Nad skleničkou vína 2

Pokračování…

Když se ke mně naklonil, nezastavila jsem ho. Ani na vteřinu.

Zůstala jsem klidná. Jistá. Jako bych přesně věděla, co dělám. A možná jsem to opravdu věděla. Jeho rty se dotkly mých.

Ne prudce. Ne hladově.

Pomalu.

Jako by si chtěl být jistý, že ho nechám pokračovat.

Nechala jsem ho.

Na okamžik jsem zavřela oči a všechno kolem zmizelo. Hlasy, světla, skleničky… nic z toho už neexistovalo. Jen ten dotek. Jen ten moment.

Moje ruka se posunula po stole a zastavila se na té jeho. Prsty jsem lehce propletla s jeho, aniž bych ten polibek přerušila.

Bylo to klidné.

A přitom nebezpečně intenzivní.

Když se ode mě na chvíli odtáhl, zůstala jsem ještě kousek blíž, než bylo nutné.

„Tak přece jen…“ zašeptal.

Otevřela jsem oči a podívala se na něj. Pomalu jsem se usmála.

„Říkala jsem ti, že nespěchám,“ odpověděla jsem tiše.

Ale tentokrát už v tom nebyla žádná vzdálenost. Jen napětí, které se nedalo vzít zpátky.

Jeho ruka se posunula o něco blíž. Moje reakce přišla dřív, než jsem si ji stihla rozmyslet.

Nepřemýšlela jsem. Jen jsem cítila.

A to bylo možná nebezpečnější než cokoliv jiného.

„Měli bychom jít,“ řekl znovu, tentokrát tišším hlasem.

Podívala jsem se na skleničku, pak zpátky na něj.

Na vteřinu jsem zaváhala.

Jen na vteřinu.

Pak jsem ji nechala stát na stole.

„Tak pojď,“ zašeptala jsem znovu.

A tentokrát už v tom nebyla žádná hra.

Jen rozhodnutí..