalu, něžně a přesto vzrušivě. Ohlédla jsem se na něj a zašeptala:
‚Prosím, udělej mi to ještě jednou. A vydrž to ještě chvíli. Já ti to pak vrátím.‘

Rozhlédla jsem se kolem. Nikde nikdo.
Na chvíli jsem zavřela oči, abych se plně oddala pocitům, které se z našeho spojení rozlévaly do celého těla.

Když jsem je znovu otevřela, byl tam. Stál jen pár kroků od nás. Pořád dost daleko na to, abychom se cítili bezpečně, ale zároveň tak blízko, aby viděl každý detail.“

Spolu s ním jsem tam byl i já. Viděl jsem to místo, kde on mizel a ona ho přijímala.

„Vzrušení bylo obrovské,“ pokračovala.

I ona se v myšlenkách vrátila na to místo a přestala vnímat okolí.

„Vyvrcholení přišlo rychle a třásla jsem se tak, že by mě vlastní nohy neudržely. Pevně mě chytil za boky a zůstal ve mně, dokud se mé tělo znovu nezklidnilo.
Pak se pomalu, opravdu velmi pomalu, vysunul. Ten jediný pohyb mě znovu vystřelil k dalšímu vrcholu.“

Na chvilku se odmlčela a v očích se jí zrcadlila vzpomínka. Dopila víno a tišším hlasem pokračovala.

„Než jsem se stihla vzpamatovat, byl zase pryč.
Pak už nám zbývala poslední lavička. Sedli jsme si na ni vedle sebe. Přítel mě chvíli líbal a hladil. Pak jsem se sklonila k jeho klínu. Vytáhla jsem ho z kraťasů. Po tom večeru už jsem to měla nacvičené a vzala si ho do úst.

Jemně jsem se mu věnovala. Byl celý napnutý. Nechala jsem ho zajet hluboko do úst a hned nato jsem ho laskala jazykem. Teď už byl na řadě on.
Přestal se ovládat a cítila jsem, jak sebou trhne. Znamení blížícího se vrcholu. Nechala jsem si ho v ústech až do konce. Dokud z něj nevyšlo i to poslední. I poslední kapku jsem nechala sklouznout po jazyku.
Ani potom jsem ho hned nepustila. Nechala jsem ho v ústech, dokud se úplně nezmenšil.“

Poslední slova pronesla tak tiše, že zněla spíš jako šepot. Jako by ta vzpomínka byla stejně krásná jako trochu bolavá.

Po chvíli se znovu nadechla a pokračovala opět tím svým veselým hlasem.

„Byli jsme na konci naší cesty, jen kousek od lavičky, kde jsme začali. Teprve tehdy mi došlo, že jsme při úprku nechali moje kalhotky právě tam.
Vrátili jsme se pro ně. Ale už tam nebyly. Rozhlížela jsem se kolem, jestli je nesfoukl vítr, ale nic. Zřejmě se staly něčí trofejí.“

Během jejího vyprávění se setmělo. Dopili jsme zbytek vína a zaplatil jsem.
Byl čas se rozloučit.

„Jdu se ještě projít. To tvoje vyprávění musím rozchodit. Kdybych měl kalhotky, byly by určitě mokré a musely by dolů,“ pousmál jsem se. Narážel jsem na její mokré prádlo na benzínce.

Rozesmála se.

„Bylo by hezké tě vidět v dámských kalhotkách,“ řekla a chvíli si mě jen měřila pohledem. „Představuji si tě v jemné, poloprůhledné krajce.“

Na okamžik se odmlčela, jako by si ten obraz opravdu vychutnávala.

„Jak se v ní rýsuje tvůj napnutý pták,“ dodala.

Zase ho pojmenovala tak tvrdě. Tentokrát to ale neznělo jen provokativně. Spíš jako by si tím testovala, kam až může zajít.

„Slintající pták by je celé promočil,“ pokračovala. „Asi bych se ti smála.“

Lehce naklonila hlavu.

„A pak bych ti je svlékla.“

„Jsem pro každou srandu, ale tohle není úplně můj šálek kávy. I když nikdy neříkej nikdy.
No nic, já půjdu,“ odpověděl jsem, lehce zaražený její poslední představou.

„Můžu jít s tebou?“ zeptala se.

„Pojď,“ odpověděl jsem. „Ukážu ti kousek noční Budapešti.“
Vlastně jsem byl rád, že se ke mně přidala. Líbila se mi.

Byl jsem přesvědčený, že její potřeba mít všechno pod kontrolou je jen role.
Že zatím jen nepotkala nikoho, kdo by jí ukázal, že to může být i jinak.

Pokračování jejich příběhu vyjde 7.4.