Flastr

Některá setkání přijdou ve chvíli, kdy jsme unavení.
Ne slabí, jen otevření víc, než bychom chtěli.


Ten den byl tichý, rozlité léto, rozhozený byt, hlava plná věcí, které se ještě nestihly zacelit. Sklenička vína, byla jen malým povolením šroubu, který jsem držela utažený příliš dlouho.


Napsal.
Jednoduše. Bez nátlaku.
A já věděla, že bych měla říct ne.


Ale někdy neříkáš ano proto, že chceš.
Říkáš ho proto, že nechceš být sama se vším, co v tobě právě probíhá.


Přijel.
Voněl.
Byl hezký, příjemný, lidský.
Dotek nebyl špatný. Ani cizí.
Jen… prázdný v místě, kde by jinak bylo teplo.


Byla jsem opatrná.
Ne proto, že bych neuměla víc.
Ale proto, že jsem se bála.
Ne jeho – sebe.


Bylo to milování, které by mohlo být krásné,
kdybych si dovolila být zcela otevřená.
A já byla jen napůl.
A napůl otevřené tělo nikdy nedá víc než stín toho, co umí.


Když jsem se k němu přitiskla, cítila jsem jeho vůni, klid, rytmus.
Současně ticho.
To ticho, kdy víš, že tu nejsi proto, že tě někdo chce poznat.
Ale proto, že jsi po ruce.


Ráno bylo klidné.
Bez pokračování.
Neozval se.



Pochopila jsem:
nebyla jsem volbou.
Nýbrž možností.


Ten večer nebyl chybou.
Prostě se stal.
Ukázal mi, že už nechci být flastrem na cizí prázdno.
Že moje tělo si zaslouží víc než být možností.
A moje energie, více než být spotřebována.


Některá setkání nás nerozsvítí.
Jen nám potvrdí, že jej máme.


A že příště už ho nedáme někomu,
kdo si ho plete s lampičkou na jednu noc.