Pády - část 1.

( Každej má svou uchylku, já třeba rád čtu komentáře u článků, povídek, bloků.. tak mi něco napište, jinak vám to zpoplatnim:) )

Dvaadvacet hodin a čtrnáct minut. Julian Vane stál u okna své kanceláře v nejvyšším patře mrakodrapu a sledoval, jak se Seattle pod ním utápí v ledovém dešti. Odlesky světel na hladině zálivu mu připadaly jako chyby v historickém kódu, který se celý den snažil opravit. Poslední viceprezident odešel před deseti minutami a zanechal po sobě pachuť neschopnosti a stohy dokumentů. Nejradši by je všechny vyhodil z okna, rozpustil je v tom ledovém dešti. Led k ledu, lehce se pousmál nad svou vlastní asociací. Měl by se prospat, už nemá ani sílu dohlédnout na důsledky, které z dnešního dne vyvstanou. Byl to den tvořený z břemen. Lidé v něm viděli dravce, ale on se cítil spíše jako jediný sloup držící klenbu Vane Stratum, která hrozila zřícením.
V krku ho pálilo od příliš silné kávy a žaludek mu stahoval hlad, na který za posledních dvanáct hodin zapomněl. Chtěl jen sebrat složku kterou mu připravila Solisová a odejít do ticha svého bytu. Natáhl ruku k mahagonovému stolu, ale v tu chvíli se svět kolem něj naklonil.
Byla to náhlá, prudká závrať. Jako by se gravitace v místnosti na vteřinu vypnula. V uších mu nepříjemně zalehlo a vzduch v kanceláři se mu zdál být najednou příliš hustý, prosycený tou neznámou, dráždivou vůní jasmínu, která se mu vryla pod kůži během porady. Byl to jen slabý závan, nepatrná anomálie v systému, kterou Julian připisoval únavě.
Jeho prsty, které jindy s jistotou ovládaly toky informací, se však v ten moment zachovaly jako cizí nástroj. Místo aby složku uchopily, jen do ní bezmocně strčily.
Papíry se rozletěly...
Byl to tichý, ale pro Juliana devastující zvuk. Desítky listů se snášely k zemi jako bílá křídla raněných ptáků a pokryly tmavý koberec v chaotickém nepořádku. Julian tam stál, srdce mu bušilo až v krku a on jen ochromeně hleděl na tu spoušť u svých nohou. Najednou v dokumentech viděl své hroutící se impérium, pád cenných papírů na burzách, nesplatné směnky. Byl to symbol všeho, co ten den nefungovalo. Chaos. Jeho největší nepřítel. Cítil se odhalený, zranitelný ve své vlastní svatyni moci.
V tu chvíli se za ním ozvalo tiché šustění dveří. Ten zvuk na něj zapůsobil jako výstřel z hlavně lovecké pušky, jenže on nemohl utéci jako poplašené zvíře, i když si to teď hrozně přál.
„Pane Vanee? Zapomněla jsem v tiskárně ty revize, já...“
Mira Solisová se zastavila uprostřed věty. Její pohled okamžitě sklouzl k podlaze a pak zpět k němu. Julian viděl v jejích očích ten krátký záblesk překvapení, který ho bolel víc než jakákoliv urážka. Viděla ho vteřinu předtím, než stihl nasadit masku – viděla ho zlomeného nad hromadou papírů, které nedokázal udržet v rukou.
Pocítil nával čisté, obranné agrese. Musel tu situaci ovládnout, dřív než ta tichá žena pochopí hloubku jeho vyčerpání.
„Seberte to, Solisová,“ vyštěkl. Jeho hlas byl ostřejší, než zamýšlel, bičoval ticho kanceláře. Udělal krok zpět a rukou se nenápadně opřel o hranu stolu, aby skryl, že se mu stále ještě mírně třesou prsty. „Okamžitě to všechno seberte. Nechápu, co tady ještě děláte.“
„Omlouvám se, pane Vanee. Samozřejmě,“ zašeptala.
Bez jediného zbytečného slova, s tou svou tichou, iritující efektivitou, si klekla na koberec. Julian ji sledoval shora, dýchal její blízkost a cítil, jak se mu ta neidentifikovatelná závrať vrací, tentokrát však s jinou, temnější frekvencí. Těžce klesl do svého křesla z černé kůže. V tom pohybu byla cítit veškerá kapitulace před dnešními událostmi - byl to ústup. Kůže křesla pod jeho váhou tlumeně zavrzala, jako by mu vyčítala jeho náhlou tíhu. Opřel se, hlavu nechal klesnout na opěrku a zavřel oči. Vzdáleně slyšel bubnující kapky na okenní sklo, jejich pravidelnost byla pro jeho mozek, téměř konejšivá. Každý dopad vody na sklo odměřoval vteřiny, ve kterých Julian Vane přestával existovat, a na jeho místě se probouzelo něco mnohem staršího a hladovějšího. Napětí, které ho celý den svíralo jako ocelová obruč, najednou změnilo skupenství. Už nebylo ostré a pálivé; stalo se tekutým. Rozlévalo se mu v žilách jako horký olověný déšť.
Slyšel jen šustění papíru, jak Mira na kolenou sbírala dokumenty, které tam v záchvatu vyčerpání shodil. Zhluboka se nadechl. Vůně starého papíru se mísila s její vůní – Jasmín... jasmínová vůně s čistotou mýdla, která ho dráždila víc než jakýkoliv drahý parfém.
Julian otevřel oči.
Mira už nesbírala papíry. Klečela tam, mezi rozházenými dokumenty jako šelma, v jejíchž žilách se právě rozlil první horký neklid – živočišný, nekontrolovatelný pud. Pomalu zvedla oči k Julianovi... v jejím pohledu bylo něco tak hladového a syrového. Její šedý kostým se zdál být těsnější, zvýrazňující každou křivku, látka se napínala přes její stehna a boky, až měl Julian pocit, že slyší praskání švů ve své vlastní hlavě.
„Pane Vanee....,“ zašeptala, a ten hlas nebyl profesní. Byl to medový jed. „Zůstaňte přesně tam, kde jste a už se ani nepohněte!“
Nemohl. v jeho žilách kolovalo stále to příjemně těžké a konejšivě teplé olovo.
Blížila se k němu po kolenou pomalým, vláčným pohybem kočky, v němž se snoubila mrazivá vznešenost predátora s až drásavou, horkou dychtivostí a předzvěstí rozsudku nad jeho zbývající příčetností. Zastavila se u jeho nohou a vzhlédla. Její pohled byl dravý ve své pokoře.
„Vím, že mě chceš potrestat za to, že jsem tě viděla slabého,“ pokračovala a její tykání prořízlo jeho pýchu jako skalpel. „Vím, že tvůj vocas tepe hněvem a touhou po tom, abys mě zlomil. Tak to udělej, Juliane. Udělej ze mě svůj nástroj. Ulev si ze své moci tím, že mě ovládneš.“
Sáhla mu na stehna... její chladné prsty klouzaly výš k rozkroku a s neuvěřitelnou jistotou začaly rozepínat jeho pásek. Lenivě, pomalu, nekompromisně s výrazem lovce, který už ví, že kořist nemá šanci uniknout. Julian cítil, jak mu v uších pulzuje krev. Byl to zvrácený pocit – ona ho prosila o dominanci, ale tím, jak mu diktovala jeho vlastní touhu, ho ve skutečnosti vedla jako na vodítku.
„Klid, Juliane,“ pronesla přísně, zatímco mu stahovala zip a její dech ho pálil na kůži. „Nestyď se za to, jak moc jsi nadržený. Jak tebou zmítá ta touha hned teď si vzít mé horké tělo a pokořit ho ve své slasti.“
Julian vydal ochraptělý zvuk. Cítil, jak se jeho čůrák uvolňuje z těsného sevření kalhot. Byl připraven ji chytit za vlasy a vrazit jí svou touhu do úst, chtěl slyšet, jak se dusí jeho mocí, jak kňučí… tak moc to chtěl slyšet… jeho ruce však jako by byly přilepené k židli tím jejím medovým šílenstvím. Nemohl pohnout ani prstem, zatímco ona dychtivě polykala jeho naběhlý vocas, ždímala ho prsty od kořene s takovou nekompromisní silou, až měl pocit, že mu kůži svléká z masa. Každý její tah byl precizní, dravý a zničující.
Julian cítil, jak se jeho tělo napíná do luku, srdce mu bušilo v hrdle. „Ještě není dost tvrdý, Juliane,“ zamumlala hraným, nešťastným tónem skoro jako dítě, kterému se boří hrad z písku, a zároveň jako zloděj, kterého přistihli s trezorem v ruce a on tvrdí, že je to dětská kasička. Vzhlédla k němu s očima podlitýma touhou a chlípného šílenství. Její dlaně ho drtily, prsty se mu zarývaly do hloubky kořene a neúprosně z něj ždímaly i poslední zbytky jeho sebeovládání.
„Chci cítit, jak mi tvá pýcha roztrhne hrdlo. Chci, aby tvůj vocas byl tak naběhlý, až to bude k nesnesení. Proč se bráníš té slasti, že tvé péro může v mých rukou explodovat? Podívej se na sebe... jsi tak nadržený, po okraj přeplněný tím svým špinavým chtíčem, který se teď neúprosně dere ven. A já tě k tomu donutím. Donutím tě odevzdat mi všechno, co v tobě tepe.......“

(Úryvek z mé knihy, které jsem dal pracovní název "Pády". Teď je spíše ve fázi nějakých nástřelů, když se bude tento krátký výňatek líbit, dám sem i dokončení této scény)