Nepřišel jako někdo nový.
Přišel jako někdo, kdo se vrací.
Seděli jsme naproti sobě a svět kolem – talíře, sklenice, hluk restaurace. A přesto. Když se naše ruce potkaly, nebylo v tom váhání. Žádné „můžu?“
Jen jistota: ano.
Ten dotek nebyl začátek. Byl pokračování.
Mluvili jsme, smáli, jedli. Ale pod tím vším se pomalu rozlévalo něco. Něco, co si nesedá na rozum, ale rovnou do těla. Poznáš to okamžitě. Možná navazujeme na příběhy z minulých životů. Možná si jen znovu dovolujeme cítit. Ten pocit, kdy se tělo otevře samo a hlava jen přihlíží.
Přijel zdaleka.
Odjel.
A zase se vrátil.
Na zemi ležela jen matrace, kolem rozestavěné ticho. Nic. Nic, co by odvádělo pozornost. Jen prostor, dvě těla, která si pamatovala, jak a kdy se mají potkat.
Čas se zastavil. Hodiny ztratily význam. Nešlo o výkon, nešlo o snahu. Šlo o proud. O energii, která se přelévá, když se dva lidé přestanou hlídat. Když se něco otevře hluboko, že už to nejde zavřít napůl.
Ráno. Tělo bylo unavené, po bouřce. Jako když se něco konečně vybije.
A v hlavě se objevila věta, která nebyla myšlenkou, ale sdělením:
Hotovo.
Dluh splacen.
Můžeš jít dál.
Tak jsem šla.
Ne proto, že by nebyl milý.
Ne proto, že by nebyl žádoucí.
Ale proto, že některá setkání nejsou o budoucnosti. Jsou o vyrovnání.
O tom, že se něco muselo stát přesně takhle, aby se uvolnil prostor, energie.
Aby se energie mohla vrátit domů.
Aby bylo jasno.
Někteří lidé s námi nespí proto, aby zůstali.
Ale proto, aby nás pustili.
Nebolí to.
Jen se ti uleví.
Similar stories
-
The Bet Morning arrived quietly, like it was trying not to wake up anyone who might regret being alive. Soft golden sunlight slipped through the hotel curtains and stretched across the white sheets,…
3 months ago 4 145 6 -
Dojel bych a ty bys mela na sobe krasny zupanek a usmev na rtech.... odvedla bys me do kuchyne, zacala chystat kavu... a ja bych te zezadu objal a zacal libat na krku a u toho pevneji drzel tvoje…
1 year ago 0 246 4