Svíčková

V autě bylo jasné, že to není jen oběd.
Nešlo o pozvání, nešlo o zdvořilost.
Byla v tom vůně, pohled, ticho mezi větami, jen tak.


Cesta ubíhala pomalu. Ne proto, že by byla dlouhá, ale... Ten druh neklidu, kdy si člověk ještě hraje na normálnost, ale uvnitř ví.


Dům byl klidný.
Svlékla si rukavice, položila je na stůl a v tu chvíli už stál blíž, než bylo nutné. Nepřiblížil se náhle. Spíš… se přisunul. Přirozeně. Jakoby automaticky.


Mluvili jste. O vztazích. O touze. O věcech, které se říkají jen tehdy, když je mezi dvěma lidmi otevřeno.
A pak tělo udělalo to, co si mysl ještě nestihla zakázat.


Dotek.
Nebyl dravý.
Ani jistý.


Najednou bylo jedno, kde jste. Kuchyně se rozpustila, obývák byl jen dalším krokem. Vše šlo rychle a zároveň pomalu. Oblečení ztrácelo význam. Smích se míchal s dechem. Byla v tom drzost, provokace, hra.


Neznalost.
Cizost. Vůně.
To nejnebezpečnější koření.


Nebyl dokonalý – a přesto v něm byla síla, která se nedala obejít.
Nešlo o výkon. Šlo o napětí, o hledání, o chvíle, kdy si tělo bere, co potřebuje, jinak, než čekáš.


Když ses konečně zastavila, byla jsi rozechvělá. Vyčerpaná. Klidná.
Jako po bouři, která přišla nečekaně, ale byla potřebná.


Sprcha přišla.
A oběd taky.


Věděla jsem, že tohle setkání nemělo pokračování.
Některé věci se nestávají proto, aby trvaly.
Ale proto, aby se staly.


A zůstaly v těle déle než chuť svíčkové.